Na začátku byl jeden dílčí problém: zda prezident má právo nevyhovět návrhu premiéra Babiše na jmenování Miroslava Pocheho ministrem zahraničních věcí. Nechal jsem se přesvědčit, abych rozebral jeden svůj krátký komentář na fb na toto téma, a nakonec je z toho sedmidílný seriál o právním postavení českého prezidenta. Pátý díl rozebírá vztahy mezi lidem a parlamentem; lidem a prezidentem; lidem a vládou; parlamentem a prezidentem; a parlamentem a vládou podle platné Ústavy i podle jejích předchůdkyň. Velmi dlouhý, pro většinu čtenářů velmi nudný, ale pro zasazení českého prezidenta do celkového ústavního kontextu velmi nutný díl. Šestý díl bude ve stejném duchu rozebírat zbylý ze šesti základních vztahů, tedy vzájemný vztah prezidenta a vlády. Koho zajímá, jak může prezident dosáhnout rozpuštění Sněmovny už po prvním pokusu, nechť čte dál, kdo je líný číst, počká si na závěrečný, shrnující sedmý díl.

(Psáno na výzvu Roberta Maleckého pro server Hlídací pes.)

     A.     Lid versus parlament

     S výjimkou období 1918 - 1920, kdy se Revoluční národní shromáždění ustavilo samo, období 1938 - 1946, kdy žádný parlament fakticky neexistoval a exilová Státní rada byla spíše poradním orgánem prezidenta Beneše než zákonodárným sborem, a období 1989 - 1990, kdy byla do Federálního shromáždění velká část poslanců kooptována náhradou za odstoupivší poslance, kteří přijali politickou odpovědnost za svoje působení v období normalizace a na poslanecký mandát rezignovali, československý, resp. český lid vždy měl a má především právo volit parlament.(pozn. 32) Je třeba dodat, že lid měl dlouho právo z nejvyšších státních orgánů volit pouze parlament, a teprve od parlamentu odvozovaly svou legitimitu všechny ostatní nejvyšší státní orgány: prezident i vláda. Parlament tak vedle své role zákonodárce plnil i roli jediného reprezentanta lidu, a jako takový byl fakticky nadřazen exekutivě.

Až do roku 1948 československé ústavy vůbec neřešily, komu jsou vlastně členové parlamentu politicky odpovědni; fakticky byli a jsou odpovědni lidu, svým voličům jako celku, což je natolik přirozené, že to nebylo třeba kodifikovat.(pozn. 33) Jinak k této problematice přistupovaly ústavy v letech 1948 – 1992, které zavedly tzv. systém „zastupitelské demokracie“ a v důsledku toho explicitně stanovily odpovědnost členů parlamentů lidu jako celku; tomu pak korespondovala možnost poslance odvolat v průběhu mandátu.(pozn. 34) Platná Ústava se v roce 1993 vrátila k prvorepublikové úpravě, tj. výslovně neříká, komu jsou poslanci a senátoři, popř. Parlament či komory jako celek odpovědni, a předčasné odvolání poslanců voliči neumožňuje (a v kontextu systému poměrného zastoupení, kdy volič je mnohem více vázán na nějakou politickou stranu než volební obvod, si jej dost dobře nelze představit ani teoreticky).

     B.     Lid versus prezident

     Československý, resp. český prezident byl až do roku 2012 vždy volen parlamentem.(pozn. 35, 36)

     V letech 1920 - 1960 a znovu od roku 1993 je výslovně stanoveno, že prezident republiky je neodpovědný z výkonu své funkce;(pozn. 37) pokud by to explicitně stanoveno nebylo, neexistoval by důvod jej za neodpovědného považovat, podobně jako nikdo nepovažuje za neodpovědné poslance a senátory. Prezidentova neodpovědnost byla a je nejen reliktem neodpovědnosti panovníka v parlamentní monarchii, ale současně mu má v republikánských poměrech zajistit politickou nezávislost. Za zmínku stojí, že prozatímní ústava z roku 1918 prezidenta politicky neodpovědného nečinila, pouze jej zakazovala trestně stíhat.

