Cenou za demokracii (tj. za vládu lidu) je, že lid chce-li opravdu vládnout, musí kriticky srovnávat dostupné informace. Spoléhat se na to, že v televizi a v novinách říkají či píší čirou pravdu, by byl projev nejen naivity, ale v demokracii i projev nezodpovědnosti : jak já, lid mohu zodpovědně vládnout, když se nesnažím mít spolehlivé podkladové informace. To samozřejmě s sebou nese určité osobní nasazení. A osobním nasazením rozhodně nemyslím žvanění u piva.
Než se dostanu k diskusi nad připomínkami, jež zazněly nad předchozími příspěvky (jedním i druhým), chci vám přepsat pár řádků, které mě už dlouho ovlivňují. Našel jsem je ve starší knize Dějiny vědy politické se zřetelem k mravovědě, autorem je francouzský filosof Paul Janet, vyšlo nákladem Jana Laichtera na Královských Vinohradech v Praze r. 1896. V kapitole Poměr mravouky a politiky se na str. XV praví (ponechávám v původním znění):
Díváme se s trochou závisti přes Šumavu – přiznejme, že bychom se chtěli mít jako v Bavorsku, tak spořádaně a bohatě. Položili jste si otázku, proč ani po dvaceti letech od sametové revoluce se jako v Bavorsku ani zdaleka nemáme – a to ani po stránce bohatství, ani po stránce spořádanosti života? Odpověď je jednoduchá. Dvacet let jsme politicky zkoušeli střídavě jít cestami, které do Bavorska nevedou. Bavorsko je tam, kde je, jen díky křesťansko-demokratickému politickému programu – který dosud nedostal v naší společnosti ani jednou pořádnou šanci. Takže se nedivme, že cestami, které nevedou k odpovědnosti (to je totiž klíč k Bavorsku i ke křesťanské demokracii), se do Bavorska skutečně nedostaneme. Ledaže vezmeme už jednou při volbách rozum do hrsti.
Když jsem letos v lednu narychlo balil krabice ve svém štrasburském bytě velvyslance u Rady Evropy, protože jsem se měl za dva dny ujmout ministerského úřadu, přemítal jsem, zda mne zase nečeká riskantní podnik. Na druhou stranu jsem si uvědomoval, že každý post v politice je riskantní (a to z vícera důvodů, nežli jen proto, že jakákoli vláda může „padnout“).