Připomínka 50. výročí ruské okupace
V tomto článku nabízím nevelkou esej, kterou napsal můj přítel Miroslav Jirounek, významný účastník třetího odboje. Myslím, že by se tento text měl dostat do rukou širšímu okruhu, a proto ho také širšímu okruhu čtenářek a čtenářů nabízím:
„Vzpomínky na smutné 50. výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy z roku 1968 nás vedou k reflexi toho, co vlastně tato intervence znamenala a zejména, jaké jsou její důsledky pro vývoj demokracie v české společnosti po roce 1989.Odpověď na první část otázky je prostá: Bylo to zákeřné noční přepadení tehdejšími vojenskými spojenci ve snaze vynutit si příslušnost Československa k ruskému mocenskému impériu. Pozoruhodná je skutečnost, že Varšavský pakt byl jediným vojenským uskupením, které útočilo výhradně na své členy. Vysvětlení je jediné, smyslem existence paktu byla demonstrace sovětské vojenské hegemonie, sfér jejího vlivu a podřízenosti satelitů. Do vojenské intervence bylo na české straně zasvěceno pouze několik ruských exponentů, kteří měli zajistit hladký průběh převzetí moci a paralyzovat případný odpor naší armády a bezpečnostních složek. President, vláda ani jiné ústavní instituce republiky informováni nebyli.
Je třeba připomenout, že od 21. srpna do konce roku 1968 padlo 137 našich občanů, těžce zraněných bylo přes 500. Byly to oběti panické střelby dezorientovaných ruských vojáků, ale také oběti kolizí, při nichž se těžká vojenská technika pohybovala uprostřed ulic, plných zoufalých českých občanů, kteří často ztráceli pud sebezáchovy.
Kromě těchto bezprostředních důsledků okupace započal dlouhodobý a pro českou společnost devastující proces takzvané normalizace. Zahájen byl v roce 1969 a měl zlomit mravní páteř národa. Už sám jeho název byl zvrhlý. Návratem k normálu se rozumělo ponižovat se před prověrkovými komisemi, zapírat svoje přesvědčení i své příbuzné, kteří utekli do západní Evropy, donášet na spoluobčany, trpět nesmyslné fráze o historickém poslání komunismu a manifestovat loajalitu k režimu při nesčetných příležitostech.
„Lež, která se nevydává za pravdu, není žádnou pořádnou lží“, říká filosof Ladislav Hejdánek. Národ se ještě nevzpamatoval z nevýslovné podlosti přepadení, mrtví a ranění nebyli ani sečteni a už jsme se dozvěděli, že nám byla poskytnuta bratská pomoc. Tato lež se ovšem nechtěla vydávat za pravdu, nechtěla nikoho získat na svoji stranu, přesvědčit jej. Byla to otevřená arogance, šok, který měl národ omráčit, ponížit a zastrašit. Byla to lež nestoudná, která předznamenávala hlavní požadavek nastupujícího režimu: totiž ztrátu studu, ztrátu vlastní důstojnosti, zapření sebe sama a přijetí života ve lži jako samozřejmosti. Možnost setrvat na pracovišti, studovat, cestovat či společensky se angažovat byla draze zaplacena projevem devótnosti nebo alespoň tiché tolerance nastupujícího režimu.
Tomuto dlužnímu úpisu nevěřil nikdo, dokonce ani moc samotná. Mnozí byli postaveni před osudovou volbu, neboť možnost pokračovat v započaté práci nebo studovat nejsou levné cetky. Byla to smlouva s ďáblem a ten nechce nic menšího než duši. Těch, kteří se nepodvolili a odešli do ciziny, byly desítky tisíc. Byla to již třetí vlna emigrace po letech 1938 a 1948. Jako by nestačila systematická likvidace českých elit dvěma předchozími totalitními režimy, znovu a znovu opouštěli domov ti nejlepší z nás, pro které byl život v nesvobodě a ve lži nepřijatelný a nesnesitelný.
Loajalita byla však vyžadována i od obyčejných lidí. Moc byla posedlá projevy devótnosti, vyžadovala je dnes a denně a také byla velmi nejistá, když se jich nedostávalo. Prohlášení Charty 77, které bylo již veřejně deklarovaným, byť velmi kultivovaným nesouhlasem, znamenalo pro režim šok, na který neuměl rozumně reagovat a spustil proto inscenovanou kampaň. Režim, který stavěl svá dogmata na střetávání protikladů, nebyl schopen dialogu. A tak s trochou hořké nadsázky lze říci, že stabilita režimu závisela na ochotě zelináře či řezníka vyvěsit vedle zelí či bůčku také plakát k výročí Vítězného února či Bolševické revoluce. Bylo to násilné, směšné a trapné. Ve chvíli, kdy režim ztratil sílu vynutit si tento projev úslužnosti, zkolaboval.