Je otázkou, vůči komu vlastně má být prezident především neodpovědný, resp. komu by odpovědný byl, kdyby ustanovení o jeho neodpovědnosti nebylo, a proč by mu měl být neodpovědný? Z logiky věci by prezident byl odpovědný orgánu, který jej do funkce zvolil, tedy parlamentu, a neodpovědný byl proto, aby tato jeho přirozená odpovědnost mohla přejít na jím jmenovanou vládu. Že jde jen o teoretizování dokazuje prezidentovo postavení v rámci londýnského prozatímního zřízení v letech 1940 - 1945, které fakticky vedl a zcela jistě za ně nesl faktickou politickou odpovědnost par excellence - jinými slovy, parlamentní systém v krizové době zcela ztratil svoji funkčnost.

V letech 1960 - 1992 byl prezident výslovně odpovědný parlamentu jakožto nejvyššímu zastupitelskému sboru,(pozn. 38) který jej do funkce zvolil; to souviselo s výše zmíněným konceptem zastupitelské demokracie, kde zastupitelské sbory (parlament a národní výbory) byly odpovědny lidu a jim zase byly odpovědny všechny ostatní (ústřední a místní) orgány.

     V roce 2012 došlo k zásadní změně: prezident přestává být volen Parlamentem a nově je volen přímo lidem, stejně jako Parlament sám.(pozn. 39) Už neplatí, že prezident svoji legitimitu odvozuje od parlamentu, už neplatí, že parlament je jediným přímým reprezentantem lidu, ale nově jsou zde přímí reprezentanti lidu dva, parlament a prezident, a co do zdroje své politické legitimity jsou si rovni a konkurují si.

     Ústavodárce však nezrušil prezidentovu politickou neodpovědnost;(pozn. 40) nic na tom nemění skutečnost, že věcně rozšířil prezidentovu odpovědnost právní o odpovědnost za hrubé porušení ústavy a do procesu případného impeachmentu zapojil (a tím jej fakticky ještě více ztížil) i Poslaneckou sněmovnu.(pozn. 41)

Tím, že ústavodárce vůbec nezrušil prezidentovu politickou neodpovědnost, dal jí bezděčně nový obsah. Již jsme si řekli, že politická neodpovědnost prezidenta v parlamentním systému existuje proto, aby zpřetrhala jeho přirozenou politickou odpovědnost vůči Parlamentu danou tím, že Parlament prezidenta volí. Ale v okamžiku, kdy Parlament prezidenta volit přestane, přestane mu prezident být potenciálně přirozeně politicky odpovědný a nepotřebujeme o tom mít v Ústavě výslovné ustanovení; právě naopak, do Ústavy bychom museli výslovně zapsat, pokud bychom politickou odpovědnost prezidenta vůči Parlamentu zavést chtěli. Vůči komu tedy ustanovení o prezidentově neodpovědnosti funguje nyní především? Logicky opět vůči tomu, kdo prezidenta volí, tedy nyní vůči lidu.

     Má to vůbec nějaký smysl, že lidem přímo volený prezident vůbec není lidu politicky odpovědný?

Ponechme pro tuto chvíli stranou, že všichni víme, že ústavní změnu v postavení prezidenta si nevynutila žádná krize ani žádná touha po silném prezidentu republiky, ale prachobyčejná snaha vlády, poslanců a senátorů zalíbit se voličům. Ponechme stranou, že ač se při projednávání návrhu novely Ústavy o této "nesrovnalosti" nahlas skoro vůbec nemluvilo a ojedinělá varování byla zahlušena, všichni si jí byli vědomi a politická neodpovědnost prezidenta zůstala zachována záměrně jako vzkaz všem budoucím, přímo zvoleným prezidentům, že jejich přímá volba má zůstat pouze divadlem pro voliče a nemá jim dát do ruky reálnou moc. Ponechme stranou, že tento přístup degraduje voliče na hlupáky a lid na pouhý politický kompars. Ponechme stranou, že voliči, pokud přijdou k volbám, pak ne proto, aby zvolili bezmocného funkcionáře, kterého za ně stejně dobře může zvolit Parlament, ale proto, aby zvolili hlavu státu s reálnými pravomocemi, za jejichž výkon jim bude politicky odpovědná. Ponechme stranou, že předpokládat, že voliči nebudou od jimi zvoleného prezidenta očekávat zpětnou vazbu a že tento prezident se jim nebude cítit i přes svoji formální neodpovědnost politicky zavázán je projevem politické infantility. Ponechme stranou, že svým voličům by se necítil politicky odpovědný pouze někdo s nedemokratickým smýšlením a sklony. Ponechme stranou, že na "to jsme nechtěli, to jsme se spletli", se v právu nehraje. Může přes to všechno mít politická neodpovědnost prezidenta lidu, který jej zvolil, nějakou rozumnou funkci?

