Ve středu 29.5. se v Poslanecké sněmovně konala mimořádná schůze. Hrozí, že lidé odkázaní na pomoc ostatních, o nezbytnou pomoc přijdou. Handrkování o sociální služby každoročně připomíná koňský trh, a ne vyspělou zemi v 21. století. Těší mě, že po dlouhé diskuzi Sněmovna přijala mnou předložené usnesení, které vyzývá ministryni práce předložit analýzu potřebnou pro dlouhodobé řešení - a to nejen v oblasti sociálních služeb, ale i sociální práce a sociálně-právní ochrany dětí.




O co jde konkrétně? Vysvětluji to ve své řeči k poslancům a k přítomným ministrům. V mírně upravené verzi publikuji i zde. Text bude publikován ve dvou částech.
Část první - jak jsme na tom dnes?

Potřebujeme stabilní systém financování
Téma financování sociálních služeb a sociální práce máme na stole od začátku mého působení ve Sněmovně . Bezprostředně po sněmovních volbách bylo právě pozměňovací usnesení o doplnění rozpočtu o prostředky pro sociální služby prvním počinem Výboru pro sociální politiku. Je to prostě evergreen. Pojďme se ho zbavit. Nemá smysl, aby tolik lidí po celé republice věnovalo tolik kapacit stále se opakujícímu tématu několik desítek let. Zatěžuje to poskytovatele, obce, kraje, poslance, ministerstva.

Jde o sociální služby, sociální práci a sociálně-právní ochranu dětí
Musím rovněž připomenout - nejde pouze o sociální služby, tedy o zhruba dvě miliardy, které akutně chybí ze strany centrály. Ještě letos je nezbytně třeba také 200 milionů na sociální práci na obcích. A dále do budoucna potřebujeme nutně obcím zajistit jistotu státního příspěvku na sociálně-právní ochranu dětí. Proč to tady zmiňuji dohromady? Na jednání s paní ministryní bylo totiž avizováno, že může dojít k výraznému krácení peněz i v této oblasti. Ve finále by tak obce (a kraje) veškerou sociální práci od koordinace sociálních služeb a jejich provázanosti až po ochranu dětí platily samy. A fakt nevím z čeho.

Odměny v příspěvkových organizacích, v neziskovkách a státní rozpočet
Upozorním na jedno číslo. Je to údaj založený na veřejně dostupných datech Českého statistického úřadu a jde o rozdíl mezi platy a mzdou, čili odměnou sociálních pracovníků působících ve veřejné sféře a u těch, kteří jsou zaměstnáni v sektoru neziskovém. (Soukromých poskytovatelů je opravdu minimum.) To číslo je 2 600 korun, to je rozdíl mezi oběma skupinami v první polovině roku. Praxe je taková, že neziskovky čekají, až dotace reálně přijdou a až potom mohou zvýšit mzdy. Ale státní rozpočet se plánuje právě na datech z první poloviny roku. Připravuje se během léta, takže se vždy opírá o nižší číslo, než kolik pak jsou agregované platy za celý rok. Celkem se jedná o zhruba 45 tisíc pracovníků z nezisku, a proto ve finále tento rozdíl 2 600 korun, vytváří obrovskou chybu už při samotném návrhu rozpočtu.

Standardy kvality
V souvislosti s chystanou novelou zákona o sociálních službách (tzv. sto osmička) by bylo dobré mít od paní ministryně Maláčové jasné vyjádření, zda se dočkáme i definice standardu sociálních služeb. Bez standardu kvality nebudeme vědět, k čemu míříme. Musíme si říct, na co cílíme a potřebujeme pak podle toho samozřejmě plánovat rozvoj sítě tak, aby byla efektivní, aby pokrývala všechny regiony, ale zároveň aby v ní nebyly jak překryvy (i k tomu může docházet), tak nežádoucí díry.

Jak to vypadá v praxi
Pro ilustraci použiji příklad z Prahy 10, tedy na počet obyvatel (zhruba 110 tisíc) šesté největší obce v České republice. Starší člověk s psychiatrickou diagnózou přijde o svého pečujícího, nijak výjimečná situace. Paní kolem šedesáti let, zemřela jí maminka přes osmdesát, psychiatrická diagnóza jí znemožňovala jednat s úřady. Sice zvládala svou běžnou osobní obsluhu, náročnou administrativu už ale nikoli, potřebovala pomoc. Neuměla si vyřídit žádné dávky. Hrozilo, že přijde o byt, kde strávila celý život. A jenom díky tomu, že obecní sociální pracovnice na ni měla dostatek času, mohla s paní navázat rozumný vztah důvěry. Podařilo se vše potřebné s úřady vyřídit a paní nemusela opustit svůj domov. To je přesně ten případ, o kterých se tady dnes mluví, paní neskončila v nějakém pobytovém zařízení, situace vyšla pro všechny nejlépe a nejefektivněji, jak mohla. Včetně jí.

Kolik je potřeba lidí?
Jeden sociální pracovník u nás takových složitějších případů musí ročně zvládnout 170. Komplexně je provést řešením jejich životní situace a k tomu ještě podle statistik musí zvládnout 236 jednorázových konzultací. Praha 10 na to má 14 celých úvazků. Pokud bychom chtěli zajistit, aby jeden člověk mohl řešit pouze 140 případů ročně, bylo by potřeba 17 úvazků. Podle oficiální metodiky MPSV se dokonce doporučuje pouze 120 takových případů na jednoho pracovníka ročně, což je 20 úvazků. Jinými slovy, čtvrtina lidí chybí. Nebo jinak -.ti stávající jsou dlouhodobě přetížení. A to mluvíme o Praze, která má dobrý přístup k pracovnímu trhu. Tato situace panuje pokud vím napříč regiony. Celá sociální sféra je tedy dlouhodobě podfinancovaná.

(pokračování s plánem, jak dál, v dalším blogu)
Záznam vystoupení v PS PČR zde