Holešovská výzva je sama o sobě dokument vyjadřující zoufalství nad současným stavem naší země. Vyčítá českým politikům, že rozkrádají společný majetek ve velkém a usiluje o odstoupení vlády a presidenta. A její mluvčí, který je pod výzvou podepsán, pan Slávek Popelka, je přesvědčen, že politické strany musí být zrušeny a že by občané měli o všech důležitých věcech rozhodovat prostřednictvím referend.

Asi bych nevěnoval Holešovské výzvě příliš velkou pozornost, kdyby pan Slávek Popelka nevystupoval 16.3. 2012 v pořadu České televize Hyde park. Že je pan Popelka a spolu s ním velké množství lidí rozhořčen tím, co se u nás děje je vcelku pochopitelné. Je ale zcela nepochopitelné, že jeho iniciativa (podle toho, co říkal) nemá ani tu nejmenší představu, jak postupovat, až dosáhne svého cíle, tedy odstoupení vlády a presidenta. Pan Popelka neustále opakoval, že stejně nemáme již co ztratit, protože to prý již horší být nemůže. Hluboce se mýlí. Letmý pohled do nedávných dějin ukazuje, že stále máme co ztratit a stále může být hůř. Nevím, jak jsou na tom jiné osobnosti, které reprezentují tuto výzvu, ale pan Popelka se z naší vlastní minulosti vůbec nepoučil. A z toho mám velkou obavu.

Mluví o tom, že politické strany nemají nadále v politickém životě místo, že musí zaniknout. Proč? Kradou přece všechny. Jen skutečně obyčejní poctiví a slušní lidé mají právo prostřednictvím přímého hlasování rozhodnout, kdo bude v politice. Tak to je pro mne skutečně novina. Až dosud jsem si myslel, že vždy a za všech okolností kradou jen a jen lidé a nyní se dozvídám, že v politice jsou to také politické strany.

A co ti slušní a prostí lidé, kteří při minulých volbách dobře věděli, koho volí? Současné vládní strany svou politiku dopředu a také své záměry nadmíru jasně deklarovaly. To si snad ti obyčejní a poctiví voliči, kteří dali tolik hlasů „osvědčené ODS“ a kteří přesvědčovali svou bábu a dědka, aby raději nechodili k volbám, protože by mohli (nedej bože) volit strany, které by i jim mohly přidat nějaký ten drobínek ze společného talíře a tím své syny, dcery a vnoučata připravit o blahobyt, který jim tato reprezentace bezpochyby nachystala. Osobně si myslím, že jednání členů současné vlády je velice nerozumné. Nehledají dorozumění s lidmi, kteří mají na řešení politických problémů opačný názor a snaží se všem vnutit řešení, která vyžadují velké oběti jen silou. Nicméně, přestože jsem tuto koalici nevolil (nebo možná právě proto), nemusím ji také považovat za zdroj veškerého zla.

Ten leží někde úplně jinde, jak se na to snažím soustavně poukazovat. Totiž v našem sklonu zbavit se osobní zodpovědnosti a vždy ukázat na nějakého jediného viníka (nebo skupinu viníků), který má naši situaci na svědomí a kterého je třeba se zbavit, například na politiky. Po nich přijdou ti čistí. Jak budou vybráni? To teď není důležité, říká pan Popelka. Na to bude dost času, až vznikne vláda odborníků, která bude trvat půl roku. Je možné jednoduše dokázat, že vybrat takovéto lidi jakýmkoli hlasováním, ať přímým nebo nepřímým je z principu nemožné, pokud morální charakter české společnosti zůstane na stejné úrovni, na které se nachází v tuto chvíli.

Samozřejmě, i já si dovedu představit, že se také v České republice bude o všech důležitých věcech rozhodovat prostřednictvím referenda. Švýcarsko dokazuje, že takový systém je dobře realizovatelný (o technickém zabezpečení není třeba ani mluvit). Konec konců nedávno Švýcaři zase jednou rozhodovali a velice odpovědně. Odbory navrhly prodloužit dovolenou o dva týdny a také značné navýšení základní mzdy. Vláda občanům vysvětlila, že by takováto rozhodnutí v tuto chvíli velice ohrozilo konkurenceschopnost švýcarského hospodářství. Oba návrhy byly v referendu zamítnuty. To dokazuje, že jsou na omylu ti, kteří tvrdí, že rozhodování prostřednictvím referenda musí být vždy neodpovědné a že občané v každém případě rozhodují jen podle úzkoprsých a krátkodobých zájmů.

Také to ale něco vypovídá o charakteru společnosti, ve které se takový způsob rozhodování uplatňuje. Zastupitelská demokracie není rozhodně příčinou toho, proč se u nás krade. Pokud se sami nezměníme, pak nám žádná likvidace politických stran nepomůže, protože to je další nesmysl z produkce pana Slávka Popelky. Politické strany existují například i ve Švýcarsku.

Centralistické uspořádání většiny politických stran, které poskytuje vedení stran většinu rozhodovacích pravomocí je skutečně ke stranické korupci mimořádně náchylné. Chybí zde totiž kontrola zdola. Ti, co nemají žádnou moc ani přístup ke stranickým prostředkům, nemohou efektivně kontrolovat ty, kteří tím vším disponují. Stanovy jim to prostě neumožňují.