Pojďme na to oklikou. Víme již, že politická neodpovědnost panovníka je dána historicky, zůstala zachována z dob, kdy panovníci měli reálnou moc, a právě kvůli tomu, aby tato jejich neodpovědnost mohla být zachována, vznikl parlamentní systém. V okamžiku, kdy byla někde monarchie nahrazena republikou, existovaly dvě cesty: buď parlamentní systém pro zbytečnost odvrhnout, jako to učinily USA, nebo jej zachovat a pouze nahradit ceremoniálního krále ceremoniálním prezidentem. Takový ceremoniální prezident však nemohl být volen lidem, protože tím by získal stejnou legitimitu činit zásadní politická rozhodnutí, jakou měl parlament sám, a nebylo by možné po něm chtít, aby plnil čistě ceremoniální roli. Pokud však byl volen parlamentem, nejenže takovou legitimitu nezískal, ale nadto byl parlamentu fakticky podřazen. Jenže: jednak lze těžko parlamentu formálně podřídit hlavu státu, tak daleko dospěla jen zastupitelská demokracie reálného socialismu, jednak se zde nabízel prostor pro to, aby prezident reálně plnil roli krizového arbitra mezi parlamentem a vládou, aby to nebyla vláda, kdo má v rukou faktickou možnost rozpuštění parlamentu (jako je tomu ve Spojeném království), ale někdo třetí, prostor aspoň částečně smířit parlamentní systém s dělbou moci. Tuto roli arbitra by však prezident nemohl plnit, nemohl by disponovat možností rozpustit parlament a vypsat předčasné volby, kdyby byl parlamentu sám politicky odpovědný. Proto, aby byla zpřetrhána přirozená odpovědnost prezidenta parlamentu, který jej zvolil, zůstalo v parlamentních republikách zachováno ustanovení, že prezident je politicky neodpovědný. Zajištění nezávislosti prezidenta na parlamentu, aby prezident mohl hrát roli krizového arbitra mezi parlamentem a vládou a parlament v případě potřeby i rozpustit a vypsat předčasné volby se tak jeví jako jediný rozumný důvod pro zavedení politické neodpovědnosti prezidentů v parlamentních republikách; připomeňme ještě jednou, že politická odpovědnost má smysl pouze ve vztahu k instituci, která politicky odpovědné osobě propůjčila politickou moc.

Z toho plyne, že politická neodpovědnost českého prezidenta vůči Parlamentu za platnosti současné Ústavy nikdy neměla reálný smysl, protože Ústava účinná od roku 1993 prezidentovo právo rozpustit Poslaneckou sněmovnu maximálně eliminovala (viz níže oddíl D). Dnes již nemá smysl vůbec, protože lid rozpustit nelze a proto nemá smysl konstruovat politickou neodpovědnost prezidenta lidu.

Politická neodpovědnost prezidenta nemá smysl ani ve vztahu k vládě, která za něj odpovědnost přebírá, jak vyplyne z oddílu F.

     Většina našich prezidentů: Tomáš Garrigue Masaryk, Edvard Beneš, Klement Gottwald, Antonín Zápotocký, do roku 1960 Antonín Novotný, od roku 1993 Václav Havel, Václav Klaus a dnes i Miloš Zeman byla a je z výkonu své funkce politicky neodpovědná. De iure nemohou vůbec za nic, co se za jejich prezidentování stalo. Přesto jsou to právě oni, kdo jsou politicky spojováni a často i nesou politickou odpovědnost za zásadní rozhodnutí, která se zapsala do dějin a ovlivnila další vývoj. Zvlášť markantní je to u Edvarda Beneše, Klementa Gottwalda a Václava Havla. Jinými slovy, politická neodpovědnost prezidentů v československé a české politické praxi nefunguje a nikdy nefungovala.