Dnes, s odstupem 50 let od osudového srpna 1968 sklízíme hořké plody devastace mravních a kulturních hodnot posledních desetiletí, která byla cílená a započala vlastně už Mnichovem v roce 1938. Českým společenským elitám bylo soustavně pouštěno žilou a byly doslova likvidovány. Příliš dlouho jsme slyšeli, že vedle dělníků a rolníků máme také pracující inteligenci. Nikdo sice neuměl vysvětlit, co dělá nepracující inteligence, každý však tušil, že nám ukrajuje ze společného krajíce a je třeba se jí stranit a posmívat.
Dnes, kdy nejbohatší světové firmy pracují téměř výhradně s duševním vlastnictvím, působí komunistická hesla směšně a absurdně. Značná část české společnosti však dosud není ochotna opustit ona podsunutá privilegia a s neskrývanou radostí dosud popřeje sluchu každému, kdo s despektem mluví o mravních hodnotách jako podmínce nutné pro zdravý vývoj společnosti.
Když Jan Patočka hovořil o tom, že je třeba morálky nikoliv příležitostné, ale naprosté, měl na mysli právě úctu k hodnotám, které jsou nezpochybnitelné, nezadatelné a patří podstatě svobodné a důstojné lidské existence. Nejsou jimi zdaleka jen lidská práva, jde o pokoru a úctu ke stvoření, vnímání lidského života jako daru z boží milosti, úctu k myšlenkovému a kulturnímu dědictví. Teprve z přirozeného respektu k tomu, čím jsme byli obdarováni a co nám nepatří, vyplývá požadavek lidských práv, s ním stojí a padá právní stát a všechny modely politického uspořádání společnosti. Bez tohoto pojiva lidské společnosti jsou všechny legislativní i administrativní snahy o fungující demokracii zbytečné.
Jakou zkušenost si tedy odnášíme padesát let po smutném výročí srpna 68, čeho se máme vyvarovat, v čem je naše naděje a jak bude vypadat duchovní obnova české společnosti?
Demokracie bez étosu, bez hlubokého respektu k jejím etickým a právním principům, bez odhodlání sloužit především společnosti jako celku, je snadno zranitelná a zneužitelná. Proto jsou všechny útoky proti ní vedeny posouváním a ohýbáním ústavy tam, kde tato předpokládá jistou minimální míru společenského konsenzu, studu a obyčejné lidské slušnosti.
Bezprostředně po listopadu 89 jsme byli svědky úšklebků Václava Klause a jeho zlehčování apelu na mravní základ demokracie, reprezentovaný především Václavem Havlem. Proces eroze etických hodnot dospěl 30 let po pádu komunismu tak daleko, že máme přijmout za normální 8 let trvající proces se zlodějem přichyceným, jak se tetelí radostí nad obrovským úplatkem. Máme přijmout za normální, že člověk, který je prokazatelně veden jako konfident komunistické státní bezpečnosti a stíhán za majetkový podvod velkého rozsahu odmítá odejít hanbou z politiky a nalezne dokonce politické spojence, kteří posvětí jeho vládu. Máme přijmout za normální, že prezident vědomě překročí své ústavní pravomoci a nenalezne se nikdo, kdo by inicioval jeho odvolání. Současně s tím se na vlivná místa vracejí bizarní figury starého režimu, které přímo ztělesňují nomenklaturní pořádky. Mají-li tyto politické excesy společný leitmotiv, pak je to ztráta studu, ztráta pokory a arogance lidí, kteří se upsali moci za každou cenu. Toto je přímé dědictví normalizace a naší odpovědností je, že jsme takový stav věcí volbami vůbec připustili.
Přesto, nejsme tak bezbranní. Zápas za naplnění ducha demokracie se odehrává, stejně jako obrana lidských práv, především na individuální úrovni. V něm skutečně spočívá moc bezmocných. Kultivovaná společnost si prostě nenechá některé věci líbit a je schopna delegovat kvalitní a odpovědné lidi do demokratických orgánů státu.
Duchovní obnova společnosti je především zápasem o důstojnost každého z nás, o ochranu společných hodnot, na nichž je demokracie založena. Ta stojí na osobní odpovědnosti a odvaze občanů a jejich respektu k hodnotám, které nás přesahují. Pravda a láska jsou první mezi všemi. Chceme-li měnit společnost, pracujme především sami na sobě, buďme důslední a odpovědní.
