Jsme rádi, že v současné debatě o možnostech společného vzdělávání dětí s různými potřebami zaznívají i hlasy pedagogů, kteří se tuto vizi snaží naplňovat v každodenní praxi. Na toto téma jsme hovořili s ředitelem pražské ZŠ Vratislavova Mgr. Bc. Jiřím Trundou a ředitelem ZŠ Poběžovice Mgr. Vladimírem Foistem. Zkrácená verze rozhovoru byla publikována v časopise Moderní vyučování, č. 1-2/2013.

Ministr školství před několika dny uvedl, že považuje za důležité, abychom v České republice vytvořili dostatečné záruky, že vzdělávací systém bude poskytovat rovné šance. Jinými slovy, školy by se měly otevřít všem dětem ze svého okolí. Právě tímto směrem se snažíte vést Vaši školu i Vy. Co Vás k tomu vede a jakými prostředky tento cíl naplňujete?

Jiří Trunda:
Skutečnost, že je škola otevřena všem dětem stejně, považuji za samozřejmost, kterou netřeba zdůvodňovat. Podle mého přesvědčení by mělo být povinné zdůvodnění stavu, kdy tomu tak není. To, že škola plní v současné společnosti vedle funkce vzdělávací ještě řadu jiných funkcí (např. socializační, integrační, personalizační), je fakt. Škola, jejíž žáci nereprezentují celé spektrum dané generace, nemůže tyto funkce naplňovat kvalitně. A jak se ukazuje z nedávno zveřejněného porovnání výsledků plošného testování, nemusí taková škola dosahovat ani lepších výsledků ve funkci vzdělávací.

Co se týče používaných pedagogických nástrojů, o těch se na takto malém prostoru dá stručně říct, že musí být pestré, v maximální možné míře individualizované. Stereotyp selhává. Bez pedagogické diagnostiky to nejde, přizpůsobování žáků učivu a metodě je nesmysl už od Komenského. Výběr strategie, metody i organizační formy s ohledem ke specifikům žáků je nezbytnost. To jsou ovšem fakta, která jsou velmi dobře známá, nic z gruntu objevného nečekejte.

Klíčovým faktorem je ovšem učitel, profesionál, který je vedle oborových znalostí a pedagogických vědomostí i schopností, vybaven také profesními postoji, které mu umožní jednat i v těžkých situacích ve prospěchu žáků. Ne, nedomnívám se, že by učitelé měli být dokonalými, takřka nadpozemskými bytostmi. Každá profese vyžaduje větší míru některých vlastností a já se domnívám, že v případě učitelů jsou to ony zmíněné. Jde o to mít trpělivost ony všeobecně známé pedagogické nástroje uplatňovat – den za dnem, rok za rokem. A už vůbec se nedomnívám, že je v zájmu žáků nedůslednost, či rezignace na náročnost.

Vladimír Foist:
Nevidíme jinou možnost, jak do budoucna stabilizovat vývoj společnosti v regionu, než poskytnout rovné šance na vzdělání všem dětem. Naše škola se nachází v pohraniční oblasti, kde složitý historický vývoj velmi dramaticky ovlivnil složení obyvatelstva a společné vzdělávání dětí s komunikačními a etnickými rozdíly představuje jedinou možnou cestu. Chceme zamezit dalšímu prohlubování společenské netolerance a segregaci. Věříme, že z hlediska budoucnosti je nutné, aby mladí lidé dokázali tolerovat vzájemné odlišnosti a aby se dokázali naučit žít v pospolité, vzájemně se respektující komunitě.

Rádi bychom upevnili vazbu mezi dětmi z různých společenství a zahrnuli do našich aktivit i rodiny dosud žijící na okraji společnosti tak, aby se postupně úspěšně zařadily do života města i jeho okolí. Výchova a vzdělání hrají v tomto procesu klíčovou úlohu a proto se snažíme vytvořit ve škole programy, které dokáží zapojit co nejvíce dětí, bez ohledu na původ nebo sociální či zdravotní handicap, do hlavního vzdělávacího proudu. Pomáháme najít jim obor, v němž mohou dosáhnout úspěchu. Snažíme se využívat a vyhledávat veškeré dostupné formy asistence, integrace i individuální podpory, věnujeme velkou pozornost nastavení klimatu školy a spolupráci s rodinami. Abychom získali co nejvíce prostoru pro navázání kontaktu se žáky i rodinou, hledáme všechny možnosti k posílení volnočasových aktivit.


Otevírání školy znamená zohledňovat i místo a kontext, v němž se škola nalézá. Jiné problémy řeší školy uprostřed velkých měst, jiné školy v regionech s vysokou nezaměstnaností a sociálními problémy. Dají se podle Vás definovat obecná doporučení, která pomohou otvírat školu nejen dětem, ale i rodičům a dalším obyvatelům v sousedství bez ohledu na specifickou situaci školy?

Jiří Trunda:
Jsem školský manažer, nestydím se za to, použiji tedy jazyk managementu. Škola poskytuje vzdělávací službu. Chceme, aby tato služba byla kvalitní, aby o ni současní i potenciální klienti stáli. Musíme jim tedy naslouchat. Samozřejmě se ve specifickém prostředí veřejného školství nemůžeme mechanicky přizpůsobovat tomu, co uživatelé námi poskytovaných služeb říkají, musíme naslouchat také proto, abychom věděli, které aspekty naší práce jim musíme lépe, či jinak vysvětlit. Když ovšem opravdu pozorně nasloucháme, dovíme se velmi často věci, které nám pomohou dělat nejen správné věci, ale dělat je i správně. Víte, mé kolegyně, mí kolegové, já, my nejsme jenom učitelé, jsme rovněž obyvateli a v drtivé většině případů také rodiči, no a snažíme se v roli pedagogů chovat tak, jak bychom v oněch jiných rolích chtěli, aby se škola chovala k nám. Zní to banálně? Ale tak to je.