     C.     Lid versus vláda

     V československém ani českém ústavním systému nikdy neexistoval a neexistuje žádný přímý vztah mezi vládou, potažmo jejími členy, a lidem. Lid vládu nevolí a vláda není lidu odpovědna. Prostředníkem mezi lidem a vládou vždy byla dolní komora parlamentu, která je lidem volena a jíž je vláda odpovědna; dnes jím částečně může být i prezident, který je lidem volen a vládu jmenuje.

     D.     Parlament versus prezident

     Pro vztah mezi parlamentem a prezidentem jsou v parlamentním systému vlády typické dvě pravomoci kreačního typu, jednak pravomoc parlamentu volit prezidenta, jednak pravomoc prezidenta parlament rozpustit a vypsat volby.

Pravomoc parlamentu volit prezidenta není v parlamentním systému původní, protože parlamentní systém vznikl pro potřeby konstituční monarchie a monarchu nikdo nevybírá. V parlamentní republice to však může být jedině parlament, kdo prezidenta vybere, má-li zůstat středobodem státní moci parlament a exekutiva má na něm zůstat závislá; pokud by prezidenta volil lid nebo nějaký na parlamentu nezávislý sbor volitelů, prezident by nejenže nebyl na parlamentu politicky závislý, ale zákonitě by se dříve či později stal dalším ohniskem moci vedle parlamentu, jak to je běžné v prezidentském systému (kterému by mnohem více slušelo označení "systém dělby moci").

Československé, resp. české parlamenty volily naše prezidenty poprvé v roce 1918, resp. 1920, (pozn. 42) a naposledy v roce 2008;(pozn. 43) v roce 2012 se však Parlament této klíčové pravomoci vzdal a předal ji přímo do rukou lidu, jak to je shora rozvedeno v pasáži „Lid versus prezident“; tím přestal být jediným středobodem moci a stal se pouze jedním ze dvou mocenských ohnisek.

     Pravomoc prezidenta, resp. hlavy státu rozpustit parlament je pro parlamentní systém vlády typická a má své historické kořeny ještě v dobách, kdy (anglický) parlament byl pouhým poradním sborem krále, který jej mohl libovolně svolávat a rozpouštět. Význam parlamentu postupně rostl: v roce 1295 byl poprvé volen, od roku 1362 nesměly být bez jeho souhlasu ukládány nové daně, a poté, co dvanáctiletá osobní vláda Karla I. vedla k revoluci a krále osobně stála v roce 1649 hlavu se prosadilo, že nelze vládnout bez parlamentu, tj. nelze Dolní sněmovnu rozpustit a současně nevyhlásit volby.

Samotné právo Dolní sněmovnu rozpustit však zůstalo králi v rukou vždy; postupně, jak vznikal parlamentní systém a panovníkova exekutivní role fakticky přecházela na vládu, prosadilo se, že král smí rozpustit Dolní sněmovnu předčasně pouze na návrh vlády. V klasickém modelu parlamentního systému má exekutiva, která ztratila politickou důvěru parlamentu, volbu: buď odejít a uvolnit místo vládě, která podporu stávajícího parlamentu mít bude, nebo si vynutit předčasné volby. Zatímco v monarchiích rozhodnutí je fakticky v rukou premiéra a panovník jej vykoná pouze formálně na vládní doporučení, v republikách nic nebrání tomu, aby prezident učinil tuto volbu autonomně – právě v tom spočívá jeho potenciál být krizovým politickým arbitrem.

Toto autonomní právo prezidenta je v různých zemích různě omezováno, buď je podmiňováno souhlasem nebo návrhem vlády (podobně, jako v monarchiích), nebo bývá výslovně stanoveno, že vláda musí nejdřív ztratit důvěru parlamentu, aby parlament směl být rozpuštěn - tím se předchází britské praxi vyhlásit předčasné volby v okamžiku, kdy se to hodí vládní straně. A jsou i země, včetně České republiky, které navzdory původnímu konceptu, že je to exekutiva, kdo rozhoduje o předčasném nebytí parlamentu, umožnily parlamentu vyvolat svůj konec sám.

