Zaměňování pojmů „politického podnikatele“ a lobbisty vede k tomu, že nedokážeme rozlišit užitečnost legitimního lobbingu a nebezpečnost politického podnikání, a ani se mu účinně bránit.

„Sadař – sadista, faktura – fraktura, žebrák – točník…“ tolik z Cimrmanovi publikace „Pleteme si“ s příklady pojmů, které člověk na sklonku života na konci 19. století nejčastěji zaměňoval. V dnešní době si ve veřejném prostoru naopak nejvíce pleteme pojmy „politický podnikatel“ a „lobbista“.

Kdo je lobbista?
V zemích na západ od nás je lobbista standardní povolání. Jedná se o někoho, kdo se snaží poskytnout zvoleným zástupcům informace, aby mohli zvážit, zda je třeba přijmout (či nepřijmout) zákon nebo rozhodnutí ve veřejném zájmu. Ve výsledku jde o prospěšnou činnost, neboť zvolení zástupci díky lobbingu získávají kvalitnější a vyváženější informace o záležitostech, o kterých rozhodují.

Kdo je politický podnikatel?
V České republice se ovšem za lobbisty označují osoby jako „mazánek“, „maorská princezna“ nebo „sportovec“… tedy, osoby, které se v příšeří politiky snaží, aby rozhodnutí, která mají být činěna ve veřejném zájmu, byla činěna v konkrétním osobním zájmu těchto „bezejmenných“ jednotlivců.

Jak odlišit legitimní lobbing od politického podnikání?
Z uvedeného je zřejmé, že existuje lobbing a „lobbing“. Na jedné straně legitimní lobbing, na druhé straně špinavý korupční „lobbing“ neboli „politické podnikání.“ Legitimní lobbing spočívá v přesvědčování zvolených zástupců, že společenský problém by se měl řešit určitým způsobem, který je v zájmu všech či určité skupiny lidí. Zvolený zástupce je přesvědčován silou argumentů.

Politické podnikání naopak spočívá v přesvědčování pomocí úplatků a osobních zvýhodnění pro zvoleného zástupce, který rozhoduje o veřejné záležitosti. Když někdo poslance uplácí, aby prosadil do zákona něco, co bude pro něj nebo pro určitou zájmovou skupinu výhodné, jedná se o korupci. Jelikož legitimní lobbing a politické podnikání jsou dvě diametrálně odlišné činnosti, je nutné na ně jít odlišným způsobem.

Na politické podnikatele kontrolou lobbovaných politiků
Není nezbytně nutné zatěžovat legitimní lobbisty, jimiž jsou potenciálně všichni občané, kteří napsali svému poslanci, že je třeba řešit určitou věc ve veřejném zájmu. Mnohem účinnější a efektivnější je kontrolovat lobbované, tj. politiky. Lobbovaný politik má k dispozici všechny potřebné informace o tom, kdo ho kdy kontaktoval. Pokud by veřejnost mohla monitorovat, co poslanec, senátor nebo zastupitel v pracovní době dělá, s kým se schází či s kým komunikuje, bylo by možné například zjistit, který poslanec pracoval na kterém zákonu a kdo všechno se ho přitom snažil ovlivnit.

Krom toho dnes občan platí politika, ale nemá téměř šanci zjistit, co vlastně dělá. Stejně jako zaměstnavatel musí vědět, zda zaměstnanec vykonává práci, kterou má, měl by občan mít možnost vědět, zda politik slouží veřejnému zájmu a kolik času tomu denně věnuje. Díky tomu by se rovněž odhalilo, kolik času politik dopřává schůzkám s nejrůznějšími „mazánky“, legitimními lobbisty a zda mu vůbec zbývá čas na naslouchání občanům a jejich organizacím. To, komu a jak dlouho politik naslouchá, totiž nutně ovlivňuje způsob, jak a ve prospěch koho vykonává veřejnou funkci, kterou mu občané ve volbách svěřili.

O konkrétních prostředcích, jimiž by občané mohli kontrolovat, že politici slouží jim a ne politickým podnikatelům v příštím blogu…

* Citace v úvodu článku pochází z hry Lijavec (1982) od autorů L. Smoljaka a Z. Svěráka.

Psáno pro www.korupcejakoparazit.cz