K čemu ta milost vlastně má být dobrá aneb dva koncepty milostí proti sobě.

A také o náhodě.

K napsání tohoto článku mne nepřiměl ani pomalu utichající humbuk kolem milosti pro Radku Kadlecovou, ani právě aktuální humbuk kolem milosti pro Annu Benešovou, ani právě se rozjíždějící humbuk kolem milosti pro Tomáše Malinu. K jeho napsání mne přiměl Tomáš Sobek. Pokud je mi známo, Tomáš není žádný zločinec či jiný potenciální žadatel o prezidentskou milost, a pokud se kdy dopustil zločinu, tak maximálně že „zařízl“ u zkoušky z teorie práva a právní logiky nějakého nemožného studenta či studentku.

Tomáš Sobek totiž napsal:

„Smyslem prezidentské milosti není odpuštění hříchu, ani rozšíření své imunity na okruh svých známých, ale odstranění hrubé nespravedlnosti či přílišné tvrdosti práva v důsledku toho, že formální právo neumí být (a nikdy nebude umět být) citlivé ke všem detailům lidských osudů. Prezident by své milosti měl veřejně odůvodňovat nejen tak, aby obhájil tuto konkrétní svoji milost, ale zároveň aby institut milosti ukazoval v tom nejlepším světle, abychom si mohli říct: Ano, institut milosti v českém právu má svůj smysl.“

Nesouhlasím s ním. A nejen to, překvapilo mne, že vynikající právní teoretik jako on může toto vůbec napsat, že v tak jasné věci, jako je podstata milosti, není jasno ani mezi právníky. Došlo mi, že tady už léta panuje jedno zcela základní, vleklé nedorozumění, které je prapříčinou i všech emocí kolem milostí nejen z poslední doby, ale i kolem milostí z éry prezidenta Václava Havla. Máme tu totiž dvě různá pojetí: na jedné straně můžeme milost vnímat jako prostředek nápravy nějaké chyby zákona či soudního procesu. Na straně druhé můžeme milost vnímat jako akt odpuštění. Obě pojetí mohou jen velmi obtížně existovat vedle sebe, a v rámci určité kauzy se dokonce navzájem vylučují: Nemohu přece současně někomu odpustit a zároveň říct, že je obětí nedokonalého systému. Debata o tom, který přístup má dostat přednost, má smysl a je zcela legitimní. A je na místě zejména v situaci, kdy v tom nejen média, ale i někteří státní zástupci mají naprostý guláš.

Předesílám, že jde o politickou debatu, tj. debatu de lege ferenda. De lege lata je situace jasná: Prezident nemusí omilostnit za celý svůj mandát vůbec nikoho nebo naopak úplně všechny a obojí by bylo v souladu s platným právem.

Pojďme si tedy rozebrat obě pojetí.

Milost jako akt odpuštění

To je původní pojetí milosti.

Milost zde předpokládá nějaké porušení pravidel – dost dobře nelze odpustit někomu, kdo se necítí vinen nebo alespoň nebyl vinným shledán. Nejdříve rozsudek, pak milost. I ten středověký absolutistický monarcha nejdřív někoho odsoudil, aby mu pak třeba dal – nebo nedal – milost. Stejně tak Pilát Pontský. Zdůrazňuji to proto, že zde soudce i odpouštějící jsou jednou osobou. Přitom tato osoba používala jedna kritéria pro odsouzení a jiná pro milost. Milost je zde tedy chápána jako bonus mimo trestní proces, nikoli jako jeho součást.

Co je na takovém pojetí špatně?

Všechno a nic.

Všechno, pokud nás irituje náhoda. Náhodu řada lidí vnímá jako prvek nespravedlnosti. Proč se jeden narodil bohatý a druhý chudý? Proč jeden zemře mladý a druhý sešlostí věkem? Proč jeden dostane rakovinu a jiný ne? Proč se jedna narodí jako žena a jiný jako muž? Proč je jeden chytrý a schopný a jiný hloupý a neschopný? Proč je jeden černý a druhý bílý? Proč jeden padl v boji a druhý přežil? Proč si ta krásná holka vybrala kamaráda a ne mě? Proč jeden dostal milost a druhý ne? Proč tenhle prezident víc omilostňuje ženy, jiný černochy a třetí bohaté podnikatele? Nespravedlnost, hanba, fuj, křičí lid …

Špatného na tom není nic, pokud milost uděluje nějaká nezpochybnitelná autorita. Bůh. Nebo aspoň král, který má korunu od Boha. Ten je buď neomylný nebo je jen nástrojem v rukou božích, najednou se i nepochopitelné a nespravedlivé stává oprávněné a akceptované … náš král je moudrý a nepřísluší nám soudit jeho činy, spokojeně mručí lid. Tak to fungovalo po staletí.

Co s tím ale v demokracii, kde prezident je volen a jedná jménem státu, tedy nás všech a je nám odpovědný? (Vím, Ústava sice tvrdí opak a přenáší jeho odpovědnost alespoň částečně na vládu, ale kdo je tedy odpovědný za ten zbytek, kam milosti spadají)? Někdo, kdo je za něco někomu odpovědný, nemůže pro něj být nezpochybnitelnou autoritou, to dá rozum. Ostatně, ve všech sociálních revolucích, jejichž výsledkem je dnešek, vždy v jádru šlo o potlačení nějaké nerovnosti, tedy nespravedlivé náhody či libovůle. I libovůle – tedy nekontrolovatelné rozhodování – je jen forma náhody. Má být v dnešním systému vůbec ještě místo pro náhodu či libovůli? Vždyť zejména slovo libovůle mnoha lidem zní skoro jako sprosté slovo. Má v něm být místo pro pojetí milosti jako odpuštění, kde vždy bude hrát velkou roli libovůlenějakou roli náhoda a vždy bude existovat někdo, kdo nemusí nic vysvětlovat, protože vysvětlováním by toto pojetí vlastně popřel?

