Pamatuji si, jak otec Záhrobský v roce 1999 posílal faxem do liberecké redakce Mladé fronty Dnes skvělé výsledky své čtrnáctileté dcery z nějakých mezinárodních juniorských závodů, které nám tenkrát vůbec, ale vůbec nic neříkaly. Jely se v Norsku. Čert už dneska ví na jaké sjezdovce...

Otce Záhrobského ten fax určitě něco stál. Ale moc chtěl, aby se o Šárce vědělo. Nevím ani, jak tenkrát dopadla. Třetí? Nebo první? Můj bývalý kolega Michael Havlen tehdy řekl: "Ty vole, to jsem ještě nikdy nezažil, aby nám někdo něco posílal z takový dálky. Tenhle chlap z Benecka to s tou svojí holkou někam dotáhne."


Přech Michaelem smekám pomyslný "Novákův" klobouk.

Před otcem Záhrobským ještě víc. A před jeho dcerou Šárkou samosebou taky.

Především proto, že nedopadli třeba tak jako české rodinné tenisové klany, jimž se věštila obrovská budoucnost (ale třeba Nicol Vaidišovou ještě něco velkého čeká).

Otec Záhrobský byl tenkrát v roce 1999 chytrý, když obětoval pár norských "fufníků" za fax do rodného kraje. Čím víc se o Šárce psalo, tím víc lákala sponzorů.

Dcera je chytrá po tatínkovi. Čte prý na hotelových pokojích moudré knihy a přemýšlí o nich. Většina sportovců si s sebou bere na vrcholné akce pro chvíle volna "plejstejšny" nebo DVD s jejich oblíbenými, vesměs pitomými filmy.

Šárce Záhrobské přeji její olympijskou bronzovou medaili i kvůli její zálibě v literatuře. Třeba naše děti začnou díky ní znovu číst. Víc než díky reklamním spotům v České televizi. A při komunikaci na e-mailu začnou naše dcery a synové znovu psát háčky a čárky.

Ale zpátky ke sportu. To je tedy palba - bronzová olympijská medaile v alpském lyžování pro dívku z krkonošské obce, kde mají u sjezdovky čtyřsedačkovou lanovku teprve čtyři roky.

O minulých titulech mistryně světa, vicemistryně světa a vicevicemistryně světa ve slalomu ani nemluvě.