Po odstoupení ministra školství mládeže a tělovýchovy Petra Gazdíka se opět začínají ozývat z pedagogických kruhů (odkud odjinud), ubohé nářky, že tento ministr, delegovaný do své funkce stranou STAN, byl snad nejhorší mezi českými ministry školství. Jsem si zcela jist, že rozhodně nebyl. Pedagogické veřejnosti se nelíbil. Narušoval svými novými návrhy zavedené pořádky, na které je zvyklá. Poukazoval (například) stále na to, že jejich chování k žákům a studentům, s kterými pracují, je zcela nemoderní a nevyhovující. Na rozdíl od řady jeho předchůdců ve funkci ministr školství předkládal však ucelenou vizi, jak proměnit zahnívající školské poměry v České republice.

Jak by se mohl české pedagogické veřejnosti takovýto přístup líbit? Z větší části jsou to lidé, kteří nechtějí ve školách nic měnit a také mezi sebe nikoho pustit (třeba pod záminkou, že tito lidé nemají pedagogickou kvalifikaci). Jakou hodnotu má ale ta jejich pedagogická kvalifikace? O tom se může přesvědčit každý milovník vzdělávací literatury při návštěvě kteréhokoli veletrhu knihy. Všechny učebnice, které zde najde, nejsou psány pro žáky a studenty, ale pro učitele.

Jestliže chce student takové učebnice použít pro domácí přípravu, jsou mu většinou k ničemu. To základní a dobře utajované tajemství současné školy je, že většina současných učitelů se sice dovede vytahovat svou pedagogickou specializací, ale učit nedovede. Jsem si dobře vědom toho, jak je učitelské povolání obtížné a náročné, ale tím více mne zlobí, když je jakákoli snaha o změnu současných poměrů pomlouvána lidmi, kteří se hrbili před osobami, které na MŠMT jmenoval například prezident Václav Klaus.