Úvodní shrnutí celé cesty jakož i tříminutové video naleznete zde.
Díl 1… zde

Po návštěvě Úřadu práce nastal zlom. Z úřednického do církevního. Olga přejela do Oblastní charity v Klatovech (dále Charity) projednat s paní ředitelkou Marií Malkusovou personální a ekonomickou situaci. Když se Olga zeptala “Na co jste nejvíc pyšní?” spontánně líčila právě příklad komunitního fungování zdejších klientů i personálu s hudebkou (žáci chodí každý měsíc pořádat koncerty třídy, dojdou i třeba prarodiče, rodiče…) anebo srdíčková výzdoba z papírů na zdech byla vyrobena buď společnými silami seniorů a dětí, anebo ji vytvořily děti navštěvující Nízkoprahová centra pro mládež Budík a Chapadlo (o kterém bude řeč dále). „Jsme menší a tím pádem k sobě máme blíž,” popisovala situaci zhruba třicetilůžkového domova paní ředitelka.

Peníze pět minut po dvanácté
Stejně jako domažlické zkušenosti (Díl 1), i ty zdejší jsou velmi rozmanité. Jedno zaznívá často: chtělo by to umožnit státu kontrolu nad nakládáním s příspěvky na péči seniora. Jinými slovy: když terénní pracovníci do rodin přijdou, je leckdy zjevné, že péče nebyla na nejvyšší úrovni. A když by rodina bývala absolovala krátký kurz nebo školení, k některým komplikacím třeba nemuselo vůbec dojít.

Následně paní ředitelka označila jako největší bolest nepravidelné, nezajištěné financování. „Je konec února. Víme výsledky dotačního ohodnocení, ale peníze přesto pořád nemáme. Výplaty už nyní šly z úvěru.“ V tomto je postavení zařízení péče o seniory zřizovanými obcemi méně rizikové - jejich provoz přece jen kryje rozpočet samospráv.

Jedna, dvě, tři tabulky? Piráti jsou zpátky v MěUSS Klatovy
Stejně tak se v mnoha problémech s výše zmíněnými sociálními zařízeními shodují i problémy Městského ústav sociálních služeb v Klatovech (dále Ústav), který jsem v minulosti opakovaně navštívil, a o kterém jsem psal v minulém vydání Pirátských listů pošumavských Pirátů (bude tu odkaz). Po návštěvě Charity jsme se rozhodli i proto navštívit paní ředitelku tohoto Ústavu Alenu Kleinerovou.

V kanceláři nám paní ředitelka načrtla problém tabulkových platů: „Na samotných tabulkách není nic špatného, ale rozdělování do příloh vytváří nespravedlivé nerovnosti.” Dále popisovala problémové situace, které nastávají při rozdělování do příloh 1 (jaký typ pracovníků? vedoucí?), 2 a 3 (kdo? soc. prac.?). Olga okamžitě ocenila podnět, který méně naléhavě slyšela už i od jiných vedoucích pracovníků, jimž vzniká nerovné odměňování v týmu, a bude se ptát ministerstva, zda na tom skutečně takto trvá.

Chapadlo na hraní, chapadlo, které učí, chapadlo které pomáhá
Odměnou pro naši delegaci byla návštěva Nízkoprahového centra pro mládež Chapadlo v Klatovech (dále Klubu), které spadá pod Charitu. V něm jsme mohli mluvit s dětmi a zjistit, co na takovém klubu oceňují nejvíce.

Jen několik minut po otevření se celý Klub zaplnil dětmi. Ve čtyřech místnostech se různilo vybavení podle zájmů pro přibližně 20 přítomných dětí. U vstupu hrál jeden ze zaměstnanců s dětmi karty, v druhé místnosti si mohly zahrát fotbálek, nebo s časovým omezením nějakou tu „skákačku” na počítači, v místnosti vedle pak zas na trampolínách skákali akrobati a v zadním “kumbálku” mezitím Olga mluvila s nejstarším stále chodícím členem Klubu Chapadlo. U piana si povídali o tom, že ho tu nejvíc baví muzika, kterou si může sám namixovat. „Chodil jsem sem od malička a jsem prostě cirkusář. Tady jsem se něco učil, a teď můžu něco učit další,” popisoval dvaadvacetiletý mladík. Jako u většiny dětí zde, ani jeho rodiče nekladli důraz na vzdělání nebo kroužky, takže Chapadlo bylo to, co ho drželo u smysluplného rozvíjení jeho talentů.

Co na to Olga? “V městské části Prahy, kde žiju, taky podporuju otevření nízkoprahového klubu, které chystá náš pirátský radní. Tady Chapadlo funguje evidentně perfektně. Jediné, co mě zaskočilo, bylo vyprávění terénních pracovníků, kdy ve výjimečných případech mohou pouze sledovat vážné pochybení rodičů a úřadů, které to řeší, a nemohou zajistit nápravu.” „V nadcházejících dnech zvažujeme holčičku odvézt k zubaři sami, je hrozné, když se tu měsíce svíjí v bolestech a rodiče ani nikdo jiný s tím nic nedělá,“ smutně popisoval jeden takový případ vedoucí Chapadla Roman Gruber. Je jí ale teprve 12 a samozřejmě by s ní správně měli jít její zákonní zástupci.

A ještě jedna věc nedává smysl: účel, na nějž mohou proudit peníze pro podobnou sociálně inkluzivní činnost, prý vylučuje, aby pracovníci nízkoprahu zaplatili dětem lístky na vlak a vzali je na výlet. Nebo aby spolu šli do muzea. A kino? Úplně vyloučeno.