Před loňskými volbami do Evropského parlamentu se vyrojilo, a před těmi příštími zase jistě vyrojí, spousta samozvaných hodnotitelů práce europoslanců. Lidé či agentury s minimální zkušeností z evropských institucí se najednou stali na slovo vzatými odborníky v problematice Europarlamentu. Bez ohledu na to, z čí peněženky byli tito “odborníci” zaplaceni a koho měli za úkol podporovat, využívali všichni do jednoho ke svým nesmyslným závěrům výhradně kvantitativní kritéria. Kolikrát kdo mluvil na plénu, jakou měl účast, kolik zpráv zpracoval a kolikrát pomalu na hlasování zvedl ruku. Sice jsem ani v tomto krátkozrakém typu hodnocení nedopadl nijak špatně, ale přesto jsem přesvědčen o jeho nesmyslnosti. I jediné relevantní kvantitativní kritérium o účast na hlasování pléna by se mělo doplnit informací o účasti na zasedání výborů, protože kdo nepracuje ve výborech, je v Evropském parlamentu celkem k ničemu. A tak, když se minulý měsíc v Evropském parlamentu hlasovalo během pěti minut osm zpráv finské kolegyně Heidi Hautala, rozhodl jsem se, že se k tématu kvantitativních kritérií přece jen vrátím.
Máme právo vědět, z jaké země je maso v šunce, klobáse nebo karbanátku? Je to vůbec informace? A kolik taková informace stojí?
Respektuji oficiální vládní stanovisko, názor některých kolegů i postoj průmyslu - v tomto případě zpracovatelů masa. Přesto budu tento týden ve Štrasburku hlasovat pro povinné označování původu masa u zpracovaných potravin. Nejde přece o návrh zákona ale pouze o požadavek Parlamentu, aby Evropská komise začala v tomto směru jednat. Odmítat hned v zárodku návrh na zpracování návrhu pouze na základě lobbyingu mi přijde poněkud zvláštní. Diskuse o povinném označování původu masa u zpracovaných potravin již několik let probíhá. Moje názory na ně jsou celou dobu konzistentní a pokládám za vhodné znovu vysvětlit, proč se připojím ke své britské kolegyni Glenis Willmott a k většině členů sociálních demokratů v Evropském parlamentu. Proč se připojím na stranu spotřebitelů.