Spiritualita a lidská odpovědnost
Před několika dny uplynulo právě šest let, kdy nás opustil Václav Havel. Ohlas na tuto událost byl tehdy zcela mimořádný. Nikdo nic takového nečekal. Již v té době jsem se snažil pochopit, proč tomu tak bylo a dospěl jsem k přesvědčení, že to souvisí se sklonem Václava Havla ke všemu, co lidskou bytost nějakým způsobem přesahuje. Učeně se tomu říká „spiritualita“. A protože tento text není dlouhý, zopakuji ho raději ještě jednou:
Proč se zabývat něčím takovým, jako je „spiritualita“, která je možná většinou z nás vnímána jako něco nebesky vzdáleného od našeho běžného života, prostě jako něco, co s obyčejnými pozemskými bytostmi vůbec nesouvisí? Je to dobré tak pro potrhlé intelektuály, kteří na to mají, a navíc nejsou zatíženi obyčejnými životními starostmi jako my ostatní.
Ale najednou se objeví člověk, který je osudem stíhán více než ostatní a který je ochoten a schopen řídit se svým svědomím. Jak říkali staří: „Je schopen vydat svědectví Pravdě.“ Život v pravdě je pro něj zcela zásadním a prvotním požadavkem. A je tomu tak proto, že Universum, jehož je součástí, není k jeho životu lhostejné. Jeho životem, a tedy i myšlením se mění. On totiž prožívá tak hluboce sebe sama, a tedy i celou skutečnost, že si je jist, že kdyby jednal jinak, poškodil by tím vesmír, ve kterém žije. Ví, že celým svým myšlením i jednáním spoluodpovídá za to, jaký bude svět, ve kterém žijeme.
Člověk souvisí s celou ostatní skutečností a ostatní svět jako takový není k člověku lhostejný. Lidská přítomnost mění svět. Tato zdánlivě samozřejmá věta platí ale v nejhlubším možném smyslu. Platí i pro činy, o kterých nemusí nikdo vědět, stejně jako platí pro myšlenky, které jsou jiným utajeny. Tak je možné slovy stručně a neobratně formulovat tisíciletou zkušenost mystiků napříč všemi duchovními tradicemi. Filosofové ani vědci, na rozdíl od mystiků, netuší většinou, jak je to možné, ale ti to zase nedovedou pro ostatní srozumitelně formulovat. Vědí totiž, že to bez hlubší zkušenosti není možné.
Takováto hlubší zkušenost je sice něco, co náš obvyklý životní obzor nebetyčně přesahuje, současně ale tvoří základ mimořádně praktického životního postoje a jistoty. Jak již připomínal Tomáš G. Masaryk, český národ touží po hlubším spirituálním zakotvení. To je základní problém české kultury. Klasické formy duchovní tradice již na tuto potřebu neodpovídají, ale v životě Václava Havla našlo takovéto hlubší spirituální zakotvení svůj moderní, praktický a chcete-li, zcela sekulární (tj. světský) výraz. Vnitřní souzvuk (tj. rezonance), která se v těchto dnech v naší zemi šíří, má právě toto tajemné pozadí. Na něco podobného český národ již dlouho čekal. A právě to je tak výrazný rys životního odkazu Václava Havla, že vše ostatní je až na druhém místě.
Myslím, že je čas tuto myšlenku poněkud rozvinout. Jak ukazuje dnes a denně záslužná práce společnosti Post Bellum, takových lidí, jako byl Václav Havel, bylo v české společnosti mnohem více, i když nebyli zdaleka tak známí. Všechny by je asi mohl charakterizovat znak, který Václav Havel připojoval ke všem svým podpisům, červené srdce. Já ho interpretuji jako horoucí srdce. My dnes tento znak tak rádi zesměšňujeme. Učení profesoři nás přece rádi přesvědčují, že naše tělesné srdce je pouhá krevní pumpa a nic jiného. To ale věděl Václav Havel také a řekl bych, že i někteří naši předkové, jako například indičtí mistři jógy.
Srdce, které oni měli na mysli, bylo srdce jiného druhu. To, pro které my jsme při své snaze nahradit vše racionálními principy postupně ztratili smysl. Říká se mu někdy mystické srdce a na kostelních obrazech bývá vymalováno uprostřed hrudi Ježíše Krista, nebo uprostřed hrudi některých svatých. Nikoli však proto, že by autoři daných obrazů nevěděli, kde se skutečné tělesné srdce člověka nachází (mnoho těchto obrazů totiž vzniklo již dávno potom, kdy byly základní anatomické reálie dobře známé), ale prostě a jednoduše proto, že se na tomto místě opravdu nachází. Jak ale něco takového vysvětlit modernímu člověku, který pro nic podobného nemá smysl? Toť otázka.
A tím se dostáváme k životu v Pravdě. Václav Havel, stejně jako mnoho jiných, s kterými dnes natáčí dokumenty společnost Post Bellum, mělo možnost, jak se svému nelehkému údělu vyhnout. Jenže, když naslouchali svému srdci, řeklo jim, že něco takového učinit nemohou a nesmí. Že jejich odpovědnost je prostě na daném místě nezastupitelná. A je tomu tak proto, že Universum, jehož jsou součástí, není k jejich životu lhostejné. Životem každého člověka, a tedy i jeho myšlením, se mění. Dobře věděli, že celým svým myšlením i jednáním spoluodpovídají za svět, ve kterém žijí, ať již o nich veřejnost ví, nebo neví. A vše ostatní už asi bylo řečeno. A právě to bychom si měli v roce 2018 stále připomínat. Proč se tedy zbytečně opakovat?