     V Československu měl prezident právo rozpustit parlament vždy, s výjimkou krátkého období 1960 - 1968, a to v letech 1920 - 1960 bez omezení(pozn. 44) a v letech 1968 - 1992 obě komory v případě, že se Sněmovna lidu a Sněmovna národů neshodly na návrhu státního rozpočtu (v praxi k tomu samozřejmě nikdy nedošlo).(pozn. 45)

Podle platné Ústavy prezident smí rozpustit Poslaneckou sněmovnu pouze v přesně vymezených, poměrně nepravděpodobných situacích, které zatím nikdy nenastaly a většina z nich pravděpodobně ani nikdy nenastane - tím je právo prezidenta, potažmo výkonné moci rozpustit parlament dle své úvahy, typické pro parlamentní systém vlády, omezeno a fakticky vyloučeno z českého ústavního systému;(pozn. 46) a protože možnost exekutivy rozpustit parlament je v parlamentním systému jakousi slabou náhražkou ve své podstatě neexistující dělby moci a pojistkou proti všemocnému parlamentu, je tím zcela deformován i vztah vlády a Parlamentu ve prospěch Parlamentu; to od roku 2009 umocňuje nová povinnost prezidenta rozpustit Poslaneckou sněmovnu, pokud mu to ona sama navrhne.(pozn. 47)

     V souvislosti s pravomocí rozpustit Poslaneckou sněmovnu je třeba se krátce zastavit u tzv. „třetího pokusu“ o sestavení vlády:(pozn. 48) Jednak jde o zásah Sněmovny do prezidentovy pravomoci určit vládu, jednak (až) jeho neúspěch dává prezidentovi právo rozpustit Sněmovnu. Celá konstrukce stojí na třech předpokladech:

1.     Pokud se prezidentovi už podruhé nepodařilo jmenovat premiéra schopného sestavit (v dohodě s prezidentem) vládu opírající se o důvěru Sněmovny, pak toho prezident není v dané situaci pravděpodobně vůbec schopen.
2.     Pokud překážkou sestavení vlády už podruhé za sebou byl odpor Sněmovny, pak právě tam je třeba hledat nějaké průchodné řešení - proto napotřetí jmenuje prezident premiéra na návrh předsedy Sněmovny. Z tohoto kontextu je zřejmé, že třetí pokus má být fakticky pokusem sněmovním, jen formálně navenek tlumočeným předsedou Sněmovny; pokud by předseda Sněmovny nerespektoval doporučení komory, pak by prezident nemusel takový návrh akceptovat a mohl by si vyžádat jiný.
3.     Pokud Sněmovna nedá důvěru ani vládě sestavené premiérem, kterého fakticky sama vybrala, popř.nebyla schopna svému předsedovi doporučit, koho má prezidentovi za premiéra navrhnout, pak pravděpodobně není schopna schválit žádnou vládu a je hodna rozpuštení.

Zde je třeba zmínit, že prezident po neúspěšném třetím pokusu Sněmovnu rozpustit smí, ale povinen k tomu není, a není příliš jasné, co se má stát, pokud prezident republiky v případě neúspěšného třetího pokusu Sněmovnu nerozpustí. Nastane další kolo tří pokusů, dvou prezidentských a jednoho sněmovního? Nebo bude stát na začátku čtvrtého a každého dalšího pokusu opět předseda Sněmovny? Podle názoru autora je klíčové, že článek 35 odst. 1 Ústavy neváže právo prezidenta rozpustit Sněmovnu na žádný z pokusů, ale prostě dává prezidentovi právo rozpustit Sněmovnu po jakémkoli odmítnutí vlády v čele s premiérem jmenovaným na návrh předsedy Sněmovny; a protože čl. 68 odst. 4 pouze říká, že ve třetím pokusu předseda Sněmovny návrh na premiéra dát musí a prezident jej musí vzít v potaz, ale neříká, že tímto způsobem nemohou předseda Sněmovny s prezidentem postupovat i kdykoli jindy, teoreticky lze na možnost rozpustit Sněmovnu dosáhnout již při prvním pokusu, a to za předpokladu, že předseda Sněmovny navrhne premiéra a prezident jeho návrh akceptuje.

