Václav Havel, veverka se srdíčkem a lahváčem
Shodou velmi záhadných okolností, označovaných někdy zkráceně jako osud, mi doma na Václava Havla zůstane neobyčejná vzpomínka. Kreslíř Petr Urban pana prezidenta namaloval před deseti lety do jedné knížky jako veverku.
Mohla za to ale moje kolegyně z Mladé fronty Marta Prokešová (viz přiložený obrázek), poněvadž těsně po Velké listopadové revoluci nemluvila o panu prezidentovi nijak jinak, než jako o veverce.
Václav Havel tak tenkrát doopravdy vypadal. Milá, čiperná a skoro až večerníčková veverka, na kterou se kluci a holky před spaním vždycky těší.
![](https://blog.aktualne.cz/media/3/20111220-urban1.JPG)
O pár měsíců později jsem s Václavem Havlem hovořil osobně. Na schodech v podniku Bytex Vratislavice uslyšel otázku: "Jak můžete pomoci zničeným Jizerským horám?"
Absolvoval právě velmi uspěchanou spanilou jízdu po severních Čechách a odpověděl šalamounsky: "Mám jistý plán."
Znělo to legračně a z jeho očí jsem viděl, že ´ten plán´ asi ještě ´není znám´. Čtenářům tehdejší Mladé fronty však pár dnů před svobodnými volbami něco vzkázat musel. Jinak by to mohlo vypadat, že se ´vyholenými´ Jizerskými horami prohání na čele své kolony jenom tak pro nic za nic.
Nebo jako klíčový nástroj předvolební kampaně Občanského fóra.
Před doplňující otázkou ´Jaký je to plán?´ zachránila pana prezidenta ochranka. Do limuzíny ho skoro odnesla. Na Benešově náměstí v nedalekém Liberci čekaly na Václava Havla netrpělivé davy, s kterými měl také jisté plány.
Nějak to s nimi ale nevyšlo. Spíš naší než jeho vinou.
V roce 2003, kdy uplynulo 35 let od okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy, jsem vedl s Václavem Havlem druhý a poslední rozhovor. Tentokrát ryze soukromý.
Na autogramiádě v liberecké knihovně dostal Václav Havel do ruky knížku s tou poněkud nactiutrhačskou karikaturou od Petra Urbana. S prosbou o podpis.
Václav Havel kývl hlavou na souhlas, podíval se do knížky, jak tam sedí na stromě s velkým veverčáckým předkusem.
Vedle basy plné piv.
S otevřeným lahváčem v jedné ruce, s cigaretou v druhé.
S otvírákem nad hlavou a s Pražským hradem za sebou.
Usmál se na sebe. A k autogramu přidal baňaté havlovské srdíčko.
Mohla za to ale moje kolegyně z Mladé fronty Marta Prokešová (viz přiložený obrázek), poněvadž těsně po Velké listopadové revoluci nemluvila o panu prezidentovi nijak jinak, než jako o veverce.
Václav Havel tak tenkrát doopravdy vypadal. Milá, čiperná a skoro až večerníčková veverka, na kterou se kluci a holky před spaním vždycky těší.
O pár měsíců později jsem s Václavem Havlem hovořil osobně. Na schodech v podniku Bytex Vratislavice uslyšel otázku: "Jak můžete pomoci zničeným Jizerským horám?"
Absolvoval právě velmi uspěchanou spanilou jízdu po severních Čechách a odpověděl šalamounsky: "Mám jistý plán."
Znělo to legračně a z jeho očí jsem viděl, že ´ten plán´ asi ještě ´není znám´. Čtenářům tehdejší Mladé fronty však pár dnů před svobodnými volbami něco vzkázat musel. Jinak by to mohlo vypadat, že se ´vyholenými´ Jizerskými horami prohání na čele své kolony jenom tak pro nic za nic.
Nebo jako klíčový nástroj předvolební kampaně Občanského fóra.
Před doplňující otázkou ´Jaký je to plán?´ zachránila pana prezidenta ochranka. Do limuzíny ho skoro odnesla. Na Benešově náměstí v nedalekém Liberci čekaly na Václava Havla netrpělivé davy, s kterými měl také jisté plány.
Nějak to s nimi ale nevyšlo. Spíš naší než jeho vinou.
V roce 2003, kdy uplynulo 35 let od okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy, jsem vedl s Václavem Havlem druhý a poslední rozhovor. Tentokrát ryze soukromý.
Na autogramiádě v liberecké knihovně dostal Václav Havel do ruky knížku s tou poněkud nactiutrhačskou karikaturou od Petra Urbana. S prosbou o podpis.
Václav Havel kývl hlavou na souhlas, podíval se do knížky, jak tam sedí na stromě s velkým veverčáckým předkusem.
Vedle basy plné piv.
S otevřeným lahváčem v jedné ruce, s cigaretou v druhé.
S otvírákem nad hlavou a s Pražským hradem za sebou.
Usmál se na sebe. A k autogramu přidal baňaté havlovské srdíčko.