Vladimír Foist:
Jsem přesvědčen, že některá témata mohou skutečně být zobecněna bez ohledu na specifické podmínky školy. Jedná se především o vnitřní nastavení školního prostředí a o strategii jejího rozvoje směrem k inkluzi. Každá škola bez rozdílu má možnost pokusit se o maximální individualizaci výuky, každá škola může hledat nové metody a formy práce pro žáky se speciálními potřebami stejně tak, jako je možné využívat rozvojové programy a granty pro hledání nových cest vedoucích ke zvýšení výkonu vzdělávacího procesu. Velmi účinnou zbraní je právě posílení zájmového vzdělávání a postupné posilování pozitivních motivačních kroků směrem k sociálně vyloučeným nebo znevýhodněným rodinám. Velmi důležitá je komunikace s veřejností a neustálé jasné vysvětlování jednotlivých opatření směrem ke všem zúčastněným.

Je mi jasné, že nastavení systému závislého na nadlidském úsilí při získávání potřebných finančních prostředků z alternativních zdrojů není řešením do budoucna. Přesto věřím, že pokud praxe dokáže funkčnost uvedených opatření a jejich zúročení ve společnosti, bude nutné na oficiální úrovni hledat cesty, jak tento způsob pojetí vzdělávání vzít na vědomí a podpořit jej třeba i normativním přidělováním potřebných prostředků. Co se týká otevírání školy a spolupráce s rodiči, jedná se skutečně o výsadu každého školního managementu. Organizace společných akcí a vlastní realizace podpory spolupráce mezi rodinou a školou závisí na vůli i záměrech vedení škol i jejich zřizovatelů.


Přinesly Vám snahy o začleňování širokého spektra dětí konkrétní změny, ať již přímo ve škole mezi pedagogy a mezi žáky, nebo ve vztahu k rodičům? Podle čeho si vyhodnocujete, zda se Vám Vaše úsilí daří?

Jiří Trunda:
Ve škole, v níž pracuji, má začleňování širokého spektra dětí dlouhou tradici a nesouvisí s mým příchodem. Nemohu tedy formulovat nějakou změnu související se zaváděním tohoto přístupu. Pokud porovnám svou dřívější zkušenost se situací ve „Vratislavce“, nemyslím si, že bych cítil nějaké zásadní rozdíly ve vztazích. Jiný je poměr typů řešených problémů, nedomnívám se ale, že by jejich suma byla větší. Chtěl bych však zmínit, že se stále častěji stává, že za mnou přijdou rodiče i velmi nadaného žáka, kteří mají zájem o přijetí na naši školu a jako důvod uvádějí právě skutečnost, že jsme školou „pro všechny děti“, protože jsou přesvědčeni, že právě heterogenní prostředí je pro rozvoj jejich ratolestí nejvhodnější.

Co se týče vyhodnocování naší úspěšnosti, to je, stejně jako přístup a metody, individualizované. Samozřejmě potěší, když žákyně, která k nám přestoupí na začátku osmého ročníku, protože má v původní škole všechny možné problémy, se v půlce devátého ročníku umístí v obvodním kole olympiády v českém jazyce jako nejlepší ze všech žáků deseti základních škol. U jiného žáka se ale třeba podařilo, že přestal zadrhávat a vybudoval si rozumnou sebedůvěru. Co je víc?

Vladimír Foist:
Před několika lety jsme řešili velmi složitou výchovnou situaci odrážející se nejen ve školním prostředí, ale i v životě města. Skupiny dětí a mladých lidí vytvářely patologická uskupení charakterizovaná zvýšenou kriminalitou, problémovým chováním, vandalismem i náchylností k drogám a alkoholu. Osifikační jádra těchto skupin tvořili převážně jedinci vyřazení z hlavního vzdělávacího proudu. Postupnou řadou následných kroků jsme docílili omezení této segregace a podařilo se nám přerušit generační návaznost v těchto skupinách. Asistenční činností jsme zamezili dalšímu vyřazování dětí, díky intenzivní práci s rodinami jsme docílili zavedení účinného systému podpůrného i zájmového vzdělávání, významnou roli sehrála i spolupráce s neziskovými organizacemi a orgány státní správy, včetně cílené grantové podpory, díky níž se podařilo získat značnou část finančních prostředků. Následně výrazně klesl počet řešených případů výchovné komise i počet nekontrolovatelných absencí. Na základě systematického monitoringu jsme mohli postupně zařadit i péči o nadané žáky.

Opatření směřující k inkluzi výrazně ovlivnila i vnitřní prostředí školy. Pedagogové si uvědomili účinnost přítomnosti asistentů i podporu školního poradenského pracoviště, výrazně otevřeli vlastní pojetí výuky a projevila se i jejich motivace k hledání dalších účinných prostředků i k práci na své odbornosti. Široké spektrum potřeb žáků podpořilo výrazně tolerantní vnímání v dětských kolektivech a troufám si tvrdit, že se situace ze školního prostředí přenesla i do světa komunit dospělých.


Ptal se Tomáš Habart, Varianty a ČOSIV.

ZŠ Vratislavova i ZŠ Poběžovice jsou zapojeny do sítě inkluzivních škol vznikající pod Českou odbornou společností pro inkluzivní vzdělávání (ČOSIV).