Poté, co prezident Miloš Zeman doporučil předsedovi vlády v demisi Andreji Babišovi, aby se dále pokoušel o sestavení vlády s podporou komunistů a k fašismu tíhnoucí SPD Tomia Okamury jsme se bez jakékoli pochyby dostali na politické dno, od listopadu 1989 zcela netušené. Jen se divím, že někteří komentátoři, jako například Ivan Hoffman vydávají takové řešení za řešení pragmatické. Konstatují, že přes veškerou rozdílnost Miloše Zemana a Andreje Babiše spojuje pragmatický (česky řečeno – praktický) pohled na svět. Na závěr svého komentáře se zřejmě pragmaticky Ivan Hoffman vysmívá svým kolegům, že když chtějí, mohou spekulovat o tom, „co by bylo kdyby“. K něčemu tak nerozumnému se zcela jistě takový pragmatik, jako je Ivan Hoffman, nesníží.

Pak ale vznáším otázku: „Co je pragmatického, tj. praktického na tom pověřit sestavováním nové české vlády člověka, který je největší překážkou jejího vytvoření, zvláště když prezident Miloš Zeman tak učinit nemusel?“ A to ani v případě, že si hnutí ANO přálo mít Andreje Babiše v čele vlády. Zájmy celé země jsou přece nesrovnatelně důležitější než zájmy jediného hnutí, které nezískalo ani většinu v Parlamentu ČR. Odpověď je docela jednoduchá. Praktického na tom není vůbec nic a žonglování Ivana Hoffmana se slovy už to nijak nepřikrášlí.

Aby toho nebylo dost a také, aby se očistili před vlastním svědomím, začínají někteří poslanci hnutí ANO tvrdit, že oni nejsou proti spolupráci s extrémisty. Prý jsou všichni, kteří byli do Parlamentu ČR demokraticky zvoleni také demokratickými stranami. To je oblíbené tvrzení Tomia Okamury. Tak tomu ale rozhodně není. Adolf Hitler a jeho nacistická strana se do tehdejšího německého parlamentu dostali rovněž na základě demokratických voleb. Tehdejší německé obyvatelstvo je radostně vítalo u moci a bylo přesvědčeno, že oni jsou ti praví, kteří vyřeší jejich problémy.
A nebyli sami. Nadšené obyvatelstvo poslalo více takových do vysokých funkcí, na základě demokratické volby. Samotná volba do jakéhokoli orgánu státní moci však ještě nerozhoduje o tom, jak člověk myslí a jedná. Tedy ani o tom, zdali v sobě najde sílu myslet a jednat demokraticky.

To, co učinil prezident Miloš Zeman, i když nemusel, vyučí alespoň část sociálních demokratů o jeho vztahu k ČSSD. Nenapravitelní stoupenci Miloše Zemana budou zřejmě přesvědčeni o jeho dalším geniálním strategickém tahu. Těm ale není pomoci. V novém vedení ČSSD jsou nyní vlastně samí voliči a podporovatelé Miloše Zemana.
Není však pochyb, že jeho vztah ke straně se vůbec nezměnil. Tím, že prezident doporučil Andreji Babišovi k dalšímu vyjednávání o vládě komunistickou stranu, která je přímým dědicem minulého režimu a extrémistickou a rasistickou stranu Tomia Okamury, která představuje to nejhloupější na české politické scéně, nemůže snad již být ponížení ČSSD ani větší. Řekl bych ale, že tím pohár trpělivosti v české veřejnosti přetekl. Jsem přesvědčen, že něco takového si česká veřejnost již líbit nedá. Nebo snad ano?