Komunikační neschopnost české vlády
Je skutečně neuvěřitelné, jak současná česká vláda porušuje všechna základní pravidla komunikace s veřejností a tím sama sobě škodí. Vztahy s veřejností známé pod anglickým názvem Public Relation (ve zkratce PR) tvoří dnes již dobře propracovanou odbornou disciplínu a jako v každé takové disciplíně existují i v této různé přístupy k řešení problémů. Nicméně, i tak platí jisté základní nepřekročitelné principy. Tyto principy jsou nepřekročitelné proto, že platí vždy pro jakoukoli smysluplnou komunikaci mezi lidmi.
Jedním, i když nikoli jediným, z těchto základních principů je, že partnera, s kterým řešíme nějaký problém musíme brát opravdu jako partnera, tedy jako někoho, kdo je nám při řešení problému, který před námi leží, roven. Takového partnera si vždy nevybíráme. Když reprezentujeme vládu, je nám jaksi přidělován spíše rozvrhem situace.
Jedním z problémů, který před námi v tuto chvíli leží, je finanční situace našeho státu a způsob, jako tuto situaci současná vláda řeší. Je jasné, že je třeba šetřit, přesně řečeno příliš nepřekračovat dané finanční možnosti. Podobně se musí v krizi chovat každý stát. Na tomto názoru se asi shodnou všichni, strany nalevo i napravo politického spektra. Dokonce se shodnou i na cíli, k jakému má takové šetření vést.
Už se ale neshodnou na způsobu, jak se k tomuto cíli dostat. Jestliže chápeme jako dva partnery českou vládu (na jedné straně) a odbory, které reprezentují zaměstnance (na straně druhé), je na vzájemné vztahy těchto partnerů opravdu smutný pohled. A je to především díky vládě, která soustavně projevuje základní neúctu k druhému partnerovi.
Již předem dává najevo, že jeho názory pohrdá, že pro ní nejsou závazné a vůbec, že kdyby měl partner nějakou dobrou vůli, musí přece přistoupit na odpovědné vládní návrhy. Protože s nimi ale nesouhlasí, je vidět, za co tento partner (v tomto případě odbory) stojí. A proto republiku jen neodpovědně destabilizují a jejich akce jsou ostatně směšné, to přece vidíme, podle názoru vlády, všichni.
Takovýto postup je samozřejmě odsouzen předem k nezdaru a bere si zřejmě příklad z „úspěšného“ komunikátora zdravotních reforem exministra Julínka. Tento postup je zcela nesmyslný a nakonec se obrátí proti zájmům vlády, která tímto způsobem nedokáže vysvětlit občanům smysl svých nepopulárních reforem.
Jenže ono je o mnoho jednodušší povyšovat se nad druhého, dávat mu najevo svou důležitost a převahu, než mu naslouchat, brát vážně jeho názory, případně o nich také uvažovat. Zatím to vypadá tak, že představitelé vlády vůbec nepřemýšlejí o tom, že by brali návrhy odborů vážně.
Každý moudrý, ale i jen chytrý partner přece ví, že nemůže druhému vnucovat své řešení jako to největší možné dobro. A o společenských problémech to platí mnohonásobně více a to i v případě, že by některá ze stran skutečně navrhla nejlepší z možných řešení.
Jak jen se tzv. pravicoví politici začátkem devadesátých let vysmívali komunistům a marxisticky orientovaným filosofům, které nazývali sociálními inženýry, kteří si myslí, že vědí všechno lépe a proto si troufají společnosti vnucovat svá řešení problémů.
Jaký je ale rozdíl mezi těmito lidmi a postupem, jaký zvolil například pan ministr Drábek? Ten přece také ví, jaký postup je pro společnost nejlepší. Jestliže se totiž shodneme na tom, že výše schodku státního rozpočtu pro příští rok je nepřekročitelná, bylo by asi vhodné zeptat se sociálních partnerů, jak si představují další postup.
