Již dříve jsem psal o tom, že obyčejní lidé v islámském světě jen obtížně chápou, proč se světu křesťanskému a tedy i Evropě tak dobře daří a islámský svět (plný těch pravých věřících) za ním tak zaostává. V čem to asi bude? Muslimové, kteří jsou podle nich samých ti nejlepší vyznavači jediného Boha, se několikrát denně modlí. Na něco takového křesťané vůbec nemyslí. A přece se životní podmínky v muslimských zemích a v těch křesťanských nedají vůbec srovnat.


A muslimové, kteří dnes opouštějí země, kde právě toto náboženství zapustilo své kořeny a utvářelo civilizační vývoj, odcházejí do Evropy, jejíž nejbohatší země (hlavně Německo a Švédsko) jsou zde vnímány pomalu jako ráj na Zemi. Proč asi? Nejedná se ale jen o bohatství, v tom by se ostatně řada arabských zemích, bohatých na naftu evropským zemím vyrovnala. Jde spíše o důstojnost života v těchto zemích a v zemích evropských. A ta je v Evropě neporovnatelně vyšší.

To, na čem skutečně záleží, se totiž dá vyjádřit docela jednoduchou lidskou moudrostí, která je ale příčinou toho, proč dnes tolik lidí původem z islámského světa utíká do Evropy, která vyrostla na docela jiné tradici. Ta moudrost zní: „Člověče, když si pomůžeš, Pán Bůh ti pomůže.“ To je především odkaz na lidskou odpovědnost za lidský osud, který nemohu nikomu jinému přenechat. To samozřejmě neznamená, že neuznávám skutečnosti, které mne nekonečně přesahují, ale také dobře chápu, že modlit se za postavení studny ještě není totéž, jako ji postavit, ať už by byla tato modlitba sebeupřímnější.

Výsledkem toho všeho je, že dnes hledají zoufalí lidé z muslimského světa, který si neví rady sám ze sebou, protože nedokáže v moderním světě obstát, prostor k životu právě v evropských zemích. Muslimský svět je konfrontován s moderním vývojem a je zděšen. Je najednou konfrontován s něčím, s čím si nedovede poradit a islamističtí bojovníci vidí jediné východisko, srazit ty ostatní násilím na kolena. Vrátit vývoj o staletí, možná o tisíc let zpátky. Že by se něco takového podařilo, je naprosto nemyslitelné. První, proti kterým se obracejí, jsou lidé v jejich okolí. Právě tyto země se snaží opanovat především. A to je také důvod současné uprchlické vlny.

To je ale jen jedna stránka věci, ta muslimská. A nyní k Evropě, přesně řečeno k České republice. Je skutečně velice zneklidňující, že i za současných okolností odmítá přijmout pouhých 4300 uprchlíků a to jen proto, že o tom rozhodla Evropská unie. Přitom se pan předseda vlády Sobotka chlubil, že v nedávné minulosti přijala Česká republika 18 000 uprchlíků, aniž to veřejnost zaznamenala. A ve stejném projevu mluvil o tom, jak se českému hospodářství daří, a to jako málokterému v Evropě.

Osobně bych považoval za velice rozumný kompromis, například to, co navrhuje bývalý ministr zahraničních věcí, Karel Schwarzenberg. Aby totiž úředníci, pověření českou vládou, odjeli do některého uprchlického tábora, například do Jordánska, který Česká republika již stejně podporuje a vybrali si zde pět až deset tisíc osob podle vlastního výběru. Trvat na přijetí pouhých 1100 osob, kterými se v současné době stále čeští představitelé zaklínají, je za současné situace skutečně slabomyslné.

Přesto, že to tak na první pohled nevypadá, jsem přesvědčen, že v této zkoušce na konec obstojíme. Marně vykřikuje Václav Klaus, že jakákoli solidarita s uprchlíky je falešnou solidaritou. V tuto chvíli jde skutečně o naši duši, jak na to poukázal v jednom ze svých komentářů i Martin Fendrych. A to je skutečně to nejvzácnější, co člověk má, i když tolik lidí přesvědčuje samo sebe i druhé, že něco takového jako duše vůbec neexistuje. A renomovaní patologové s tím navíc souhlasí. Oni přece na pitevním stole nikdy žádnou duši neviděli. Tak co?