Počínání našich podnikatelů s přebytkem peněz zdá se mi poněkud nešťastné. Zde návrh, kde by jejich peníze podle mne prospěly lépe.

Kde začíná korumpování myslí a prostředí – vari tenounká, tenounká to hranice!
Korupce je ze své podstaty čin, kterým si jedinec – i přes zavedená pravidla - pro sebe hodlá osobovat nějaké privilegium, výjimku z pravidla, které není za daných pravidel přístupné jiným. Díky penězům, osobním konexím (příslibu já na bráchu, brácha na mne), slíbenému (třeba nemateriálnímu) prospěchu získá nějakou výhodu.

Tohle přece není případ ctihodných podnikatelů – pomyslíte si, ti mají na srdci zejména naše společné dobro a nabízejí finanční podporu těm, kteří se rozhodnout přesně tak, jak si tito podnikatelé přejí. A přesně v tom je kámen úrazu. Politickým stranám VŮBEC NIC nebrání v tom, aby se již dnes spojily ve prospěch společného dobra, i bez pobízení těchto dobromyslných podnikatelských rádců. AŽ na jejich program a přesvědčení, že jsou přece jiní a nabízejí cosi lepšího než druhé strany. Jinak by jejich samostatná existence neměla žádný smysl.

Takže jeden podnikatel, případně hrstka podnikatelů vlastně říkají, vidím(e), že se nechcete spojit, i když vám nic nebrání, a já vám tady proto nabízím odměnu, abyste zapomněli na všechny své rozdíly, hodnoty, cíle, zábrany apod., a spojily se, protože já jsem přesvědčen, že problém je jinde. Není to prý příliš mnoho, aby to strany neudělaly jen pro peníze, ale ani málo, aby to ještě mělo ten údajný potenciál přesvědčivosti. Inu, korupčník zase zvažuje, nakolik malou částku si může troufnout dát, aby dosáhl svého cíle, a celá ta patálie ho moc nestála.
S každým podobným počinem riskujeme, že začne nebezpečně pružit páteř našich politiků. Chceme to? Jakmile jednou přistoupíme na podobnou hru, že kupka podstrčených peněz je nejlepší rádce (bez ohledu na miliony jiných hlasů smýšlejících jinak, leč nevládnoucích podobnými prostředky), proč by se měli stydět za svá další podobná rozhodnutí, proč by si měli odříkat podruhé, potřetí...

Pak už bude nad síly chudáka politika rozlišit (dávám příklady z živé praxe), že když například slíbí krajskému koordinátorovi odměnu 50 000 Kč za své zvolení poslancem, ale po volbách je vyplatí lišácky ne z vlastní kapsy či stranického rozpočtu, ale ze státního, to když zaměstná na nějaký čas tohoto již plně zaměstnaného člověka (koordinátora a k tomu navíc místopředsedu v kraji, kterému sám předsedá) ještě na asistentský úvazek a jeho pracovní povinnost nazve úkolovou činností, (byť to mají všichni jiní asistenti nastaveno jako úvazky celé, a úkoly se šikovně překrývají a prolínají s týmiž úkoly plněnými i hrazenými v pracovní pozici první).

Pak už je jistě nad síly stranického vedení uvědomit si, že její mladičký dvaadvacetiletý předseda rozhodčí komise je v nepěkném střetu zájmů, když je současně asistentem poslance (který je zároveň místopředsedou strany), dále působí jako místopředseda kraje, je placeným předsedou jisté dozorčí rady velkého města a sedí v dalších dvou komisích na obecním zastupitelstvu a ještě kandiduje do kraje někde na vyšším, patrně zvolitelném místě, a vedle toho pilně studuje na právnické fakultě. Bude takový činovník schopen rozhodovat nestranně ve stížnostech řadových členů proti komukoli z funkcionářů, dejme tomu? Můžeme tomu věřit, ale neměli bychom. Už z principu obezřetnosti. Zvlášť když jej tu a tam vidíme také ve výběrových komisích v kraji, po boku partnerky jeho šéfa (místopředsedy strany). Pokud se stane pochybení, pokud bude podána stížnost, kdo v kontrolní a rozhodčí komisi rozhodne proti předsedovi komise takto se angažujícímu a s takovým krytím?

Ale zpátky k původní otázce. Tito podnikatelé zapomínají na jednu věc. Politika je již ze své podstaty prostředí náchylné ke korupci, k mocenskému překrucování skutečných zájmů a potřeb. A přímo svádí jednotlivé politiky a straníky (napravo, nalevo) k tomu, aby začali své zájmy, své názory a své potřeby vnímat jako to, co přesně vyjadřuje zájmy ostatních. A jakmile se to stane, už není třeba vést širokou veřejnou diskuzi se spoluobčany, s voliči, se spolustraníky, protože stačí, když se poradím sám se sebou. Nebo s pár vyvolenými. Každá strana a jednotlivec v politice je neustále ve velikém pokušení zneužití moci.

