Deprivant je populární termín, který u nás zdomácněl. Znaky, které se dají identifikovat jako sociální deprivantství, vykazují i někteří obyvatelé Rotavy. Pozoruhodné je, že nejde pouze o obyvatele tzv. „sociálně nepřizpůsobivé“. Tyto znaky vykazují totiž i učitelé ze ZŠ Rotava, kteří své rozhořčení nad úrovní rodičů svých žáků dali najevo při podzimní demonstraci Dělnické strany sociální spravedlnosti. Akci uspořádali profesionální dělničtí aktivisté (rozuměj často i odsouzení násilníci), neonacisté z Čech i Německa.

Co chtěli přihlášením se ke skupině „národně a mravně čistých“ dělníků učitelé Jaroslava Červenková, Martina Pytlová a Michal Fiala dětem a jejich rodičům sdělit? A je opravdu v pořádku, aby se učitelé veřejně ztotožňovali s principy „nicnežnárodovců“? Ředitelka školy Dana Fialová (shoda jmen s kolegou Fialou není náhodná) v tom nevidí problém, akce se totiž konala mimo pracovní dobu. Rodiče, kteří vyjádřili s chováním zmíněných učitelů svůj nesouhlas, byli dokonce obviněni starostkou ze zhoršování vztahů mezi obyvateli města. Přitom jí ale nevadilo pronajmout sál DSSS na další obdobnou akci.

Jedním z rysů deprivanství je mj. omezená racionalita, neschopnost empatie a porucha poznání. Za poruchu poznání považuji i pocit jedince, že se jej skutečnost netýká. Rotavským učitelům i vedení školy se zdá, že se jich situace sociálně znevýhodněných rodin, jejich život a problémy, vůbec netýkají. To, že si obec může částečně za problémy se sociálně slabými obyvateli sama a že vzdělání dětí je nástroj, jak do budoucna s problémem pohnout, jde jakoby mimo mentální svět rotavských učitelů i politiků.

Frustrace víc než pravidla

Je to problém pro školu? Souvisí účast na takovéto demonstraci nějak s výukou? Pokud vyloučíme předpoklad, že učitel za hodnoty společnosti a výchovy ručí také svou osobností, tak vlastně ne. Selektivní morálka a hodnoty vyžadované u druhých pohodlně vyřeší i případné nároky na učitelskou profesionalitu. Tato „morálka“ také spláchne řeči o učení jako poslání.

Musíme také vyloučit možnost, že se s problémem snad nějak pohne. Nedůvěra, kterou vyvolá takovýto boj s rodiči, se dá nazvat různě, ale určitě ne termíny jako důstojný, spolupracující, snažící se o řešení apod. Deprivanta tyto termíny nedojmou. U něj nehledejme odpovědnost učitele a profesní hodnoty. Už vůbec není možné mluvit o nějaké výchově dětí. Ty jsou to poslední, co se řeší.

Učitelé jsou státní zaměstnanci a jejich „mise“ je určována hodnotami, které definuje ústava i školský zákon. V nich se píše o zcela jiných principech naší společnosti, než se nám snaží vsugerovat rotavští učitelé. Postoje části učitelů vyjádřené veřejně na akcích tohoto druhu vedou k zpochybnění důstojnosti rodičů dětí, vzájemné nedůvěře a je neslučitelné s plněním povinností a odpovědností učitele. Pokud sami učitelé nejsou schopni dostát pravidlům a profesionální etice, doporučuji změnit zaměstnání. Jako vysokoškoláci snad nebudou mít problém najít práci. Případně si vyzkouší, jaké to je žít na pracáku.