Představte si, že jste kapitán lodi, kousek od vás se potápí jiná loď, má na palubě 1000 pasažérů včetně posádky. 300 jich můžete zachránit. Co uděláte?

Zachráníte v podstatě náhodných 300 lidí a zbytek necháte zemřít? Není to nespravedlivé?

Nebo neuděláte nic a necháte zahynout všech 1000 lidí na palubě, protože pak si budou všichni rovni, vy nebudete muset vysvětlovat, proč ten ano a onen ne, a vlastně to tak bude nejspravedlivější?

Nebo se stanete samozvaným soudcem a provedete nějaké šetření, kdo si (podle vás) záchranu zaslouží víc? Popř. provedete nějakou selekci ještě předem a posádku odepíšete před ostatními?

Kdo si vybral první odpověď, ten bude pro zachování milosti coby aktu odpuštění i v rámci demokratického zřízení.

Kdo si vybral druhou, ten bude pro zrušení takto koncipovaného institutu milosti.

A kdo si vybral třetí odpověď, ten odmítá náhodu, ale přitom se snaží instituci milosti nějak zachránit i pro dnešní dobu a stejně jako Tomáš Sobek jí chce dát nějaký nový, moderní obsah a smysl, takový, který by maximálně eliminoval prvek náhody a libovůle a nepůsobil rušivě jako románský kostelík uprostřed dálnice. Výsledkem je pojetí milosti jako opravného prostředku.

Milost jako opravný prostředek

Smyslem je milosti „srovnat“, „znivelizovat“. Eliminovat možnost prezidenta si vybírat, eliminovat jeho soukromé cítění a tedy jeho libovůli.

Pojmu-li milost jako opravný prostředek, má to ale několik důsledků:
- z člověka, který má pravomoc udílet milost, dělám nejvyšší trestní soudní instanci v zemi;
- současně z něj dělám nejvyššího trestního zákonodárce v zemi;
- nutně musím aplikovat zásadu stare decidis – tj. rozhodnutí o milostech budou současně rozhodnutími precedentními;
- postupně budou vznikat – metodou ad hoc – pravidla pro udílení milostí; v jejich důsledku někdo bude mít na milost právní nárok, jiný naopak bude odmítnut, protože právní nárok mít nebude. Proč ho mít bude, respektive nebude? Protože zde bude v minulosti už nějaký jiný, obdobný případ, a bylo by přece nespravedlivé rozhodnout v jednom případě jinak, než ve druhém. To by byla libovůle a právě tu přece chceme tímto pojetím milostí eliminovat.

Tomáš Sobek má pravdu, když tvrdí, že „formální právo neumí být (a nikdy nebude umět být) citlivé ke všem detailům lidských osudů“. Proto jsou zákony stále podrobnější. Vždy se najde něco, co zákon „nepokrývá“, a tak se to doplní – vznikne odchylka od pravidla. Příklad: Vrah má být pověšen. Pozdější dodatek: Ale nesmí to být těhotná žena. Takto se právo vyvíjí po tisíce let, od obecných principů k naprosto neuvěřitelným detailům (příkladem je nový občanský zákoník), bují jako rakovina.

Nejinak by tomu bylo u trestního práva, jen tím zákonodárcem, který by určoval odchylky od obecného pravidla, by byl prezident.



Když se Václav Klaus stal před 9 lety prezidentem republiky, v oblasti udílení milostí byl konfrontován s následujícími skutečnostmi:

1) Národ vřel a byl rozčilen z milosti pro Martu Chadimovou a vůbec z toho, komu občas udělil milost Václav Havel.

2) Národ stále ještě vřel při vzpomínce na první Havlovu amnestii.

3) Ministerstvo spravedlnosti provádělo selekci žadatelů o milost, různí troublemakeři a obskurní žadatelé – tedy podle názoru ministerstva – vůbec neměli šanci dostat se na prezidentův stůl.

4) Na samém Hradě existovalo oddělení milostí, které provádělo šetření žadatelů. Kdo měl štěstí, toho navštívili, kdo měl ještě větší štěstí, ten jim padl do oka. V praxi tak právě oni rozhodovali o milostech.

Václav Klaus reagoval takto:

1) Jako jediný z československých, resp. českých prezidentů nikdy nerozhodl o jediné amnestii (amnestie = hromadné propuštění, milost = individuální propuštění).

2) Omezil počet omilostněných.

3) Zrušil oba stupně selekce, ten na ministerstvu i ten přímo na Hradě, a srovnal tak šance všech žadatelů o milost.

4) Zavedl systém, který vylučuje manipulaci s milostmi. Tedy, úplně ji nevylučuje, ale té manipulace by si všimlo asi 30 lidí.

5) Dodržuje zásadu, že milost se dává až po rozsudku. Neopravuje ani soud, ani zákon, protože není ani soudce, ani zákonodárce.