Nevstoupíš dvakrát do téže hokejové řeky. A když se tam přece jen svlažíš, není už tak čarovná...
Bohužel je to tak. Nic lepšího než Nagano v mém hokejovém životě nebude.

To máte jak s pivem. Prvnímu se žádné další nevyrovná.



Ale stejně se máme na co těšit. A pro většinu z nás by byla zimní olympáda bez hokeje polohrami. A pro někoho dokonce začínají ZOH až ve chvíli, kdy se na nich vhodí první buly.

Ondrej Nepela vyhrál v Sapporu 1972 v krasobruslení. Bralo to za srdce a dodneška vidím, jak ten sympatický gay s kotletami míří po skončení volné jízdy na místo, kde upadl při trojitém rittbergrovi. A něco tam hledá. A pak vítězoslavně zdvíhá z ledu šroubek. Co tak asi říkal? Že by: "Pozrite sa, to je ten malý bazmek, kvôli ktorému som sa porúčal na zadok!"

Nepela patří bez debaty do síně slávy československého sportu. Ale do úplné špičky mu něco chybí - hokejka v rukou a puk na její čepeli.

Golonka, Nedomanský, Tajcnár, Kužela, Dzurilla, "Vinco" Lukáč, Pašek, Rusnák, traja Šťastný, dva Holíci, Jiřík, Černý, Bubla, Pospíšil, Holeček, Nový, Martinec, Richter, Lála - nikdy neměli zlatou z olympiády, a přece vzpomínám na jejich marné pokusy víc než na "Ondríkovo" zlato.

Někteří z nich k němu měli blíž. V Innsbrucku 1976 jen 263 vteřin. SSSR vyrovnal na 3:3 Jakuševem z přesilovky. Předcházející zákrok Eduarda Nováka na sovětského hokejistu u mantinelu mohl rozhodčí zapískat. Ale taky ne, krucinálfagot.... Jak málo tenkrát rozhodlo o všem - jedno fouknutí do píšťalky. Remíza nám nestačila. Navíc nás za chvíli dorazil na 4:3 Charlamov.

Brečel jsem tehdy víc než o pár let nato na pohřbech svých babiček. A že jsem je měl obě hodně rád. Kéž mi prominou...

Po Innsbrucku 1976 účinkování hokejistů na ZOH připomíná houpačku. Za čtyři roky v Lake Placid jsme dostali v prvním utkání naloženo od USA 7:3 a klíčové postavě týmu, Vladimíru Martincovi, zlomil soupeř ruku. Pak jsme ve skupině rupli i se Švédy (2:4) a vypadli jsme ze hry o medaile. Sarajevo 1984 - stříbro. Calgary 1988 - bez medaile. Albertville 1992 - bronz, Lillehammer 1994 - bez medaile. Nagano 1998 - zlato, Salt Lake City - bez medaile, Turín - bronz.

Mimochodem, při ZOH v Severní Americe dopadli hokejisté vždycky jak sedláci u Chlumce. Squaw Valley 1960 - čtvrtí, Lake Placid 1980 - pátí, Calgary 1988 - šestí a Salt Lake City 2002 - vypadli ve čtvrtfinále s Rusy.

Tyhle všechny mrzutosti patří už ale dávno do propadliště dějin. A jednou se to na olympiádách v USA a v Kanadě zlomit musí. Teorie pravděpodobnosti napovídá: Proč ne právě teď ve Vancouveru?

I druhé pivo přece stojí za to.

A jako zákusek si neodpustím malou exkurzi do šera komunistické historie. Pokud tedy stojíte o závěry předsednictva výboru Svazu ledního hokeje ČSTV po blamáži hokejového mužstva v Calgary 1988.

ČTK tehdy napsala: "Téměř tříhodinové jednání ukázalo obrovské množství nahromaděných problémů, hodně snahy o jejich urychlené řešení, ale i nemalou dávku bezradnosti. Na přetřes přišly i další otázky: Kam se podělo vlastenectví, s nímž do vrcholných turnajů nastupovaly předchozí generace hráčů? Může se ještě vůbec čs. hokej měřit se sovětským, když ani reprezentační mužstvo nemá takové podmínky jako každý ze sovětských ligových týmů, a proto také žádný z čs. oddílů není schopen přehrát sovětský klubový celek? Jezdíme do Kanady pro zkušenosti s tamním silovým až brutálním hokejem hodně nebo málo? Je nejvyšší domácí soutěž zárukou kvalitní přípravy reprezentantů? A v neposlední řadě: není vlastně postavení čs. hokeje s jeho malou členskou základnou a nepříznivými klimatickými podmínkami zázrakem?"

Když už nic jiného, tak tohle nám v současné době díkybohu nehrozí.