Jak komunikuje česká vláda s veřejností
Dlouho, velice dlouho se již mluví o tom, že česká vláda neumí komunikovat s veřejností. Je to tak, nebo není? Představitelé vlády, například Miroslav Kalousek, nebo bývalý ministr práce a sociálních věcí Jaromír Drábek, neustále tvrdí, že vláda se komunikovat snaží, nikoli však na ulici. Místem, kde vládní představitelé komunikují s veřejností je prý na příklad tripartita a podobně. Jak ale taková vládní komunikace vypadá? Nebo ještě lépe, jak by měla vypadat, aby ji veřejnost mohla považovat za skutečný dialog mezi vládou a tím, jaké požadavky, klade na vládní představitele veřejnost?
Nejdříve zopakujme, jak taková komunikace skutečně vypadá. Podle toho, co říkají nejen představitelé odborů, ale i podnikatelé probíhalo vše přibližně takto: Představitelé vlády, nejčastěji právě Ministerstva práce a sociálních věcí ČR, nebo Ministerstva financí ČR přinesli svůj návrh na řešení nějakého problému a snažili se přesvědčit své partnery, aby ho přijali. Ti se naopak snažili přesvědčit představitele vlády, aby své návrhy přizpůsobili těm, které navrhují oni.
Odborné zdůvodnění vládních partnerů v tripartitě bylo vždy velice přesvědčivé a budoucnost potvrdila jeho dobrý odborný základ. Jak reagovali představitelé vlády? Prohlásili, že jejich partneři vůbec nechápou, o co české vládě jde, že nechápou potřeby šetřit, že nutí vládu utrácet. A co jiného lze vůbec od odborářů (těchto rudých divochů) vůbec čekat. Čemu je možné se divit! Zachránit tuto zemi může jen pravice. Ale jak? No, přece tím, že ořeže co nejvíce tzv. mandatorních výdajů, tj. výdajů, které stát musí vyplácet povinně. A z těchto výdajů si pan exministr Drábek nejvíce oblíbil právě sociální výdaje. Ty mu jako vrcholovému manažerovi zřejmě nejvíce pily krev. A tak se s panem ministrem financí rozhodli, že to těm pracujícím, od těch nejmladších až po důchodce ukáží.
Potom někdo vládním představitelům řekl, že by občané jejich politiku pochopili. Jediná chyba prý je, že vláda zanedbala komunikaci s občany. To je skutečně pravda. Jenže vláda, včetně premiéra Petra Nečase si tento výrok vysvětlila po svém. Pochopila to prostě tak, že stačí ony, jak se již ukazuje velice škodlivé „reformy“ jen trochu šikovněji okecat a lidé hned padnou vládě kolem krku. Najednou pochopí, jak se zmýlili a pan exministr Drábek bude uctíván téměř jako blahoslavený, modlitební knížky budou zavrženy jako zastaralá věc a místo nich se začnou užívat sKarty a to zcela dobrovolně.
Tak to Díky Bohu není a nebude. Skutečně stále platí, že hlavní a možná jediná chyba vlády je, že zanedbala komunikaci s občany. Jenže komunikace s občany musí vypadat poněkud jinak, než si vláda a její důležití představitelé v tuto chvíli představují. Musí to být skutečný dialog, ve kterém si partneři opravu naslouchají a jsou připraveni přijímat jen taková opatření, která jsou vzájemným kompromisem. Potom mohou mít i sociální partneři pocit, že je vláda bere vážně. Musí jim naslouchat? Když má potřebnou většinu ve sněmovně, přísně vzato nemusí. Je to ale velice rozumné, jestliže chce ve společnosti vytvářet atmosféru, která je příznivá pro nepopulární reformy. A potom by si vláda měla vzít k srdci ještě jedno pravidlo: reformy, které se týkají celé společnosti a jsou dlouhodobé není možné přijímat bez dohody s opozicí. Jedná se například o důchodovou reformu. Že nebylo možné se s opozicí dohodnout? To není pravda. Bylo. Jenže potom by to nebyla reforma jen podle představ pana ministra Kalouska a pana exministra Drábka. A právě o to šlo.
Nejdříve zopakujme, jak taková komunikace skutečně vypadá. Podle toho, co říkají nejen představitelé odborů, ale i podnikatelé probíhalo vše přibližně takto: Představitelé vlády, nejčastěji právě Ministerstva práce a sociálních věcí ČR, nebo Ministerstva financí ČR přinesli svůj návrh na řešení nějakého problému a snažili se přesvědčit své partnery, aby ho přijali. Ti se naopak snažili přesvědčit představitele vlády, aby své návrhy přizpůsobili těm, které navrhují oni.
Odborné zdůvodnění vládních partnerů v tripartitě bylo vždy velice přesvědčivé a budoucnost potvrdila jeho dobrý odborný základ. Jak reagovali představitelé vlády? Prohlásili, že jejich partneři vůbec nechápou, o co české vládě jde, že nechápou potřeby šetřit, že nutí vládu utrácet. A co jiného lze vůbec od odborářů (těchto rudých divochů) vůbec čekat. Čemu je možné se divit! Zachránit tuto zemi může jen pravice. Ale jak? No, přece tím, že ořeže co nejvíce tzv. mandatorních výdajů, tj. výdajů, které stát musí vyplácet povinně. A z těchto výdajů si pan exministr Drábek nejvíce oblíbil právě sociální výdaje. Ty mu jako vrcholovému manažerovi zřejmě nejvíce pily krev. A tak se s panem ministrem financí rozhodli, že to těm pracujícím, od těch nejmladších až po důchodce ukáží.
Potom někdo vládním představitelům řekl, že by občané jejich politiku pochopili. Jediná chyba prý je, že vláda zanedbala komunikaci s občany. To je skutečně pravda. Jenže vláda, včetně premiéra Petra Nečase si tento výrok vysvětlila po svém. Pochopila to prostě tak, že stačí ony, jak se již ukazuje velice škodlivé „reformy“ jen trochu šikovněji okecat a lidé hned padnou vládě kolem krku. Najednou pochopí, jak se zmýlili a pan exministr Drábek bude uctíván téměř jako blahoslavený, modlitební knížky budou zavrženy jako zastaralá věc a místo nich se začnou užívat sKarty a to zcela dobrovolně.
Tak to Díky Bohu není a nebude. Skutečně stále platí, že hlavní a možná jediná chyba vlády je, že zanedbala komunikaci s občany. Jenže komunikace s občany musí vypadat poněkud jinak, než si vláda a její důležití představitelé v tuto chvíli představují. Musí to být skutečný dialog, ve kterém si partneři opravu naslouchají a jsou připraveni přijímat jen taková opatření, která jsou vzájemným kompromisem. Potom mohou mít i sociální partneři pocit, že je vláda bere vážně. Musí jim naslouchat? Když má potřebnou většinu ve sněmovně, přísně vzato nemusí. Je to ale velice rozumné, jestliže chce ve společnosti vytvářet atmosféru, která je příznivá pro nepopulární reformy. A potom by si vláda měla vzít k srdci ještě jedno pravidlo: reformy, které se týkají celé společnosti a jsou dlouhodobé není možné přijímat bez dohody s opozicí. Jedná se například o důchodovou reformu. Že nebylo možné se s opozicí dohodnout? To není pravda. Bylo. Jenže potom by to nebyla reforma jen podle představ pana ministra Kalouska a pana exministra Drábka. A právě o to šlo.