Dlouho jsem se nevěnovala tématu „banánových dětí“ – tedy mladých lidí vietnamského původu žijících v Česku i celé Evropě. Přiznám se, že to bylo na jednu stranu erasmácké opojení (studuju nyní ve Francii), ale též únava z boomu, který jsem použitím těchto slov vyvolala. Ale když se ohlédnu zpátky na svůj rok ve Štrasburku, nedá mi to se k tomuto tématu nevracet.

O Francouzích se říká, že jsou vlastenci. Možná jsem se od nich – s přispěním studijního programu Erasmus - tak trochu nakazila.

V diskuzi pod minulým blogem jedna čtenářka poznamenala, že tyhle zahraniční studijní pobyty mohou vést k vlastenectví. Myslela tím zejména české studenty, mě ale napadlo spíš: jsou mladí Vietnamci žijící v Česku více vlastenečtí než ti ve Francii?

Samozřejmě je situacie v každé zemi jiná, nedá se to generalizovat, možná se to liší i dle krajů v jednotlivé zemi… V Čechách znám Vietnamce, kteří v Čechách buď studují, pracují nebo obojí najednou, ale i ty, kteří sem přijeli z úplně jiných důvodů. Zatímco zde ve Štrasburku znám převážně jen studenty nebo absolventy zdejších univerzit.

Nicméně jistý rozdíl jsem vycítila, zřejmě nejvíc na oslavách Nového lunárního roku, kam mě vzali mí místní vietnamští přátelé. Byla jsem docela překvapená, že počet mých krajanů se rovnal počtu cizinců. Všichni se bavili se všemi, jelikož neexistovala téměř žádná jazyková bariéra.

Mé pozorování a úžas nad dokonalou integrací vyrušila až jedna vietnamská slečna, která se mi snažila prodat los do tomboly. Promluvila na mě francouzsky, i když viděla, že jsem její krajanka. I na můj pozdrav ve vietnamštině reagovala francouzsky. Prostě se nechtěla bavit naší mateřštinou. Je pravda, že se tohle v Čechách stát také může, jsme zvyklí mluvit česky a zejména mladší ročníky jsou „líní“ mluvit vietnamsky. Ale po mém krátkém výzkumu jsem zijstila, že většina zdejších, tedy francouzských Vietnamců si myslí, že nemají důvod učit se vietnamsky, neboť francouzština je světový jazyk a pro ně je lepší věnovat čas dalším světovým jazykům. Mimochodem znám i Čechy, kteří tvrdí, že nemají rádi své rodiče, jelikož jsou Češi a ne Angličani, Němci či Francouzi, to by se aspoň nemuseli dřít se s dalším světovým jazykem.

Dalším důležitým faktem a důvodem, proč se mladí Vietnamo-Francouzi nezajímají o svůj původ, neznají vietnamské zvyky a tradice, je podle mých zkušeností výchova rodičů. Velká část z nich přijela do Francie z politických důvodu a nechtějí, aby jejich děti znaly komunistické praktiky a ideologii, a proto je vychovávají s ignorací k vlastním tradicím a zvykům.

Nechci příliš zobecňovat, ale z mého hlediska mladá generace Vietnamců v Čechách je o něco více vlastenecká než ta zdejší, tedy francouzská. Možná je to tím, že nás rodiče vychovávají jinak, možná protože čeština (díkybohu) nepatří mezi světové jazyky. Je to ale i tím, že se mladí Vietnamci ve Francii snaží příliš přizpůsobit se zdejším zvykům na úkor naprosté ztráty těch vlastních?

Moc dobře si vzpomínám, že jsem během puberty neustále slýchala od rodičů, jak je zbytečné umět několik cizích jazyků, když ani mateřštinou se pořádně nedomluvím. U nás doma se nesmělo mluvit jinak než vietnamsky a v době vysílání vietnamského televizního kanálu se nekoukalo na nic jiného. Pamatuji si, jak jsem nesnášela ty poučky o tom, že je vietnamština pro mě důležitá a že je velká chyba, pokud nebudu umět vietnamsky a znát naše zvyky a tradice. Vyrůstala jsem prakticky jen mezi Čechy a vietnamštinu jsem k životu nepotřebovala. Jednoduše řečeno maloměšťačka, která měla hodně zúžený pohled na svět, jelikož neměla porovnání. Až teprve studium v Praze a hlavně tenhle rok na Erasmu ve Francii mi rozšířilo obzory.

Je přece jedno jestli vaše mateřština patří či nepatří mezi světové jazyky nebo jak je důležitá pro vaši kariéru. Jde o pocit, že když vstoupíte na půdu svých předků, cítíte ten tlak u srdce a tu nepopsatelnou radost, že někam patříte. Jde o to, abyste nemuseli při hovoru s příbuznými používat slovník či překladatele, abyste se nemuseli za sebe stydět, že jste sice Vietnamci, ale o vietnamských tradicích a zvycích nemáte ani ponětí.

Naše generace mladých českých Vietnamců je hodně jinak vychovaná, mnoho věcí vidíme úplně jinak než naši rodiče. A proto možná těžko souhlasíme s ideologií a stylem života ve Vietnamu. Některým se možná zdá Vietnam zaostalý, nekulturní, v porovnání s Evropou zkorumpovaný. Což myslím ještě není důvod před svou zemí zavírat oči a raději o ní nic nevědět.

Netvrdím, že metody mých rodičů jsou nejúčinnější, ale jsem jim vděčná, že drží nade mnou a sestřinou vlasteneckou výchovou pevnou ruku. Musím však přiznat, že až v přímé konfrontaci s ostatními lidmi ve „velkým světě“, díky přátelství s lidmi z různých koutů světa a bezesporu i díky klubu Ha Noi (klubem přátel Vietnamu v ČR) jsem se začala učit vietnamsky a poznávat svou vlast ze srdce, a ne pouze z donucení.