Plošný zákaz doprovodu třetí osoby u porodu je zrušen. Nově mohou o přítomnosti otců u porodu rozhodovat samy nemocnice. Tak, jak jsme to chtěli od začátku - každé zařízení má totiž jiné možnosti. Dále jsem se na výboru zdravotním ptala na to, co s tím, že řadě blízkých není umožněno poslední rozloučení. Jako by naše společnost zapomínala, že máme i duši...



Pro stručné připomenutí
Nejprve byly 10.3. zakázány návštěvy v nemocnicích kvůli obavám z koronavirové infekce. Pro doprovod rodících žen, umírající, nezletilé pacienty, a pacienty s omezenou svéprávností ale platila výjimka. Po týdnu byla pro porody zrušena. 27. března se po zaslání pirátského návrhu na ministerstvu zdravotnictví podařilo umožnit přítomnost otců u cizinek, žen s postižením, žen s vážnou psychiatrickou diagnózou a žen, u nichž se očekávalo narození mrtvého dítěte. Proč je to u těchto skupin důležité detailně uvádím v tomto blogu.

Nicméně vzhledem k ohlasům z terénu, i od zdravotníků, bylo brzy zřejmé, že by bylo užitečné, kdyby byla obnovena původní možnost. Tak, jak to ministerstvo původně zamýšlelo. Aby jednu osobu blízkou mohly mít všechny rodičky. Přinejmenším jsme žádali, aby o povolení doprovodu mohly rozhodovat samotné nemocnice.

Mnoho žen se na mě obrátilo i kvůli tomu, že neměly příležitost strávit klidnou poporodní dvouhodinku se svým novorozencem. Na tento důležitý čas, odborně nazývaný bonding, jenž má velký vliv na úspěšný začátek kojení, nebyl prostor. Při porodech totiž obvykle zdravotníci ženu pouze kontrolují, nepřetržitou oporou jim jsou blízcí. Když nyní ženy rodily samy, bylo potřeba mnohem více asistence a nezbýval čas na podporu právě začátku kojení (které je prevencí řady chorob u dítěte i matky). Navíc intenzivnější kontakt znamená i delší expozici zdravotníka potenciální virové nákaze, pokud by rodička byla infikovaná. Výsledek: stres, nespokojenost, komplikace. I vzhledem k vývoji počtu nakažených nemocí COVID-19 u nás plošný zákaz doprovodu u porodů ztratil smysl.

Právě proto jsem panu ministrovi na začátku týdne odeslala písemnou interpelaci, v níž jsem se ptala, zda možnost doprovodu nechá na uvážení jednotlivých zařízení, a jak zajistí personál pro zdárný průběh poporodního bondingu v případě přetrvání plošného zákazu. Zajímalo mě také, kdy zvažuje plošný zákaz zcela uvolnit.



Odpověď přišla rychle. Ve středu 15. dubna, ministr zdravotnictví Adam Vojtěch oznámil, že i na základě shody odborné společnosti otcové od půlnoci, tedy hned od první hodiny 16.4.2020 mohou k porodům. Za dodržení podmínky oddělených porodních pokojů, roušek a měření teploty u doprovodu. Nemocnice mohou rozhodnout samy, podle svých dispozic. Globálně by se ale postupně porody měly vrátit k normálu. Zejména jsem ráda za děti narozené císařským řezem, s maminkou na JIP, které tak nebudou muset být první hodiny na světě docela samy.



Zde je znění celého opatření.


Doprovod u umírajících: prosím za všechny, kteří mají své blízké v terminálním stádiu
Zatímco rodící ženy u sebe po nějaký čas nemohly mít nikoho blízkého, lidem na konci života toto právo odňato nebylo. Stále platí ministerská výjimka právě pro případy blížícího se úmrtí. V praxi se však leckdy postupuje jinak než na papíře. Přítomnost blízkých lidí u umírajících se bohužel podle podnětů od lidí leckde znemožňuje. Některá zdravotnická zařízení se zdráhají lidem sdělit informace o zdravotním stavu jejich blízkého - někdy se zdá, že proto, aby nemohla být uplatněna ona výše zmíněná výjimka. Lidé v nemocnicích umírají sami. A i ti, kdo se o ně roky doma starali, nemají reálnou možnost se rozloučit. Něco takového vnímám jako naprosto nepřijatelné.

Na pana ministra jsem se proto obrátila s dotazem, kam se mohou ozvat příbuzní, kterým není tato výjimka povolena. Neméně důležité je, za jakých podmínek budou zařízení návštěvy blízkých příbuzných u umírajících umožňovat, a jak ministerstvo zvýší povědomí o této výjimce z plošného zákazu. Na odpověď na tuto písemnou interpelaci stále ještě čekám. Věřím ale v brzké narovnání tohoto problému. Na výboru zdravotním jsem se na to ptala ještě osobně, pan náměstek dal jasně najevo, že lidé sami umírat nemají. Současně ale zdůraznil, že konkrétní pochybení jsou věcí zřizovatele.

Přijde mi nemožné pokrčit rameny a s tímto se jen tak smířit. Dělám, co můžu, abych zvýšila povědomí o tom, že nikdo nemusí umírat sám.



To, jak zemře náš blízký, má velký dopad pro naše vlastní pojetí života - a smrti. Opravdu to není maličkost. A ty nešťastné příběhy lidí, co třeba 15 let doma pečovali, a teď se s babičkou nemohli ani rozloučit, připomínají, že vše není jen "matérie". Máme i duši.

PS: Zpravidla jednou za 6 týdnů posíláme informační zpravodaj, k jehož odběru se lze přihlásit výběrem tématu "Sociální věci" tady.