Srpen 68 a následná normalizace byly brutálním útokem na mravní páteř národa a jeho kulturu. Nám nezbývá než začít trpělivé dílo obnovy. Bude to dlouhá cesta, ale nesmíme z ní sejít, je to naše jediná naděje.“
8. 8. 2018
Mirek Jirounek
„Vzpomínky na smutné 50. výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy z roku 1968 nás vedou k reflexi toho, co vlastně tato intervence znamenala a zejména, jaké jsou její důsledky pro vývoj demokracie v české společnosti po roce 1989.Odpověď na první část otázky je prostá: Bylo to zákeřné noční přepadení tehdejšími vojenskými spojenci ve snaze vynutit si příslušnost Československa k ruskému mocenskému impériu. Pozoruhodná je skutečnost, že Varšavský pakt byl jediným vojenským uskupením, které útočilo výhradně na své členy. Vysvětlení je jediné, smyslem existence paktu byla demonstrace sovětské vojenské hegemonie, sfér jejího vlivu a podřízenosti satelitů. Do vojenské intervence bylo na české straně zasvěceno pouze několik ruských exponentů, kteří měli zajistit hladký průběh převzetí moci a paralyzovat případný odpor naší armády a bezpečnostních složek. President, vláda ani jiné ústavní instituce republiky informováni nebyli.
Je třeba připomenout, že od 21. srpna do konce roku 1968 padlo 137 našich občanů, těžce zraněných bylo přes 500. Byly to oběti panické střelby dezorientovaných ruských vojáků, ale také oběti kolizí, při nichž se těžká vojenská technika pohybovala uprostřed ulic, plných zoufalých českých občanů, kteří často ztráceli pud sebezáchovy.
Kromě těchto bezprostředních důsledků okupace započal dlouhodobý a pro českou společnost devastující proces takzvané normalizace. Zahájen byl v roce 1969 a měl zlomit mravní páteř národa. Už sám jeho název byl zvrhlý. Návratem k normálu se rozumělo ponižovat se před prověrkovými komisemi, zapírat svoje přesvědčení i své příbuzné, kteří utekli do západní Evropy, donášet na spoluobčany, trpět nesmyslné fráze o historickém poslání komunismu a manifestovat loajalitu k režimu při nesčetných příležitostech.
„Lež, která se nevydává za pravdu, není žádnou pořádnou lží“, říká filosof Ladislav Hejdánek. Národ se ještě nevzpamatoval z nevýslovné podlosti přepadení, mrtví a ranění nebyli ani sečteni a už jsme se dozvěděli, že nám byla poskytnuta bratská pomoc. Tato lež se ovšem nechtěla vydávat za pravdu, nechtěla nikoho získat na svoji stranu, přesvědčit jej. Byla to otevřená arogance, šok, který měl národ omráčit, ponížit a zastrašit. Byla to lež nestoudná, která předznamenávala hlavní požadavek nastupujícího režimu: totiž ztrátu studu, ztrátu vlastní důstojnosti, zapření sebe sama a přijetí života ve lži jako samozřejmosti. Možnost setrvat na pracovišti, studovat, cestovat či společensky se angažovat byla draze zaplacena projevem devótnosti nebo alespoň tiché tolerance nastupujícího režimu.
Tomuto dlužnímu úpisu nevěřil nikdo, dokonce ani moc samotná. Mnozí byli postaveni před osudovou volbu, neboť možnost pokračovat v započaté práci nebo studovat nejsou levné cetky. Byla to smlouva s ďáblem a ten nechce nic menšího než duši. Těch, kteří se nepodvolili a odešli do ciziny, byly desítky tisíc. Byla to již třetí vlna emigrace po letech 1938 a 1948. Jako by nestačila systematická likvidace českých elit dvěma předchozími totalitními režimy, znovu a znovu opouštěli domov ti nejlepší z nás, pro které byl život v nesvobodě a ve lži nepřijatelný a nesnesitelný.
Loajalita byla však vyžadována i od obyčejných lidí. Moc byla posedlá projevy devótnosti, vyžadovala je dnes a denně a také byla velmi nejistá, když se jich nedostávalo. Prohlášení Charty 77, které bylo již veřejně deklarovaným, byť velmi kultivovaným nesouhlasem, znamenalo pro režim šok, na který neuměl rozumně reagovat a spustil proto inscenovanou kampaň. Režim, který stavěl svá dogmata na střetávání protikladů, nebyl schopen dialogu. A tak s trochou hořké nadsázky lze říci, že stabilita režimu závisela na ochotě zelináře či řezníka vyvěsit vedle zelí či bůčku také plakát k výročí Vítězného února či Bolševické revoluce. Bylo to násilné, směšné a trapné. Ve chvíli, kdy režim ztratil sílu vynutit si tento projev úslužnosti, zkolaboval.
Dnes, s odstupem 50 let od osudového srpna 1968 sklízíme hořké plody devastace mravních a kulturních hodnot posledních desetiletí, která byla cílená a započala vlastně už Mnichovem v roce 1938. Českým společenským elitám bylo soustavně pouštěno žilou a byly doslova likvidovány. Příliš dlouho jsme slyšeli, že vedle dělníků a rolníků máme také pracující inteligenci. Nikdo sice neuměl vysvětlit, co dělá nepracující inteligence, každý však tušil, že nám ukrajuje ze společného krajíce a je třeba se jí stranit a posmívat.