     E.     Parlament versus vláda

     Právě politická odpovědnost vlády parlamentu činí náš ústavní systém systémem parlamentním a nikoli prezidentským; politickou sankcí je možnost, že vláda ztratí důvěru parlamentu; to má v klasickém modelu za následek demisi vlády nebo předčasné volby; platí však, že jakákoli vláda v parlamentním systému končí po ustavení se nového parlamentu.

     Československé, resp. české vlády vždy byly a jsou odpovědny parlamentu, resp. jeho dolní komoře, která jim vždy mohla vyslovit nedůvěru a tak je přimět k odstoupení.(pozn. 49) Politická odpovědnost vlády vzniká automaticky jmenováním, nikoli až vyjádřením důvěry Sněmovnou.

Až do roku 1948 vláda parlament o důvěru žádat směla, ale nemusela. Vlády o důvěru žádaly rády, protože právě parlamentem explicitně vyjádřená důvěra jim propůjčovala legitimitu nejen právní, ale i politickou - vláda bez explicitně vyjádřené důvěry by byla pouhou skupinou lidí vybraných libovolně prezidentem, na něm zcela závislá a neopírající se o žádný jiný mandát. Proto také tzv. úřednické vlády (nejen v Československu) fungují vždy jen dočasně, vždy jen než se podařilo nalézt vládu schopnou důvěru získat, nebo do předčasných parlamentních voleb. Pojistkou proti tomu, aby politicky neodpovědný prezident jmenoval úřednickou vládu a jejím prostřednictvím trvale vládl je jednak možnost parlamentu bojkotovat vládní návrhy zákonů a přijímat své vlastní, a zejména možnost parlamentu kdykoli vyslovit (i úřednické) vládě nedůvěru a donutit ji tak k demisi. Proto lze i u úřednických vlád tvrdit, že byť se netěší explicitně vyjádřené parlamentní důvěře (což je jejich definičním znakem), těší se důvěře implicitní dané tím, že je parlament nechává vládnout (z podstaty věci tyto vlády tvoří vysocí státní úředníci, odtud jejich vžitý název, ale to není povinné).

Povinnost vlády o důvěru žádat však přinesl rok 1948, společně s povinností vlády žádat dolní komoru o souhlas s programovým prohlášením(pozn. 50) - i to bylo dříve jen pouhým právem vlády. Transformace vládního práva žádat o vyjádření důvěry na vládní povinnost měla za následek i znemožnění existence tzv. úřednických vlád; to souviselo s představou, že parlament má být jen výborem lidu a vláda zase jen výborem parlamentu. Platná Ústava návrat k prvorepublikovému stavu nepřinesla, pravděpodobně proto, že po 40 letech povinného socialismu si už nikdo neuvědomil, že ustanovení nařizující vládě požádat parlament o vyjádření důvěry nechybělo v prvorepublikové ústavě nedopatřením, ale záměrně. V důsledku toho u nás nemohou existovat úřednické vlády, alespoň ne ty v klasickém slova smyslu.

Dlužno podotknout, že ač hlasování o důvěře vládě (na žádost vlády) a hlasování o nedůvěře vládě (z iniciativy členů parlamentu) jsou rubem a lícem téže mince, vyjádřit vládě důvěru vždy bylo snazší než vyjádřit jim nedůvěru.(pozn. 51) Podle platné Ústavy stačí k vyjádření důvěry vládě souhlas nadpoloviční většiny přítomných při kvoru 67 poslanců, ale k vyjádření nedůvěry je třeba nadpoloviční většiny všech poslanců.(pozn. 52)

     Možnost prezidenta parlament rozpustit, která s vyjádřením důvěry či nedůvěry úzce souvisí, byla podrobně rozebrána v předchozí pasáži "Parlament versus prezident", zde budiž jen pro přehlednost připomenuto, že současná Ústava právo prezidenta rozpustit parlament extrémně omezuje a celkově tak vychyluje poměr sil ve prospěch Sněmovny a v neprospěch exekutivy, za první republiky směl prezident rozpustit parlament a vypsat předčasné volby kdykoli.