V případě, že by navrhovali postup, který by podle vlády ohrozil další rozvoj hospodářství, bylo by třeba na to sociální partnery upozornit, ale nikoli jim vnucovat své řešení. Co kdyby například současná vláda postupovala takto:
„Vážení občané,“ řekla by vláda, „my si vaší práce nesmírně vážíme, ale protože již nezbývá mnoho času a my potřebuje pro příští rok ušetřit asi 10% finančních prostředků z platů těch z vás, kteří jste financováni ze státního rozpočtu, musíme vám o tuto částku platy snížit. Jinak se však nic dalšího nemění, reformami se budeme zabývat až příští rok. Slibujeme vám ale, že se tato redukce nedotkne nejnižších platů. Mějte s námi trochu trpělivosti do příštího roku, než začneme uskutečňovat skutečné reformy, o kterých se s vámi vždy budeme radit.
To jediné, co od vás chceme, abyste respektovali naši snahu snižovat schodek státního rozpočtu, tak, jak to určuje vládní program. My vám pak slibujeme, že jsme schopni se dohodnout na cestě, která k tomuto cíli povede.
Velice si vážíme práce hasičů, policie, zdravotníků, učitelů i dalších. Jsme si dobře vědomi toho, že jsou často (vzhledem k svému pracovnímu nasazení) skutečně nedostatečně ohodnoceni. Víme, že česká veřejnost má velké výhrady a často také špatné osobní zkušenosti se státním úředním aparátem. Ale i zde pracuje řada velice kvalitních lidí. Slibujeme vám, že provedeme důkladný audit, abychom zjistili, které práce ve státním aparátu je třeba zachovat a které jsou zbytné.
Nebudeme vám nutně vnucovat svá řešení, ale uvědomte si, že pokud si vynutíte řešení nevhodná, může na to doplatit celá společnost. Slibujeme vám také, že najdeme pružný způsob jak zjišťovat názor reprezentativního vzorku české veřejnosti na postup vlády v těch případech, kdy se sociální partneři na tripartitě nebudou schopni domluvit na nějakém rozumném kompromisu. Dobrovolně přijímáme slib, že se budeme v takové situaci vždy snažit nají řešení, které by bralo v úvahu i názor veřejnosti, i když nám to žádný zákon neukládá. To berte jako výraz dobré vůle a příznak toho, že i vaše váda chce spolu s vámi nést potíže, které nás všechny nezbytně čekají.“
Jsem přesvědčen, že takovýto způsob komunikace by vnesl do společnosti jisté uklidnění a důvěru, ale je to něco, o co české vlády vůbec stojí? Zvláště ty z nich, pro které jsou peníze až na prvním místě?
Jedním, i když nikoli jediným, z těchto základních principů je, že partnera, s kterým řešíme nějaký problém musíme brát opravdu jako partnera, tedy jako někoho, kdo je nám při řešení problému, který před námi leží, roven. Takového partnera si vždy nevybíráme. Když reprezentujeme vládu, je nám jaksi přidělován spíše rozvrhem situace.
Jedním z problémů, který před námi v tuto chvíli leží, je finanční situace našeho státu a způsob, jako tuto situaci současná vláda řeší. Je jasné, že je třeba šetřit, přesně řečeno příliš nepřekračovat dané finanční možnosti. Podobně se musí v krizi chovat každý stát. Na tomto názoru se asi shodnou všichni, strany nalevo i napravo politického spektra. Dokonce se shodnou i na cíli, k jakému má takové šetření vést.
Už se ale neshodnou na způsobu, jak se k tomuto cíli dostat. Jestliže chápeme jako dva partnery českou vládu (na jedné straně) a odbory, které reprezentují zaměstnance (na straně druhé), je na vzájemné vztahy těchto partnerů opravdu smutný pohled. A je to především díky vládě, která soustavně projevuje základní neúctu k druhému partnerovi.
Již předem dává najevo, že jeho názory pohrdá, že pro ní nejsou závazné a vůbec, že kdyby měl partner nějakou dobrou vůli, musí přece přistoupit na odpovědné vládní návrhy. Protože s nimi ale nesouhlasí, je vidět, za co tento partner (v tomto případě odbory) stojí. A proto republiku jen neodpovědně destabilizují a jejich akce jsou ostatně směšné, to přece vidíme, podle názoru vlády, všichni.
