ČSSD a její naivita (aneb Úvaha předsjezdová)
Připomeňme si stručně minulost. Minulou vládu sestavovala ČSSD, protože byla nejsilnější stranou. Základním cílem Andreje Babiše tedy bylo tuto její sílu zničit. Sám sebe a své druhy představil jako nepolitické hnutí, jehož cílem je vymanit Českou republiku z vlivu starých zkorumpovaných politických stran. O zkorumpovanosti ODS nemusel občany zvlášť přesvědčovat. Nyní ještě zbývá vypořádat se s ČSSD. A to nebylo tak jednoduché. Ale ČSSD sama mu k tomu poskytla tu nejlepší hůl, kterým je možné „psa bíti“, když se nedokázala vypořádat s korupčními skandály ve vlastních řadách.
Volební propad ČSSD byl mimořádný a nečekaný. Česká veřejnost vždy ráda věří spasitelům, kteří nabízejí, že obtížnou práci vykonají za ni. No a Andrej Babiš, miliardář, a v jejích očích úspěšný mezinárodní podnikatel byl na řadě. On sám byl sice zklamán, že nezískal v Parlamentu ČR absolutní většinu a už to mělo českou veřejnost varovat, že se v politice vůbec nevyzná. Kdo by se však takovými drobnostmi zabýval? Snad jen ti, kteří politiku dlouhodobě sledují. Takových u nás ale není mnoho.
V této situaci měla ČSSD na vybranou. Připojit se k již tehdy trestně stíhanému Andreji Babišovi jako koaliční partner, aby zajistila, že budou zájmy jejích voličů ve vládě alespoň částečně reprezentovány, nebo jít do opozice. Zvolila první variantu a Andrej Babiš nebyl vůbec proti. Již z minulého volebního období měl přece zkušenost, že všechny návrhy, které jsou populární nakonec veřejnost připíše jeho hnutí. Tím spíše, že hnutí ANO má stále v rukou ministerstvo financí. A také dobře věděl, že Češi budou snahu o vstup do vlády chápat spíše jako úsilí zachovat si alespoň několik tučných koryt. Neříká se nadarmo: „Podle sebe soudím tebe.“
Osobně jsem však přesvědčen, že byl záměr Jana Hamáčka a těch, kteří jeho linii podporovali pravděpodobně vedený dobrými úmysly, výsledky jsou však více než žalostné. Pravdu měli jeho oponenti. Veřejnost si neřekla: ten nebo onen dobrý sociální návrh, který pro nás prosadila, například ministryně Jana Maláčová, členka ČSSD, je skutečně dobrý. Je to tedy zcela jistě důkaz, že ČSSD má dobré sociální programy a je třeba v našem vlastním zájmu tuto stranu volit. Usoudila naopak, že tento návrh by vláda Andreje Babiše dříve či později stejně předložila a prosadila. A také Andrej Babiš toto přesvědčení velice intenzivně posiloval.
Řada voličů si prostě myslí: „Když je tu hnutí ANO, proč by tu měla být ještě nějaká ČSSD, když stejně dělá totéž?“ Proto předvolební preference ukazují to, co ukazují. Naivní tedy nebyla samotná snaha reprezentovat v nové vládě voliče ČSSD, ale představa, že Andrej Babiš a jeho hnutí ANO snahu ČSSD vstoupit do menšinové vlády ocení a budou se vůči svému menšinovému koaličnímu partnerovi chovat jinak než v předchozím volebním období.
Kromě toho vedla Jana Hamáčka k vstupu do vlády Andreje Babiše i obava, že by se v takovém případě chopili své příležitosti oblíbení pochlebovači Miloše Zemana, extrémistická skupina Tomia Okamury, která koketuje s neonacismem. Předvolební výzkumy stabilně předpovídají straně Tomia Okamury kolem deseti procent (alespoň v poslední době). Zatímco ČSSD hrozí, že se vůbec do Parlamentu ČR nedostane. Je tedy zcela zřejmé, že ani zde se politice Jana Hamáčka nepodařilo uspět. Pokud by se Andrej Babiš spojil s extrémisty, byla by to výlučně jeho odpovědnost, nikoli odpovědnost ČSSD.
Kromě toho ti, kteří se o politiku dlouhodobě zajímají, dobře vědí, že ČSSD není totéž, jako hnutí ANO. A už vůbec to neplatí, pokud se jedná o program. A dále je tu ještě jedna velká volební bolest ČSSD. Strana nemá k dispozici žádné, pro veřejnost přitažlivé osobnosti, které by její program tlumočili veřejnosti. Ta skupina „strejců“ (včetně ministra Petříčka), která se pravidelně objevuje na jejích tiskových konferencích to rozhodně nespraví. V tom by mohli České pirátské straně a hnutí STAN skutečně závidět. Od té doby, kdy se ČSSD distancovala od Jiřího Dienstbiera mladšího a skupiny mladých lidí, kteří v něm viděli svůj vzor, není ČSSD schopna nabídnout veřejnosti žádnou přitažlivou osobnost.
Jan Hamáček by zcela jistě neměl kandidovat na místo předsedy ČSSD. Straně není již schopen nabídnout žádnou novou perspektivu. Stejně jako podporovatelé jeho politiky. Měli by být schopni se poučit a více již nekandidovat. Jako každý člověk se může i politický stratég strany mýlit. Jestliže ale jeho cesta nevede k cíli a on není schopen ji opustit, vystavuje se nebezpečí, že mu veřejnost přestane věřit. A právě to se nyní stalo ČSSD.