Ale to přece není jediný možný model moderní politické strany. Pan Popelka sám říkal, že uvažují o založení nového politického hnutí, stranou být ale nechtějí. To jsou ale jen slova. Ať druhým ukáží, že jsou politickým klubem, který to umí jinak, veřejnost to určitě ocení. Zatím se to u nás nepovedlo nikomu. Dokonce ani ve Straně zelených, kterou pan Popelka volil. Vždy se našli lidé (zvláště zkušení právníci), kteří spolu s předními funkcionáři strany, na prvním místě těmi profesionálními přesvědčili ostatní, že věci jinak fungovat nemohou.

Tím jsou ale vinni především oni hypotetičtí obyčejní a slušní lidé pana Slávka Popelky. On si asi ještě nevšiml, že na internetových stránkách u nás již léta mezi sebou válčí různé kategorie obyčejných, slušných lidí. Všichni sami sebe považují za ty jedině slušné a ty ostatní téměř za vyvrhele. Přesně tak i představitelé současné vlády, kterým zřejmě nikdo nevysvětlí, že i odboráři to mohou myslet s Českou republikou dobře.

A na závěr mluvčí této bohulibé a zoufalé iniciativy si představuje, že lidé by z okolí navrhovali na různé politické funkce další slušné a poctivé lidi, o kterých vědí, že by se na tato místa jistě hodili. Jen aby je nevybíraly politické strany. Nebudeme se v této chvíli zabývat tím, jak by bylo toto velké množství návrhů dále vyhodnocováno. Ale položme si jednoduchou otázku. Jak může někdo druhý vědět, kdo z jeho okolí se hodí, aby byl schopen obstát se ctí v prostředí silných morálních tlaků, které čekají i na ty, kteří se rozhodnou pracovat byť jen v regionální politice?

Mnohokrát jsme již psali o tom, s jakým zápalem a nasazením (a dokonce i s osobním obětováním) odešla řada lidí pracovat do politiky. Přesto většina z nich neobstála. Mnozí z nich si ani neuvědomovali, že se dopouštějí nějakého nepatřičného jednání. Stačilo jim, když si byli jisti, že to, co dělali, mysleli dobře. Jenže to právě nestačí. Je třeba také dobře konat. Vědí to Švýcaři, vědí to i Angličané, ale obávám se, že my to ještě ve své většině asi nevíme.

Pan Slávek Popelka a jeho společníci jsou toho zářným příkladem. Čeho příkladem? Jak snadno se i dobře myšlená snaha může proměnit ve svůj pravý opak. Zvláště ve chvíli, kdy lidé prožívají zoufalství a strach z budoucnosti. Něco podobného u nás nastalo po katastrofě druhé světové války. A prvním, čím jsme začali, byla opět likvidace demokratických politických stran. Kromě jiného pod záminkou, že byly zkorumpované. A skutečně byly? Částečně určitě ano. Ona ta zkorumpovanost se totiž vždy týká občanů země, kteří jsou dále členy politických stran a naučili se jich využívat jako vhodného nástroje ke svému obohacení. Právě tak, jako v současné době. Ale tím, že jsme vyhověli tomuto požadavku, jsme zcela podlomili obranyschopnost celého demokratického uspořádání poválečné Československé republiky.

To umožnilo obsadit KSČ nejvýznamnější místa ve státní správě. Zbylé strany jí to ještě usnadnily. Snažily se totiž komunistům co nejvíce zalíbit. Byli v té době neobyčejně populární. První poválečné volby vyhráli. Když hrozilo, že v druhých by se jim už zdaleka tak dobře nevedlo, museli zakročit. A to ze svého postavení mohli docela dobře zařídit. Ale nemohlo by se to ani tehdy podařit, kdyby je nepodporovalo tolik obyčejných, slušných a poctivých lidí, kteří byli nezlomně přesvědčeni, že horší už to být stejně nemůže. A na tento názor měli naši předkové po válce rozhodně větší morální právo, že my dnes. Přesto jednali chybně a tragické důsledky se dostavily téměř okamžitě. A je tomu tak vždy, když jsme přesvědčeni, že si vlastní budoucnost můžeme vykoupit na úkor druhých. Vůbec nepodezřívám pana Popelku a jeho druhy, že by se nechali inspirovat únorovými událostmi z roku 1948.

Chci jen ilustrovat neodbytný sklon lidské mysli neustále vyhledávat nějaká jednoduchá řešení. Přestaňme konečně na něco takového spoléhat. K ničemu nevedou. Komické ale je, že lidé na Holešovskou výzvu slyší možná právě proto, že je tak jednoduchá. Někdo jim jasně ukáže, kdo je jejich nepřítelem a proti komu se mají obrátit. Jde na mě hrůza. Tak jednoduše skutečné proměny určitě nedosáhneme. V žádném případě nikomu nebráním, aby vládě dal hlasitě najevo svou nespokojenost. Rozhodně je to lepší, než lhostejnost k veřejnému životu, kterou tolik lidí tak okázale projevuje. Naivita pana Slávka Popelka je ale nebetyčná a také mimořádně nebezpečná.