Proč potřebujeme otevřený stát (a dobrý zákon o registru smluv)?
Čím širší je povinnost veřejných institucí zveřejňovat o sobě informace, tím větší je pravděpodobnost, že se podaří objevit korupci a šlendrián. Netransparentnost naopak korupci ve veřejné správě podněcuje a podporuje plýtvání veřejných peněz za často nepromyšlené či nesmyslné projekty.
Otevřenost a efektivita…
Nejsou-li informace o fungování veřejné správy zveřejňovány vůbec, neví veřejnost nic kromě toho, co jim vládnoucí politik řekne sám. Nejsou-li informace zveřejňovány včas, má to někdy stejný efekt, jako kdyby nebyly zveřejňovány vůbec, neboť řada věcí je již „promlčena.“ Nejsou-li informace o fungování veřejné správy zveřejňovány v uživatelsky příjemné podobě, nelze je porovnávat, analyzovat a dávat do kontextu. Neexistuje-li analytický přístup k informacím o veřejné správě, nelze zjistit, co by se na jejím fungování dalo zlepšit.
Možnost veřejnosti zjistit, kdo dostává veřejné peníze, kdo lobboval za tu či onu změnu územního plánu nebo možnost porovnávat, zda státem nakoupené propisky nestály x-krát více než propisky prodávané v obchodě, je mocným disciplinujícím nástrojem. Může donutit politiky a úředníky, aby nekradli a se svěřeným veřejným majetkem nakládali efektivně.
…versus tristní realita
Jak vypadá přístup k informacím o fungování veřejných institucí v Česku? Trestuhodně. Ano, existuje zákon o svobodném přístupu k informacím, nicméně se v praxi dodržuje tak, aby se obrazně řečeno vlk nažral a koza zůstala celá.
Veřejné instituce se řadou triků vyhýbají plnění svých povinností poskytovat občanům informace o svém fungování. Například nezná-li občan přímo název či spisovou značku dokumentu, ve kterém se nachází informace, kterou požaduje, není mu tato informace v řadě případů poskytnuta. Jinak řečeno, nevíte-li přesně, ve kterém dokumentu se potřebný údaj nachází, nemáte téměř šanci ho získat. Nebo požádá-li občan o informace, na které má ze zákona právo, úřady si za poskytnutí v řadě případů naúčtují likvidační poplatky i v řádu desetitisíců korun.
V neposlední řadě nelze nezmínit „zuřivost“, s jakou se poslanci a senátoři brání přijmout účinný zákon o zveřejňování smluv z pera poslance Jana Farského a Rekonstrukce státu. Ekvilibristická čísla - četné úhyby, kroky stranou, falešné výpady, klamání tělem, „filmování“ - , která předvádějí státní instituce v souhře se zvolenými zástupci, jen aby se otevřenosti občanům vyhnuli, by jim mohl závidět leckterý mistr světa bez ohledu na sportovní disciplínu.
Přístup k informacím o veřejných institucích je pilířem demokracie
Neochota veřejných institucí podávat občanům informace o svém fungování je v přímém rozporu s důležitostí otevřeného přístupu k informacím o veřejné správě. Občané mají právo vědět, jak pracují veřejné instituce, které si z daní financují.
Chtějí-li občané po veřejné správě informace, znamená to, že se o svůj stát zajímají. Zajímají-li se o stát, dávají najevo, že jim není jedno, jak funguje. To je pozitivní signál, který by měl stát podporovat, nikoli umlčovat.
(Psáno pro www.korupcejakoparazit.cz)
Otevřenost a efektivita…
Nejsou-li informace o fungování veřejné správy zveřejňovány vůbec, neví veřejnost nic kromě toho, co jim vládnoucí politik řekne sám. Nejsou-li informace zveřejňovány včas, má to někdy stejný efekt, jako kdyby nebyly zveřejňovány vůbec, neboť řada věcí je již „promlčena.“ Nejsou-li informace o fungování veřejné správy zveřejňovány v uživatelsky příjemné podobě, nelze je porovnávat, analyzovat a dávat do kontextu. Neexistuje-li analytický přístup k informacím o veřejné správě, nelze zjistit, co by se na jejím fungování dalo zlepšit.
Možnost veřejnosti zjistit, kdo dostává veřejné peníze, kdo lobboval za tu či onu změnu územního plánu nebo možnost porovnávat, zda státem nakoupené propisky nestály x-krát více než propisky prodávané v obchodě, je mocným disciplinujícím nástrojem. Může donutit politiky a úředníky, aby nekradli a se svěřeným veřejným majetkem nakládali efektivně.
…versus tristní realita
Jak vypadá přístup k informacím o fungování veřejných institucí v Česku? Trestuhodně. Ano, existuje zákon o svobodném přístupu k informacím, nicméně se v praxi dodržuje tak, aby se obrazně řečeno vlk nažral a koza zůstala celá.
Veřejné instituce se řadou triků vyhýbají plnění svých povinností poskytovat občanům informace o svém fungování. Například nezná-li občan přímo název či spisovou značku dokumentu, ve kterém se nachází informace, kterou požaduje, není mu tato informace v řadě případů poskytnuta. Jinak řečeno, nevíte-li přesně, ve kterém dokumentu se potřebný údaj nachází, nemáte téměř šanci ho získat. Nebo požádá-li občan o informace, na které má ze zákona právo, úřady si za poskytnutí v řadě případů naúčtují likvidační poplatky i v řádu desetitisíců korun.
V neposlední řadě nelze nezmínit „zuřivost“, s jakou se poslanci a senátoři brání přijmout účinný zákon o zveřejňování smluv z pera poslance Jana Farského a Rekonstrukce státu. Ekvilibristická čísla - četné úhyby, kroky stranou, falešné výpady, klamání tělem, „filmování“ - , která předvádějí státní instituce v souhře se zvolenými zástupci, jen aby se otevřenosti občanům vyhnuli, by jim mohl závidět leckterý mistr světa bez ohledu na sportovní disciplínu.
Přístup k informacím o veřejných institucích je pilířem demokracie
Neochota veřejných institucí podávat občanům informace o svém fungování je v přímém rozporu s důležitostí otevřeného přístupu k informacím o veřejné správě. Občané mají právo vědět, jak pracují veřejné instituce, které si z daní financují.
Chtějí-li občané po veřejné správě informace, znamená to, že se o svůj stát zajímají. Zajímají-li se o stát, dávají najevo, že jim není jedno, jak funguje. To je pozitivní signál, který by měl stát podporovat, nikoli umlčovat.
(Psáno pro www.korupcejakoparazit.cz)