Není to normální. Neuběhne týden, aby se republikáni či demokraté pomýšlející na Bílý dům nestřetli v té či oné televizi v předvolební debatě. Nemine den, aby ten či onen deník, časopis, agentura, rozhlasová či televizní stanice nezveřejnily průzkum odhadující šance jednotlivých kandidátů.

Ti mezitím za propagaci nejrůznějšího druhu (a skoro vždy pochybné kvality) utratili sumu, která má v amerických dolarech devět cifer.

Ani ty dosud nepomohly, aby si zaznamenatelná část Američanů začala voleb všímat. Vzhledem k tomu, že proběhnou 4. listopadu 2008, tedy za patnáct měsíců, se jim ani není co divit.

Zmíněné televizní debaty tak mají těžko měřitelnou sledovanost a uvedené průzkumy říkají, že předvolební kampaň zajímá nyní maximálně pár procent Američanů.

Má tahle absurdita, divadlo za stovky milionů dolarů, které nikdo (kromě zainteresovaných politiků, lobbistů a novinářů) nesleduje, vůbec nějaký smysl? A má smysl mu proto v této fázi vůbec věnovat pozornost?

Má. Jediný.

Až půjdou Američané v listopadu 2008 volit, mohli by díky němu vědět o těch, pro něž by měli hlasovat, pokud možno vše. A mohli by to vědět také obyvatelé dalších zemí, kteří sice v USA nemají volební právo, s důsledky rozhodnutí amerického prezidenta ale musí žít, jakkoli třeba bydlí daleko za oceánem či na druhém konci zeměkoule.

Takový Fred Thompson, bývalý republikánský senátor za Tennessee, nyní známý především jako jeden z hlavních hereckých představitelů televizního seriálu Zákon a pořádek, ještě ani oficiálně neřekl, že se chce o prezidentský post ucházet.

Americké deníky už přesto tisknou obšírné profily, pitvající jeho předchozí právnickou kariéru. Koho zastupoval, jak v kterém případu argumentoval, co z toho může vyplývat pro jeho politické postoje v budoucnosti.

Ze strany amerických novinářů je možné takové úsilí chápat i jako přiznání chyby a snahu ji neopakovat. Probíhá nyní v jejich řadách, často i veřejné drbání si hlavy, jak těžce v tomto ohledu selhali před sedmi lety, kdy brali poprvé ztečí Bílý dům George Bush a Dick Cheney.

Až teprve poslední dobou vyšlo najevo, že Bush junior už kdysi na počátku 90. let ostře nesouhlasil s rozhodnutím svého otce zastavit tažení na Bagdád, které by ukončilo vládu Saddáma Husajna. Také Dick Cheney už před tím, než se stal viceprezidentem, zastával řadu z jestřábích postojů, které se posléze staly hnací silou zahraniční politiky Bushovy administrativy.

Kdyby Američané měli už na podzim 2000 k dispozici tyto informace, volili by jinak?

Nemožné říct. Možné je pokusit se předejít tomu, aby se podobná překvapení opakovala i v případě nástupců Bushe a Cheneyho.

Je to důvod - vedle potřeby jeho autora se bavit - proč vznikl tento blog.