Takovýto postup je samozřejmě odsouzen předem k nezdaru a bere si zřejmě příklad z „úspěšného“ komunikátora zdravotních reforem exministra Julínka. Tento postup je zcela nesmyslný a nakonec se obrátí proti zájmům vlády, která tímto způsobem nedokáže vysvětlit občanům smysl svých nepopulárních reforem.
Jenže ono je o mnoho jednodušší povyšovat se nad druhého, dávat mu najevo svou důležitost a převahu, než mu naslouchat, brát vážně jeho názory, případně o nich také uvažovat. Zatím to vypadá tak, že představitelé vlády vůbec nepřemýšlejí o tom, že by brali návrhy odborů vážně.
Každý moudrý, ale i jen chytrý partner přece ví, že nemůže druhému vnucovat své řešení jako to největší možné dobro. A o společenských problémech to platí mnohonásobně více a to i v případě, že by některá ze stran skutečně navrhla nejlepší z možných řešení.
Jak jen se tzv. pravicoví politici začátkem devadesátých let vysmívali komunistům a marxisticky orientovaným filosofům, které nazývali sociálními inženýry, kteří si myslí, že vědí všechno lépe a proto si troufají společnosti vnucovat svá řešení problémů.
Jaký je ale rozdíl mezi těmito lidmi a postupem, jaký zvolil například pan ministr Drábek? Ten přece také ví, jaký postup je pro společnost nejlepší. Jestliže se totiž shodneme na tom, že výše schodku státního rozpočtu pro příští rok je nepřekročitelná, bylo by asi vhodné zeptat se sociálních partnerů, jak si představují další postup.
V případě, že by navrhovali postup, který by podle vlády ohrozil další rozvoj hospodářství, bylo by třeba na to sociální partnery upozornit, ale nikoli jim vnucovat své řešení. Co kdyby například současná vláda postupovala takto:
„Vážení občané,“ řekla by vláda, „my si vaší práce nesmírně vážíme, ale protože již nezbývá mnoho času a my potřebuje pro příští rok ušetřit asi 10% finančních prostředků z platů těch z vás, kteří jste financováni ze státního rozpočtu, musíme vám o tuto částku platy snížit. Jinak se však nic dalšího nemění, reformami se budeme zabývat až příští rok. Slibujeme vám ale, že se tato redukce nedotkne nejnižších platů. Mějte s námi trochu trpělivosti do příštího roku, než začneme uskutečňovat skutečné reformy, o kterých se s vámi vždy budeme radit.
To jediné, co od vás chceme, abyste respektovali naši snahu snižovat schodek státního rozpočtu, tak, jak to určuje vládní program. My vám pak slibujeme, že jsme schopni se dohodnout na cestě, která k tomuto cíli povede.
Velice si vážíme práce hasičů, policie, zdravotníků, učitelů i dalších. Jsme si dobře vědomi toho, že jsou často (vzhledem k svému pracovnímu nasazení) skutečně nedostatečně ohodnoceni. Víme, že česká veřejnost má velké výhrady a často také špatné osobní zkušenosti se státním úředním aparátem. Ale i zde pracuje řada velice kvalitních lidí. Slibujeme vám, že provedeme důkladný audit, abychom zjistili, které práce ve státním aparátu je třeba zachovat a které jsou zbytné.
Nebudeme vám nutně vnucovat svá řešení, ale uvědomte si, že pokud si vynutíte řešení nevhodná, může na to doplatit celá společnost. Slibujeme vám také, že najdeme pružný způsob jak zjišťovat názor reprezentativního vzorku české veřejnosti na postup vlády v těch případech, kdy se sociální partneři na tripartitě nebudou schopni domluvit na nějakém rozumném kompromisu. Dobrovolně přijímáme slib, že se budeme v takové situaci vždy snažit nají řešení, které by bralo v úvahu i názor veřejnosti, i když nám to žádný zákon neukládá. To berte jako výraz dobré vůle a příznak toho, že i vaše váda chce spolu s vámi nést potíže, které nás všechny nezbytně čekají.“
Jsem přesvědčen, že takovýto způsob komunikace by vnesl do společnosti jisté uklidnění a důvěru, ale je to něco, o co české vlády vůbec stojí? Zvláště ty z nich, pro které jsou peníze až na prvním místě?