Jeden z ministrů Emmanuela Macrona v těchto dnech prohlásil, že vstup Ukrajiny do Evropské unie nepřipadá v úvahu dříve než za 15 až 20 let. Záměrně píšu „jeden z ministrů Emmanuela Macrona“, protože bez jeho požehnání by asi podobný výrok ministra vůbec nevznikl. Podobně ke snaze Ukrajiny rychle vstoupit do Evropské unie přistupuje Itálie a samozřejmě Německo.

Vždy jsem byl příznivcem prezidenta Emmanuela Macrona. Tím spíše se ptám, proč se Francie rychlého vstupu Ukrajiny do Evropské unie tak bojí? Nebo to není jen Francie, ale spíše celá románská část Evropy, jak by naznačoval postoj Itálie? To by bylo opravdu tristní. Že není příznivcem Ukrajiny Německo je jasné, když německá Sociální demokracie už dávno nedokázala ze svých řad vyloučit proputinovského zločince Gerharda Schrödera. Podobně smýšlí a chová se i rakouská vláda.

Zatímco Ukrajinci platí krví každý osvobozený centimetr své neprávem napadené země a uvěřili v ideály, které ztělesňuje Evropská unie, Emmanuel Macron a Olaf Scholz jim raději udělují chytré rady a všechno nasvědčuje tomu, že daleko raději diskutují s Vladimírem Putinem. Je to sice podivné, ale v pomoci Ukrajině se tyto dva státníci příliš nevyznamenali. V tomto oboru je daleko předčil tak trochu potrhlý britský ministerský předseda vlády Boris Johnson. Největší vojenskou pomoc však Ukrajině poskytují USA.

Další mimořádnou pomoc poskytly Ukrajincům středoevropské slovanské státy, které přijaly velké množství uprchlíků, hlavně žen a dětí. Nikdo nic takového nečekal, zvláště poté, když se chlubily svou aktivitou namířenou proti přijímání jakýchkoli migrantů. A tyto státy také prosazují brzké přijetí Ukrajiny do Evropské unie.

Nezůstalo však jen u přijímání válečných utečenců. Došlo i na rozsáhlou materiální pomoc. Mimoděk mne tak napadá, jako by se germánská a románská Evropa instinktivně bránila zvýšení vlivu slovanských národů v Evropě. Sám se ale této představě bráním. Připadá mi takové uvažování zcela neuvěřitelné, jak z devatenáctého století.

Poradce českého předsedy vlády Pojar například říká: „Já myslím, že Ukrajinci válčí za nás. Do určité míry ve válce jsme, nebo je ta válka velmi blízko. Není to válka, která by se odehrávala tady nebo na území Severoatlantické aliance či Evropské unie, a to je dobře. Je to ale válka, která se nás v mnoha ohledech týká. Ukrajinci bojují také za naši svobodu a naši bezpečnost.”

Představitelé výše uvedených vlád to ale asi tak necítí. Jinak by jejich mozky musely být skutečně choré, když přes veškeré ukrajinské úsilí a oběti jim členství v Evropské unii nabízejí až za 15 až 20 let. A to platí i pro ministry vlády Emmanuela Macrona, se kterým jsem až do této chvíle tak sympatizoval.