Klasika - Jan Čep, romsko-české povídky Ilony Ferkové a literatura faktu, knížka o paliativní péči z pohledu neortodoxního doktora. Nejnovější vydání série #RadšejKnígu. Namísto politických poznámek.

Ještě jedno, Lído! aneb Kaštánkovy příběhy z herny



Kniha Ilony Ferkové vyšla roku 2018, obsahuje povídky psané v rozpětí řady let, všechny ale propojuje postava "Kaštánka". Oblíbeného vypravěče z rokycanské herny. Ovšem jenom, když před něj někdo postavil půllitr.

Otevírala jsem ji bez jakýchkoli očekávání. S výjimkou pohádek, které kdysi sebrala romistka Milena Hübschmannová, jsem o žádné knížce psané českým romským autorem neslyšela. O upozornění na tuhle publikaci jsem zavadila v rámci pozvánky na otevírání malé knihovničky v některé z vyloučených lokalit. Že to je novinka a že to je dobrý.

Tak jsem se začetla. Celý povídkový soubor si totiž můžete stáhnout zde jako pdf, nebo si zabrouzdejte na stránkách nakladatelství Kher, je tam i verze pro čtečky.

"Ani nevíš, jak dobrej to byl člověk, ten Kulka, žil s Hubou a měli spolu osum dětí, rád si popil a pak dělal pěkný fórky. Jednou v zimě ho Huba poslala na dříví."

Všechny příběhy se točí kolem scén z běžného života, a do většiny z nich prosvítá jistá tragika. Jsou to ale texty přímočaré, syrové, neornamentální. A realita, kterou popisují, bude pro většinu z nás novum. I když se (některé z nich) odehrávají "za humny". Třeba v rokycanské herně.

Kapačka, cévka, houkačka



Z téhle knihy od lékaře Kena Hillmana jsem si dělala poznámky jak nějaký študentík (jak vypadá škála geriatrické křehkosti, jak v různých zemích vypadají právní úpravy předběžně vysloveného přání, co je to apoptóza...). Stejně svou profesi bere i pan Hillman - v úvodu píše: Tuto knihu věnuji svým pacientům a jejich pečujícím za to, že mě naučili mnoho věcí, které jsem se nemohl naučit z knih. Co bych vypíchla? Že se nebojí přiznat chyby, které udělal. Že mu je líto špatných odchodů z tohoto světa, u kterých jako lékař byl, ale že to bere jako nevyhnutelnou součást obrovského rozvoje jednotek intenzivní péče, k němuž došlo v poslední době. Ostatně, přečtěte si sami:

"Ožehavějším problémem je léčba starých a křehkých pacientů, kde hlavním problémem není banální infekce nebo běžný zákrok, ale celkově chatrné zdraví.
Dá se říct, že pro stromy nevidíme les: pořád se více soustředíme na vyléčení konkrétního problému než na zestárlé, zranitelné tělo starého člověka, který by ještě před pár dekádami prostě pokojně zemřel."

Hlavním cílem knihy je apel na to, "že část obrovských financí poskytovaných na akutní péči v nemocnicích by bylo vhodné přesměrovat a vytvořit širší a pestřejší nabídku služeb pro lidi v závěru života. Finanční kritéria se o všem nesmějí stát hlavním motivačním činitelem. Je stále potřeba připomínat si, co je smyslem těchto snah - vytvořit kvalitní síť služeb v místě bydliště, ze kterých si bude každý moci vybrat. Úspory v rozpočtu se pak pravděpodobně dostaví samy, takže by situace měla být prospěšná pro všechny zúčastněné."

A co je to ta apoptóza? "Fyziologický děj naprogramované buněčné smrti," popisuje autor. V úvodních kapitolách tak srozumitelně přibližuje i celý proces stárnutí a zdůrazňuje, že "součástí přirozené krásy života je i smrt". A že je škoda, že jsme to často zapomněli. Přeložila Lenka Kapsová.

Jan Čep - Hranice stínu



V minulosti jsem od Jana Čepa četla jeho jedinečné povídkové soubory, teď jsem ale myslím v knihobudce ulovila i tento román. Až posléze jsem zjistila, že za něj v roce 1935 obdržel výroční cenu nakladatelství Melantrich. A vážně je proč.

I po letech, s odstupem "jedné civilizace", je tahle balada o návratu domů a hledání životní pouti v rámci rodových kořenů nevídaně chytlavá.

A pokud máte rádi líčení přírody a krajiny, jemná hnutí mysli a jméno Prokop, neváhejte. Navíc to je kniha cíleně zachycující proměnu doby, třeba na takovýchto dialozích:

"Ubohé děti," říkával někdy stařec; "co je čeká!" A když se ho Prokop ptal, zdá-li se mu, že jsou teď horší časy, než bývaly, neodpovídal hned. "Vlastně bych řekl," ozval se za chvíli, "že svět je vždycky stejný. Ale něco se jistě s lidmi změnilo. Teď je sice život pohodlnější, ale za mých časů byl svobodnější."

Jaký rozdíl od lamentací, že bývalo líp! Doporučuju.