Konečně se zdá, že si občané uvědomili, že země, ve které žijí je jejich a nikoli státu a jeho představitelů a to je v České republice důležitá a velká změna. Konečně si začínáme uvědomovat, že pokud se o svou zemi nebudeme více zajímat a necháme to jen na politiky, budou výsledky přiměřené tomuto postoji. Jaké výsledky to budou je dnes již zcela zřejmé.

U nás v Čechách máme jakýsi podivný sklon vzdávat se dříve, než je třeba. Vynikající odborníci (zvláště politologové) nám ve svých dokonalých analýzách předvedou, jak jsme na tom špatně a také, jak malá je pravděpodobnost, že bychom se z takové situace dostali vlastními silami a špatná nálada je na světě. Konstatovat, že je na tom česká společnost špatně (byť je to vše dokládáno s profesorskou bravurou) je tedy příliš málo a rozhodně to naši situaci jen zhoršuje, jestliže nejsme současně schopni nabídnout nějaká východiska. A navíc, podobnými problémy netrpí jen česká společnost, jak upozorňuje vynikající český komentátor Jiří Pehe ve svém článku „Na co si vlastně stěžují?“ (Aktuálně.cz, 31. 03. 2012):

„Stojí za nimi přesvědčení, že demokracie, coby vláda lidu, byla lidu vyvlastněna privilegovanými, kteří ze zákulisí ovládají politiku. Kupříkladu v USA podle různých dat kontroluje pouhých 400 nejbohatších rodin více než 50 procent bohatství. Politici se jim přitom neodváží zásadně zvýšit daně. Není divu, že „rozhořčení“ mluví o privatizaci politiky do rukou oligarchických struktur.

Žádné neoliberální plky o tom, o kolik více ti úspěšní pracují, riskují a vymýšlejí, nemohou takové sociální nerovnosti ospravedlnit v situaci, kdy milióny nemají práci, nebo ji mají, ale stejně nedosáhnou na slušné bydlení, studia a zdravotní péči. Nemluvě o tom, že v nových „demokraciích“ mnozí z „úspěšných“ uspěli jenom proto, že cynicky obcházejí pravidla hry, které ti ostatní respektují.

Přitom se tito novodobí „kolibříci“ a „mazánkové“ těm ostatním ještě arogantně vysmívají nejen svými móresy, ale i tím, jak ostentativně staví na odiv bohatství, které si de facto nakradli. Stát, který proti nim nic nepodnikne, diskredituje nepřímo i ty, kteří uspěli poctivě. V obecnější rovině diskredituje smysl tržního hospodářství a demokracie.“

Je to skutečný problém. Ony pomyslné nůžky sociálního systému se rozevírají stále více nejen v USA, ale i u nás. Současná vláda sice tvrdí, že si přeje, aby co nejvíce starších lidí, ba i seniorů pracovalo, ale neexistuje žádná strategie, která by zaměstnávání takovýchto osob podporovala. Dříve byla obava, že starší lidé ubírají pracovní místa mladším. Nyní bylo překvapivě prokázáno, že tyto dvě skupiny si na trhu práce vůbec nekonkurují. A naopak. Ve společnosti, kde se dobře uplatňují mladší osoby najdou lehce uplatnění i osoby starší (generace 50+) ba i senioři, kteří chtějí pracovat a takových je u nás stále velice mnoho. Možnosti ale nejsou téměř žádné. Jen v případě, že bychom si snad nějaké otevřeli sami a nespoléhali na současnou vládu.

Na sobotním odborovém shromáždění se ale objevila (a to je opravdu velice dobré znamení) zcela nová sebedůvěra ve vlastní síly a schopnosti všechny vznikající problémy řešit. Je vidět, že si však ani odbory, ani občanské organizace příliš neidealizují české politické strany, ani ty opoziční, které je slovně podporují. Proto také asi na jejich setkání nevystoupily. Je jasné, že současné politické strany (z pravé ani z levé části politického spektra) nevědí, jak vzniklou ekonomickou situaci řešit. To je dobře vidět na příkladu Španělska.

I česká společnost byla ochotna přijmout omezení. Dokonce značná omezení, ale jen v případě, že spravedlnost bude platit pro všechny. Ostatně při dnešní demonstraci odborů se právě o této věci mluvilo. A nyní ještě k hlavnímu požadavku demonstrujících na odstoupení vlády. Je zcela jisté, že sociálně demokratická vláda by daňové zatížení rozložila poněkud jinak, než vláda současná. Na druhé straně by musela dodržovat rozpočtovou disciplinu stejně, jako současná vláda.

To ale není to hlavní, z čeho mám největší obavu v případě, že volby budou již nyní. Obávám se, že ČSSD jako celek není na další vládnutí připravena o mnoho lépe, než její konkurenční ODS. Náprava podle mého soudu leží ve dvou směrech. Především musí alespoň ty politické strany, které hlásají solidaritu (u nás hlavně ČSSD) začít intenzivně spolupracovat s občanskou společností. A to, bohužel, zatím nedělají.

Občanské organizace by měly vytvořit profesionální neziskovou organizaci, která by pro ně centrálně a soustavně sledovala, jak jednotlivé politické strany plní své sliby (na všech zastupitelských úrovních). A také, jak tyto sliby plní jednotliví poslanci různých politických stran. Myslím, že pro lidi, kteří mají v této oblasti dostatečnou kvalifikaci a mohou se tomu věnovat jako své hlavní pracovní náplni není tato činnost nijak technicky náročná a mohla by se jí zcela jistě ujmout i některá z již existujících neziskových organizací.

Vzájemně spolupracovat však u nás příliš neumíme. To se raději vymlouváme na systém. Právě to jsme se tak dobře naučili již v minulém režimu. Na vině všeho byl a zdá se, že stále ještě je anonymní systém, nikoli lidé. Tak tomu ale není. Vždy záleží vše na dobré vůli a sebelepší vláda nevytvoří příjemné domácí společenské prostředí, když si takové prostředí nevytvoříme my sami, zdola.

Ale spolupráce je vždy velice obtížná. Občanské organizace v krajích by se musely naučit například domluvit na společných cílech v jednotlivých oblastech společenského života (což při známém českém sklonu k hádavosti není rozhodně nic jednoduchého), aby vůbec byly pro zastupitele politických stran partnery. Představitelé politických stran by se zase museli vzdát svého vrchnostenského postoje vůči občanským organizacím. Potom by ve spolupráci s volenými zástupci, kteří pocházejí z různých politických stran mohli ovlivňovat politické dění i během volebního období, aniž by se změnil jediný zákon. Stačí dobrá vůle politických stran spolupracovat. Vyplatilo by se to nakonec oběma spolupracujícím skupinám. Možnosti jsou kupodivu velice široké. Ovšem za předpokladu oné dobré vůle z obou stran.

To je ale právě ten problém. Veřejnost má dobrý důvod, proč nevěřit politickým stranám. Ústřední sekretariáty politických stran dávají spíše než spolupráci s občanskými organizacemi přednost svému vlastnímu vlivu (a to na všech úrovních). Politické elity a s nimi sdružené společenské skupiny si až příliš zvykly prosazovat své zájmy na úkor ostatní společnosti a diví se, když se společnost začíná bránit. K tomu, abychom se ale naučili účinně bránit, musíme se naučit vzájemně spolupracovat a tím se kruh uzavírá. Doufejme, že sobotní vystoupení odborů bylo tím nejlepším blýskáním na nové časy.