Dnes, kdy nejbohatší světové firmy pracují téměř výhradně s duševním vlastnictvím, působí komunistická hesla směšně a absurdně. Značná část české společnosti však dosud není ochotna opustit ona podsunutá privilegia a s neskrývanou radostí dosud popřeje sluchu každému, kdo s despektem mluví o mravních hodnotách jako podmínce nutné pro zdravý vývoj společnosti.
Když Jan Patočka hovořil o tom, že je třeba morálky nikoliv příležitostné, ale naprosté, měl na mysli právě úctu k hodnotám, které jsou nezpochybnitelné, nezadatelné a patří podstatě svobodné a důstojné lidské existence. Nejsou jimi zdaleka jen lidská práva, jde o pokoru a úctu ke stvoření, vnímání lidského života jako daru z boží milosti, úctu k myšlenkovému a kulturnímu dědictví. Teprve z přirozeného respektu k tomu, čím jsme byli obdarováni a co nám nepatří, vyplývá požadavek lidských práv, s ním stojí a padá právní stát a všechny modely politického uspořádání společnosti. Bez tohoto pojiva lidské společnosti jsou všechny legislativní i administrativní snahy o fungující demokracii zbytečné.
Jakou zkušenost si tedy odnášíme padesát let po smutném výročí srpna 68, čeho se máme vyvarovat, v čem je naše naděje a jak bude vypadat duchovní obnova české společnosti?
Demokracie bez étosu, bez hlubokého respektu k jejím etickým a právním principům, bez odhodlání sloužit především společnosti jako celku, je snadno zranitelná a zneužitelná. Proto jsou všechny útoky proti ní vedeny posouváním a ohýbáním ústavy tam, kde tato předpokládá jistou minimální míru společenského konsenzu, studu a obyčejné lidské slušnosti.
Bezprostředně po listopadu 89 jsme byli svědky úšklebků Václava Klause a jeho zlehčování apelu na mravní základ demokracie, reprezentovaný především Václavem Havlem. Proces eroze etických hodnot dospěl 30 let po pádu komunismu tak daleko, že máme přijmout za normální 8 let trvající proces se zlodějem přichyceným, jak se tetelí radostí nad obrovským úplatkem. Máme přijmout za normální, že člověk, který je prokazatelně veden jako konfident komunistické státní bezpečnosti a stíhán za majetkový podvod velkého rozsahu odmítá odejít hanbou z politiky a nalezne dokonce politické spojence, kteří posvětí jeho vládu. Máme přijmout za normální, že prezident vědomě překročí své ústavní pravomoci a nenalezne se nikdo, kdo by inicioval jeho odvolání. Současně s tím se na vlivná místa vracejí bizarní figury starého režimu, které přímo ztělesňují nomenklaturní pořádky. Mají-li tyto politické excesy společný leitmotiv, pak je to ztráta studu, ztráta pokory a arogance lidí, kteří se upsali moci za každou cenu. Toto je přímé dědictví normalizace a naší odpovědností je, že jsme takový stav věcí volbami vůbec připustili.
Přesto, nejsme tak bezbranní. Zápas za naplnění ducha demokracie se odehrává, stejně jako obrana lidských práv, především na individuální úrovni. V něm skutečně spočívá moc bezmocných. Kultivovaná společnost si prostě nenechá některé věci líbit a je schopna delegovat kvalitní a odpovědné lidi do demokratických orgánů státu.
Duchovní obnova společnosti je především zápasem o důstojnost každého z nás, o ochranu společných hodnot, na nichž je demokracie založena. Ta stojí na osobní odpovědnosti a odvaze občanů a jejich respektu k hodnotám, které nás přesahují. Pravda a láska jsou první mezi všemi. Chceme-li měnit společnost, pracujme především sami na sobě, buďme důslední a odpovědní.
Srpen 68 a následná normalizace byly brutálním útokem na mravní páteř národa a jeho kulturu. Nám nezbývá než začít trpělivé dílo obnovy. Bude to dlouhá cesta, ale nesmíme z ní sejít, je to naše jediná naděje.“
8. 8. 2018
Mirek Jirounek
Francouzský deník: Další útok? Proč mě to nepřekvapuje…
Není to černobílé, postrádám dobrou vůli, píše kněz "od vedle" o kauze Orko Váchy
Kyjev byl sevřený strachem i odhodlaný. Jak jsem zažil začátek války na Ukrajině
Ukrajinci ostře o Trumpovi. Je to nemorální hlupáček. Tohle je náš konec, obávají se
Americký ministr hájí nerostný "deal". A proč se Trump ostře pustil do Zelenského?