Proč se zabývat něčím takovým, jako je „spiritualita“, která je možná většinou z nás vnímána jako něco nebesky vzdáleného od našeho běžného života, prostě jako něco, co s obyčejnými pozemskými bytostmi vůbec nesouvisí? Je to dobré tak pro potrhlé intelektuály, kteří na to mají, a navíc nejsou zatíženi obyčejnými životními starostmi jako my ostatní.
Ale najednou se objeví člověk, který je osudem stíhán více než ostatní a který je ochoten a schopen řídit se svým svědomím. Jak říkali staří: „Je schopen vydat svědectví Pravdě.“ Život v pravdě je pro něj zcela zásadním a prvotním požadavkem. A je tomu tak proto, že Universum, jehož je součástí, není k jeho životu lhostejné. Jeho životem, a tedy i myšlením se mění. On totiž prožívá tak hluboce sebe sama, a tedy i celou skutečnost, že si je jist, že kdyby jednal jinak, poškodil by tím vesmír, ve kterém žije. Ví, že celým svým myšlením i jednáním spoluodpovídá za to, jaký bude svět, ve kterém žijeme.
Člověk souvisí s celou ostatní skutečností a ostatní svět jako takový není k člověku lhostejný. Lidská přítomnost mění svět. Tato zdánlivě samozřejmá věta platí ale v nejhlubším možném smyslu. Platí i pro činy, o kterých nemusí nikdo vědět, stejně jako platí pro myšlenky, které jsou jiným utajeny. Tak je možné slovy stručně a neobratně formulovat tisíciletou zkušenost mystiků napříč všemi duchovními tradicemi. Filosofové ani vědci, na rozdíl od mystiků, netuší většinou, jak je to možné, ale ti to zase nedovedou pro ostatní srozumitelně formulovat. Vědí totiž, že to bez hlubší zkušenosti není možné.
Takováto hlubší zkušenost je sice něco, co náš obvyklý životní obzor nebetyčně přesahuje, současně ale tvoří základ mimořádně praktického životního postoje a jistoty. Jak již připomínal Tomáš G. Masaryk, český národ touží po hlubším spirituálním zakotvení. To je základní problém české kultury. Klasické formy duchovní tradice již na tuto potřebu neodpovídají, ale v životě Václava Havla našlo takovéto hlubší spirituální zakotvení svůj moderní, praktický a chcete-li, zcela sekulární (tj. světský) výraz. Vnitřní souzvuk (tj. rezonance), která se v těchto dnech v naší zemi šíří, má právě toto tajemné pozadí. Na něco podobného český národ již dlouho čekal. A právě to je tak výrazný rys životního odkazu Václava Havla, že vše ostatní je až na druhém místě.
Myslím, že je čas tuto myšlenku poněkud rozvinout. Jak ukazuje dnes a denně záslužná práce společnosti Post Bellum, takových lidí, jako byl Václav Havel, bylo v české společnosti mnohem více, i když nebyli zdaleka tak známí. Všechny by je asi mohl charakterizovat znak, který Václav Havel připojoval ke všem svým podpisům, červené srdce. Já ho interpretuji jako horoucí srdce. My dnes tento znak tak rádi zesměšňujeme. Učení profesoři nás přece rádi přesvědčují, že naše tělesné srdce je pouhá krevní pumpa a nic jiného. To ale věděl Václav Havel také a řekl bych, že i někteří naši předkové, jako například indičtí mistři jógy.
Srdce, které oni měli na mysli, bylo srdce jiného druhu. To, pro které my jsme při své snaze nahradit vše racionálními principy postupně ztratili smysl. Říká se mu někdy mystické srdce a na kostelních obrazech bývá vymalováno uprostřed hrudi Ježíše Krista, nebo uprostřed hrudi některých svatých. Nikoli však proto, že by autoři daných obrazů nevěděli, kde se skutečné tělesné srdce člověka nachází (mnoho těchto obrazů totiž vzniklo již dávno potom, kdy byly základní anatomické reálie dobře známé), ale prostě a jednoduše proto, že se na tomto místě opravdu nachází. Jak ale něco takového vysvětlit modernímu člověku, který pro nic podobného nemá smysl? Toť otázka.
A tím se dostáváme k životu v Pravdě. Václav Havel, stejně jako mnoho jiných, s kterými dnes natáčí dokumenty společnost Post Bellum, mělo možnost, jak se svému nelehkému údělu vyhnout. Jenže, když naslouchali svému srdci, řeklo jim, že něco takového učinit nemohou a nesmí. Že jejich odpovědnost je prostě na daném místě nezastupitelná. A je tomu tak proto, že Universum, jehož jsou součástí, není k jejich životu lhostejné. Životem každého člověka, a tedy i jeho myšlením, se mění. Dobře věděli, že celým svým myšlením i jednáním spoluodpovídají za svět, ve kterém žijí, ať již o nich veřejnost ví, nebo neví. A vše ostatní už asi bylo řečeno. A právě to bychom si měli v roce 2018 stále připomínat. Proč se tedy zbytečně opakovat?