Každý, kdo má dítě ve školním věku potvrdí, že nástup potomka do první třídy je pořádný nášup. Pravidelný rytmus, domácí úkoly, každodenní kontrola žákovské knížky, obsahu aktovky, příprava svačin. Se zvyšujícím se věkem dítěte také přibývají pravidelné výdaje i ty jednorázové, zvyšuje se také náročnost domácí přípravy, včetně již samozřejmého předpokladu vlastnictví PC a přístupu na internet. Když jsem se jednou žáků na nižším stupni gymnázia zeptal, zda mají vlastní pokoj, kde se mohou připravovat do školy, dívali se na mě jako na marťana. Následně jsem se jim snažil vysvětlit to, co znám z vlastní zkušenosti – že je v České republice skupina dětí, které tento komfort zdaleka zaručen nemají. Polovička či třetina učebny gymnazistů odpovídá průměrně velikosti bytu, ve kterém žije rodina v podmínkách sociálního vyloučení.

Většina obyvatel České republiky si nedokáže pod pojmem sociálně znevýhodněný žák představit nic konkrétnějšího. Na důsledky vzdělání a sociálního postavení rodičů pro budoucí vzdělávací dráhu dítěte poukázal sociolog Tomáš Katrňák v knize Odsouzeni k manuální práci, kde dokumentuje volnější vztah ke škole v dělnických rodinách. Vzdělávací dráha dítěte není rodiči z tohoto prostředí aktivně utvářena; pokud se dítěti ve škole příliš nedaří, není to impuls ke zvýšení úsilí, ale danost, kterou je nutné přijmout. V opravdu chudých rodinách, kde rodiče řeší spoustu existenčních problémů, je situace ještě vyhrocenější: chybí nejen finanční prostředky, ale i potřebná energie a často i kompetence ke zvládání docházky vlastních dětí (z učitelského pohledu je často využívána zkratka: „ špatná výchova a líní rodiče“).

Z pětkaře jedničkářem

Pro rodiče, který přijme fatální neúspěšnost vlastního dítěte jako nezvratný fakt, je nabídka základní školy praktické (pro děti s diagnózou lehkého mentálního postižení) jako na zavolanou. Většina stresů a starostí, spojených se školní docházkou jakoby mávnutím kouzelného proutku zmizí. Dítě chodí ze školy najednou spokojenější, učitelé jsou vlídnější a celkové prostředí školy je pro rodiče příjemnější. Celá škola je založena na potřebě pomáhat slabším, o čemž svědčí snížené počty žáků ve třídě, individuální tempo výuky i speciálně-pedagogické vzdělání učitelů.
Pokud se ovšem zaměříme na skutečně využívané alternativní výukové metody, které mají za cíl zmírnit handicap žáků, moc toho neobjevíme. Pocit úspěchu, který je tak vehementně zdůrazňován jako klíčový pro zdravý psychický rozvoj dítěte, je dán radikálním snížení nároků, a to často na všech možných rovinách. To, že žák navštěvující základní školu praktickou najednou nosí při stejných výstupech místo pětek domů jedničky a dvojky, není produktem zvýšeného úsilí a úspěšnosti našeho školského systému, ale takový malý český podvod. Průvodním jevem je také například absence domácích úkolů, zvýšená tolerance k absencím, nebo to, že veškeré učebnice, sešity a další učební pomůcky zůstávají po vyučování ve škole. Základní školy praktické jsou tímto přístupem velmi atraktivní pro určitý segment rodičů, aniž ovšem řeší potřebu odhalovat a posilovat potenciál dětí ze sociálně slabého prostředí.

Ze školy na úřad práce

Důsledky této neutěšené situace se dají shrnout do tří bodů:

1) Segregace: Děti, které chodí do ZŠ praktických, mají většinu kamarádů mezi svými spolužáky, většinou ze stejné sociální skupiny. Již od brzkého věku jsou tak děti odříznuty od mainstreamu, což se týká jak kontaktů, tak vzorů.

2) Děti na ZŠ praktických nemají valnou představu o tom, co doopravdy umí, nemají srovnání. Protože osnovy jsou velmi rozvolněné (9. třída je ekvivalentem 6. třídy běžné školy), nejsou pod tlakem po výkonu. Potřebné stimulační programy pro rozvoj kognitivních schopností, ověřené v zahraničí i na lehce mentálně retardovaných dětech, nejsou využívány.

3) Další kariéra: ačkoliv mohou jít teoreticky absolventi ZŠ praktických na jakoukoli střední školu, v reálu končí na učilištích v tzv. E oborech. Absolventi právě těchto oborů pak dominují statistikám nezaměstnaných na úřadech práce.

Autor: Jaroslav Šotola, Člověk v tísni, o. p. s.