Brexit (aneb Britská forma hlouposti)
V naší zemi převládá již dlouho přesvědčení, že Britové, zvláště Angličané, kteří žijí již dlouhou dobu v demokracii, jsou zvláště obezřetní (na rozdíl od nás) a také citliví k manipulaci. Ostatně, jak se v kampani k brexitovému referendu ukázalo, Angličané si Středoevropany, jako Poláky, Čechy, Maďary a Slováky oškliví ještě o poznání více, než například migranty z Blízkého Východu.
Jak se ale ukázalo po sečtení všech hlasů v pátek dopoledne, pohrdají námi úplně zbytečně. Z hlediska citlivosti k hloupé manipulaci nemají Angličané a obecně Britové proti nám, kteří jsme neměli to štěstí jako oni žít v demokracii tak dlouho pražádnou výhodu. Jsou totiž stejně hloupí, jako my.
Stačí, když se objeví dovedný manipulátor, který začne veřejnosti vykládat dovedně vymyšlené příběhy, například ať nevěří nikomu bohatému, že ti praví a poctiví jsou jen ti chudí nemajetní. Ti bohatí nemají přece vůbec žádnou schopnost vžít se do situace těch chudých, kterých je většina a už proto jsou slušní. A ti neslušní jsou všichni politici, kteří chtějí zachovat členství v Evropské unii. Také bankéři a podnikatelé, no vždyť jsou přece bohatí, oni z toho mají prospěch (na náš úkor) a domlouvají se s tou anonymní a nevolenou bruselskou byrokracií. Kromě toho, během kampaně k referendu vyšlo najevo, že velice mnoho britských občanů vůbec neví o Evropské unii téměř nic. Mnoho Britů bylo například přesvědčeno, že Turecko, nebo Rusko je členem EU.
V dějinách Velké Británie se čas od času objevily události, na které následně Britové těžce doplatili. Jednou z takových událostí byl podpis Mnichovské dohody s nacistickým Německem. V té době také většina britských občanů uvěřila, že jejich ministerský předseda na dlouhou dobu zachránil mír v Evropě. Nebyla to pravda. Žil však tou dobou v Anglii odvážný muž, který byl schopen říci svým spoluobčanům, že byli podvedeni. Jmenoval se Winston Churchill. V současné době se nikdo tak odvážný nenašel, ani premiér Cameron. I v tomto případě na své demokratické, ale nesmírně hloupé rozhodnutí doplatí. Jak již před mnoha lety poznamenal jeden velice moudrý muž, francouzský filosof a v té době světově proslulý badatel Pierre Teilhard de Chardin:
„Byla snad kdysi doba, kdy se jednotlivci mohli snažit o zdokonalení a naplnění každý sám pro sebe a izolovaně. Nic naplat, toto období je nenávratně pryč. Měli bychom si konečně přiznat, že ještě nikdy v dějinách nebyl člověk samým základem své bytosti do té míry aktivně i pasivně vázán na hodnotu a vyspělost všech lidí kolem sebe jako právě dnes. A všechno nasvědčuje tomu, že se tento režim vzájemné závislosti bude v příštích stoletích jen dále zdůrazňovat.“
Je zřejmé, že to, co platí pro jednotlivce, platí tím více pro jednotlivé státy a národy. A zde je také místo poznamenat, že za tu nemohoucnost, kterou dnes jsou představitelé národních států tak často zvyklí vyčítat onomu anonymnímu Bruselu, mohou převážně oni sami, protože nejsou schopni se dohodnout na jakémkoli smysluplném řešení celé situace.
Na závěr nezbývá, než politovat onu téměř polovinu britských občanů, kteří si dobře uvědomují, že brexit není skutečně ničím víc, než britskou formou hlouposti a ponesou její následky spolu s ostatními, i když na ní nenesou žádnou vinu.
Jak se ale ukázalo po sečtení všech hlasů v pátek dopoledne, pohrdají námi úplně zbytečně. Z hlediska citlivosti k hloupé manipulaci nemají Angličané a obecně Britové proti nám, kteří jsme neměli to štěstí jako oni žít v demokracii tak dlouho pražádnou výhodu. Jsou totiž stejně hloupí, jako my.
Stačí, když se objeví dovedný manipulátor, který začne veřejnosti vykládat dovedně vymyšlené příběhy, například ať nevěří nikomu bohatému, že ti praví a poctiví jsou jen ti chudí nemajetní. Ti bohatí nemají přece vůbec žádnou schopnost vžít se do situace těch chudých, kterých je většina a už proto jsou slušní. A ti neslušní jsou všichni politici, kteří chtějí zachovat členství v Evropské unii. Také bankéři a podnikatelé, no vždyť jsou přece bohatí, oni z toho mají prospěch (na náš úkor) a domlouvají se s tou anonymní a nevolenou bruselskou byrokracií. Kromě toho, během kampaně k referendu vyšlo najevo, že velice mnoho britských občanů vůbec neví o Evropské unii téměř nic. Mnoho Britů bylo například přesvědčeno, že Turecko, nebo Rusko je členem EU.
V dějinách Velké Británie se čas od času objevily události, na které následně Britové těžce doplatili. Jednou z takových událostí byl podpis Mnichovské dohody s nacistickým Německem. V té době také většina britských občanů uvěřila, že jejich ministerský předseda na dlouhou dobu zachránil mír v Evropě. Nebyla to pravda. Žil však tou dobou v Anglii odvážný muž, který byl schopen říci svým spoluobčanům, že byli podvedeni. Jmenoval se Winston Churchill. V současné době se nikdo tak odvážný nenašel, ani premiér Cameron. I v tomto případě na své demokratické, ale nesmírně hloupé rozhodnutí doplatí. Jak již před mnoha lety poznamenal jeden velice moudrý muž, francouzský filosof a v té době světově proslulý badatel Pierre Teilhard de Chardin:
„Byla snad kdysi doba, kdy se jednotlivci mohli snažit o zdokonalení a naplnění každý sám pro sebe a izolovaně. Nic naplat, toto období je nenávratně pryč. Měli bychom si konečně přiznat, že ještě nikdy v dějinách nebyl člověk samým základem své bytosti do té míry aktivně i pasivně vázán na hodnotu a vyspělost všech lidí kolem sebe jako právě dnes. A všechno nasvědčuje tomu, že se tento režim vzájemné závislosti bude v příštích stoletích jen dále zdůrazňovat.“
Je zřejmé, že to, co platí pro jednotlivce, platí tím více pro jednotlivé státy a národy. A zde je také místo poznamenat, že za tu nemohoucnost, kterou dnes jsou představitelé národních států tak často zvyklí vyčítat onomu anonymnímu Bruselu, mohou převážně oni sami, protože nejsou schopni se dohodnout na jakémkoli smysluplném řešení celé situace.
Na závěr nezbývá, než politovat onu téměř polovinu britských občanů, kteří si dobře uvědomují, že brexit není skutečně ničím víc, než britskou formou hlouposti a ponesou její následky spolu s ostatními, i když na ní nenesou žádnou vinu.