To, co postihlo současnou ČSSD ve vztahu k veřejnosti je právě krize důvěry. Program má ČSSD vynikající, svou sociální citlivostí se mu blíží jen program České pirátské strany. Na rozdíl od této strany ale nemá ČSSD důvěryhodné osobnosti, kterým je veřejnost schopna uvěřit, že jsou schopny tento program prosadit a současně jim dát důvěru, aby v následujícím období jejich stranu vedly. Zbývá jen věřit, že se ČSSD nepokusí na Českou pirátskou stranu útočit. Jednala by tím jen proti zájmům, kterým směřují programové cíle jejich vlastní strany.
Volební propad ČSSD byl mimořádný a nečekaný. Česká veřejnost vždy ráda věří spasitelům, kteří nabízejí, že obtížnou práci vykonají za ni. No a Andrej Babiš, miliardář, a v jejích očích úspěšný mezinárodní podnikatel byl na řadě. On sám byl sice zklamán, že nezískal v Parlamentu ČR absolutní většinu a už to mělo českou veřejnost varovat, že se v politice vůbec nevyzná. Kdo by se však takovými drobnostmi zabýval? Snad jen ti, kteří politiku dlouhodobě sledují. Takových u nás ale není mnoho.
V této situaci měla ČSSD na vybranou. Připojit se k již tehdy trestně stíhanému Andreji Babišovi jako koaliční partner, aby zajistila, že budou zájmy jejích voličů ve vládě alespoň částečně reprezentovány, nebo jít do opozice. Zvolila první variantu a Andrej Babiš nebyl vůbec proti. Již z minulého volebního období měl přece zkušenost, že všechny návrhy, které jsou populární nakonec veřejnost připíše jeho hnutí. Tím spíše, že hnutí ANO má stále v rukou ministerstvo financí. A také dobře věděl, že Češi budou snahu o vstup do vlády chápat spíše jako úsilí zachovat si alespoň několik tučných koryt. Neříká se nadarmo: „Podle sebe soudím tebe.“
Osobně jsem však přesvědčen, že byl záměr Jana Hamáčka a těch, kteří jeho linii podporovali pravděpodobně vedený dobrými úmysly, výsledky jsou však více než žalostné. Pravdu měli jeho oponenti. Veřejnost si neřekla: ten nebo onen dobrý sociální návrh, který pro nás prosadila, například ministryně Jana Maláčová, členka ČSSD, je skutečně dobrý. Je to tedy zcela jistě důkaz, že ČSSD má dobré sociální programy a je třeba v našem vlastním zájmu tuto stranu volit. Usoudila naopak, že tento návrh by vláda Andreje Babiše dříve či později stejně předložila a prosadila. A také Andrej Babiš toto přesvědčení velice intenzivně posiloval.
Řada voličů si prostě myslí: „Když je tu hnutí ANO, proč by tu měla být ještě nějaká ČSSD, když stejně dělá totéž?“ Proto předvolební preference ukazují to, co ukazují. Naivní tedy nebyla samotná snaha reprezentovat v nové vládě voliče ČSSD, ale představa, že Andrej Babiš a jeho hnutí ANO snahu ČSSD vstoupit do menšinové vlády ocení a budou se vůči svému menšinovému koaličnímu partnerovi chovat jinak než v předchozím volebním období.
Kromě toho vedla Jana Hamáčka k vstupu do vlády Andreje Babiše i obava, že by se v takovém případě chopili své příležitosti oblíbení pochlebovači Miloše Zemana, extrémistická skupina Tomia Okamury, která koketuje s neonacismem. Předvolební výzkumy stabilně předpovídají straně Tomia Okamury kolem deseti procent (alespoň v poslední době). Zatímco ČSSD hrozí, že se vůbec do Parlamentu ČR nedostane. Je tedy zcela zřejmé, že ani zde se politice Jana Hamáčka nepodařilo uspět. Pokud by se Andrej Babiš spojil s extrémisty, byla by to výlučně jeho odpovědnost, nikoli odpovědnost ČSSD.
Kromě toho ti, kteří se o politiku dlouhodobě zajímají, dobře vědí, že ČSSD není totéž, jako hnutí ANO. A už vůbec to neplatí, pokud se jedná o program. A dále je tu ještě jedna velká volební bolest ČSSD. Strana nemá k dispozici žádné, pro veřejnost přitažlivé osobnosti, které by její program tlumočili veřejnosti. Ta skupina „strejců“ (včetně ministra Petříčka), která se pravidelně objevuje na jejích tiskových konferencích to rozhodně nespraví. V tom by mohli České pirátské straně a hnutí STAN skutečně závidět. Od té doby, kdy se ČSSD distancovala od Jiřího Dienstbiera mladšího a skupiny mladých lidí, kteří v něm viděli svůj vzor, není ČSSD schopna nabídnout veřejnosti žádnou přitažlivou osobnost.
Jan Hamáček by zcela jistě neměl kandidovat na místo předsedy ČSSD. Straně není již schopen nabídnout žádnou novou perspektivu. Stejně jako podporovatelé jeho politiky. Měli by být schopni se poučit a více již nekandidovat. Jako každý člověk se může i politický stratég strany mýlit. Jestliže ale jeho cesta nevede k cíli a on není schopen ji opustit, vystavuje se nebezpečí, že mu veřejnost přestane věřit. A právě to se nyní stalo ČSSD.
To, co postihlo současnou ČSSD ve vztahu k veřejnosti je právě krize důvěry. Program má ČSSD vynikající, svou sociální citlivostí se mu blíží jen program České pirátské strany. Na rozdíl od této strany ale nemá ČSSD důvěryhodné osobnosti, kterým je veřejnost schopna uvěřit, že jsou schopny tento program prosadit a současně jim dát důvěru, aby v následujícím období jejich stranu vedly. Zbývá jen věřit, že se ČSSD nepokusí na Českou pirátskou stranu útočit. Jednala by tím jen proti zájmům, kterým směřují programové cíle jejich vlastní strany.