Měly by nám být například podezřelé všechny údajné dlouhodobé programy zaměřené na budoucnost, které vznikly v krátkém časovém období, horkou jehlou v malých uzavřených skupinkách lidí.

Za daných podmínek nemám iluze o žádné politické straně a tyto iluze bychom si neměli pěstovat. Každá strana si naopak zaslouží jen co nejpřísnější kontrolu a srovnávání toho, co o sobě říká, s tím, co reálně dělá a jak své ideály praktikuje mimo jiné uvnitř strany.

Všichni politici do jednoho si při vstupu do politiky mysleli, že jdou napravovat chyby druhých. A že velmi dobře vědí, kde leží nepřekročitelná hranice, za kterou již začíná korupce. Jim se to prostě ani nemůže stát. Jenže korupce přitom plíživě přichází především přes blízké vztahy a známosti, kde cítíme důvěru.

Kam tedy s nimi (s penězi podnikatelů)?
Vím o jednom projektu, který by si zasloužil vaši podporu, která pomůže kultivovat i vnitrostranické prostředí formou veřejné, transparentní debaty, bez nutnosti korumpovat něčí přesvědčení a svědomí.

Zaplaťte prosím tým složený z různých profesí (podnikatelé, akademická sféra, vědci, neziskový sektor, jednotliví zástupci všech! existujících stran), aby poctivě vydefinovaly 10 největších průřezových, „kořenových“ problémů České republiky (brzdy rozvoje, s největším dlouhodobým dopadem, vysokými náklady, škodami, nechtěnými vedlejšími účinky apod.). Pomozte vydefinovat kritéria úspěšného vyřešení těchto problémů s co největším multisatisfaktorovým účinkem (tzn. řešení pomůže zmírnit další problémy, připraví příznivou půdu pro řešení dalších věcí či uvolní prostor pro řešení), aniž byste naváděli k tomu či onomu konkrétnímu řešení.

Doživotní děkovná renta – (ne)podmíněný příjem
A vytvořte dále dlouhodobý fond, který vyplatí úspěšným řešitelům, lidem, kteří se prokazatelně nejvíce zasloužili o eliminaci či výrazné zmírnění problému (podle předem stanovených kritérií „Rady moudrých“), doživotní rentu či děkovné za jejich přínos pro společnost. Rentu jednorázově podmíněnou jakýmsi „výkonem“, ale po udělení již ničím nepodmiňovanou. Například symbolických 1 000 Kč měsíčně.

Bylo by to poselství i dalším generacím, že pro společnost je životně důležité soustředit se na to podstatné. Hledat a zvětšovat pole svobody a tvůrčí činnosti. Hledat společný horizont věcný, nikoli formální. Za formu se totiž schová ledasco.

Nenabízejte lidem peníze na to, CO PŘESNĚ mají udělat, a SKRZE KTEROU stranu(y) toho mají nejlépe dosáhnout, ale na vytvoření celkového kultivovaného prostředí, které obstojí dlouhodobě, jako nástroj, pomůcka, a které poslouží jako spolehlivý etický maják, bez ohledu na výměnu a zánik jednotlivých politických stran. V kterém bude možné vytvořit něco smysluplného.
Hledejme skutečný konsenzus, řešení palčivých problémů země, prodlužujme horizont politického myšlení jednotlivých stran a podporujme jejich obrat k podstatě věcí, odvracejme je od prostého marketingu, kdy nám před očima jen mávají pozlátky-rychlými udělátky.

Že je to plané řečnění? Kdepak, příkladem může být nezávislá občanská iniciativa kostarického kosmonauta Changa Díaze, který „přišel“ někdy tuším před 15 lety (s poradním orgánem o několika stovkách lidí a působící asi 2 roky) s ambiciózní Strategií pro 21. století (vize „Kostarika jako vědecká mocnost do roku 2050"). Nejdřív budila rozpaky, úsměvy, možná posměšky. Ale zaryla se všem pod kůži. Nadchla. Inspirovala. Dnes slouží jako vodítko, je důvodem hrdosti. Nakonec museli tento program i politici vzít za svůj. Vydejme se raději touto cestou: přes dlouhodobý program (třeba placený ze soukromých peněz, ne přes stranické pokladny), nikoli jednorázovou manipulací ve prospěch efemérního a nejistého cíle.