Všechny naše ústavy znaly a znají povinnost vlády podat demisi v případě ztráty důvěry parlamentu,(pozn. 53) výjimkou potvrzující pravidlo bylo období 1960 - 1968, kdy Ústava pojem demise vůbec neznala a řešila pád vlád návrhem Národního shromáždění na jejich odvolání, kterému byl prezident povinen vyhovět.(pozn. 54) To také bylo historicky první ustanovení nařizující prezidentovi odvolat vládu či přijmout její demisi, které je od té doby v našem ústavním právu přítomno trvale.(pozn. 55) Teprve v roce 1968 byla výslovně stanovena povinnost vlády podat demisi i po ustavující schůzi parlamentu, jinak diktovaná politickou logikou a vždy beze zbytku minimálně formálně "dodržována". V roce 1993 přibyla povinnost prezidenta takovou demisi přijmout, popř. odvolat vládu, která byla povinna podat demisi a neučinila tak - omezení možnosti prezidenta nepřijmout demisi vlády je přímým důsledkem zásadního omezení jeho pravomoci vyvolat předčasné volby.(pozn. 56)

V letech 1948 - 1992 mohl parlament vyslovit nedůvěru i jednotlivým členům vlády.(pozn. 57)

     Konečně, žádná z našich ústav nikdy neobsahovala povinnost členů vlády být současně členy parlamentu, typickou pro původní britský parlamentní systém, ani zákaz takového souběhu, typický pro systém prezidentský a poloprezidentský, v praxi však většina členů vlád, vyjma úřednických, členy dolní komory byla a je. V poslední době občas zaznívající návrhy na znemožnění souběžného výkonu parlamentní a vládní funkce jsou v rozporu se samou prapodstatou parlamentního systému a slušely by spíše systému prezidentskému či poloprezidentskému.


======================

Poznámky:

(32)     Viz §§ 9 a 14 ústavy z roku 1920; čl. IV. ústavy z roku 1948; články 2 a 3 ústavy z roku 1960; čl. 30 a 31 ústavního zákona o federalizaci z roku 1968; čl. 18 platné Ústavy.

(33)     V podmínkách poměrného volebního systému je nicméně politická odpovědnost poslanců jen relativní a stává se formalitou, protože v poměrném volebním systému volič nevolí poslance, ale strany, a ty by tedy měly nést i politickou odpovědnost vůči voličům, ač jim ústava nesvěřuje vůbec žádné pravomoci.

(34)     „Svrchovaný lid vykonává státní moc zastupitelskými sbory, které jsou lidem voleny, lidem kontrolovány a lidu odpovědny.“ – čl. IV, odst. 1 Ústavy 1948. Obdobně čl. 2 odst. 2 Ústavy 1960. Čl. 39 odst. 2 Ústavy 1960 dokonce v letech 1960 – 1968 činil lidu politicky odpovědné i jednotlivé poslance Národního shromáždění (tehdejšího jednokomorového parlamentu) a s tím zavedl i možnost jejich odvolání; v souvislosti s federalizací bylo ustanovení o odpovědnosti poslanců lidu zase zrušeno, těžko soudit, zda záměrně či nedopatřením, a možnost odvolání poslanců byla delegována zákonu (provedeno poněkud obskurním ustanovením § 49 zák. č. 44/1971 Sb. , zrušeno v roce 1990).

(35)     Viz § 7 ústavy 1918; § 56 ústavy 1920; čl. VI, § 68 ústavy 1948; čl. 61 ústavy 1960; čl. 60 úst. zák. 1968; čl. 54 odst. 2 platné Ústavy ve znění účinném do 30. září 2012.

(36)     Jedinou výjimkou byl prezident Edvard Beneš, který po vypršení svého sedmiletého mandátu od roku 1942 pokračoval v prezidentské funkci s odvoláním se na § 58 odst. 5 ústavy 1920, podle kterého "(d)řívější president zůstává ve funkci, pokud nebyl zvolen president nový" - což při tehdejší neexistenci parlamentu být zvolen ani nemohl.

(37)     Viz § 66 ústavy 1920; § 76 ústavy 1948; a čl. 54 odst. 3 platné Ústavy.

(38)     Viz čl. 61 ústavy 1960; čl. 60 úst. zák. 1968.

(39)     Viz čl. 54 odst. 2 platné Ústavy (v platném znění).

(40)     Viz čl. 54 odst. 3 platné Ústavy (od roku 1993 se nezměnil).

