„Miláčku, co bude dnes k večeři?“
„MacDonald, zlato.“
Tak takhle fakt dopadnout nechci. Donedávna jsem se ještě držela přísloví: Láska sice prochází žaludkem, ale ta největší i tím prázdným. Přesto jsem se nakonec sama v Hanoi přihlásila do kurzu vaření. Rok života na koleji mě sice donutil sem tam si něco uvařit, ale tchýni bych tím asi neuchvátila.
V jedné vietnamské písničce se zpívá: ,,Dnes se vracím do rodné země zavzpomínat si na dětská léta”. Já se teď taky vrátila do rodné země a do rodné vsi mého tatínka. A vzpomínám na dětská léta a prázdniny strávené v Thanh Hoa-que. Que ve vietnamštině znamená místo, kde se narodil můj otec. Ve Vietnamu se na otázku, odkud jsi, neočekává město, kde nyní žiju, ale kde se narodil otec.
Léto, čas dovolených. A já na dva měsíce dávám sbohem svému domovu v Čechách, abych se po čtyřech letech vrátila ke svému druhému domovu ve Vietnamu. Ha Noi pro mě není jen hlavní město rodné země. Narodila jsem se přímo tady. Místní atmosféra je úplně jiná než v české metropoli. Ha Noi nikdy nespí. V noci je tu rušno skoro stejně jako ve dne. Obchody, restaurace, bary jsou plné skoro nepřetržitě.