(41)     Viz čl. 65 Ústavy ve znění účinném do roku 2013 a ve znění účinném od roku 2013. Viz též § 67 ústavy 1920 a § 78 ústavy 1948; ústavy 1960 a 1968 možnost impeachmentu neobsahovaly.

(42)     Volbu 14.11.1918 je obtížné považovat za volbu provedenou parlamentem nikoli z toho důvodu, že proběhla aklamací, ale proto, že Revoluční národní shromáždění, které ji provedlo, nebylo zvoleno lidem, ale zvolilo se samo, jeho kroky byly zpětně legitimizovány až řádnými parlamentními volbami v dubnu 1920; první řádné prezidentské volby se tedy konaly až 27.5.1920. (Obdobnou výhradu lze uplatnit vůči volbě prezidenta 29.12.1990, nicméně den předtím kooptovaných 13 poslanců Sněmovny lidu a 10 poslanců Sněmovny národů nemohlo mít na výsledek první volby Václava Havla vliv.

(43)     Popis průběhu všech prezidentských voleb a jejich souvislostí lze nalézt zde:
- https://cs.wikipedia.org/wiki/Volby_do_parlamentu_%C4%8Ceskoslovensk%C3%A9_republiky_1920 target="_blank", a zde:
- https://cs.wikipedia.org/wiki/Volba_prezidenta_%C4%8Cesk%C3%A9_republiky.

(44)     Viz § 31 ústavy 1920 a § 50 ústavy 1948.

(45)     Viz čl. 44 odst. 4 a 5 úst. zák. 1968.

(46)     Viz čl. 35 odst. 1 platné Ústavy.

(47)     Viz čl. 35 odst. 2 platné Ústavy, doplněný úst. zákonem č. 319/2009 Sb.

(48)     Viz čl. 35 odst. 1, písm. a) („Poslaneckou sněmovnu může rozpustit prezident republiky, jestliže a) Poslanecká sněmovna nevyslovila důvěru nově jmenované vládě, jejíž předseda byl prezidentem republiky jmenován na návrh předsedy Poslanecké sněmovny“) ve spojení s čl. 68 odst. 4 platné Ústavy („Pokud nově jmenovaná vláda nezíská v Poslanecké sněmovně důvěru, postupuje se podle odstavce 2 a 3. Jestliže ani takto jmenovaná vláda nezíská důvěru Poslanecké sněmovny, jmenuje prezident republiky předsedu vlády na návrh předsedy Poslanecké sněmovny.“).

(49)     Viz §§ 75 a 78 ústavy 1920; §§ 83 a 84 odst. 2 ústavy 1948; čl. 70 a 71 úst. zák. 1968; čl. 68 a 73 platné Ústavy; drobnou odchylku představuje období 1960 - 1968, kdy parlament prostě mohl požádat prezidenta o odvolání vlády či jejího člena a ten tak musel učinit - viz čl. 66 odst. 2 a 70 odst. 1 ústavy 1960; podobnou konstrukci obsahuje čl. 75 v návaznosti na čl. 73 platné Ústavy.

(50)     Viz § 82 ústavy 1948, čl. 71 ústavy 1960; čl. 69 úst. zák. 1968; a čl. 68 odst. 3 platné Ústavy.

(51)     Viz § 14 ústavy 1918, §§ 34, 75 a 77 ústavy 1920, § 54, 82 a 83 ústavy 1948, čl. 50, 70 a 71 ústavy 1960 a čl. 40 a 43 úst. zák. 1968.

(52)     Viz čl. 39 odst. 1, 2 a čl. 72 odst. 2 platné Ústavy.

(53)     Viz § 78 odst. 1 ústavy 1920, § 84 odst. 2 ústavy 1948, čl. 71 odst. 2 úst. zák. 1968, čl. 73 odst. 2 platné Ústavy.

(54)     Viz čl. 70 Ústavy 1960.

(55)     Viz čl. 71 odst. 2 úst. zák. 1968 a čl. 73 odst. 2 platné Ústavy.

(56)     Viz čl. 71 odst. 3 úst. zák. 1968 a čl. 73 odst. 2 a 3 platné Ústavy.

(57)     Viz § 86 ústavy 1948, čl. 70 ústavy 1960 a čl. 73 odst. 2 úst. zák. 1968.