To není John McCain
Maximálně jednou za generaci (ale spíše dvě) fouká některé z politických stran v USA do zad tak silný vítr jako letos demokratům.
Američané mají obecně rádi, když se tamní dvě politické strany u moci nejen pravidelně, ale také rychle střídají. Za poslední více než půlstoletí připustili pouze jedinkrát, aby jim republikáni či demokraté vládli déle než dvě volební období v řadě: v roce 1988 si zvolili prezidentem George Bushe staršího a prodloužili tak o čtyři roky Reaganovu „revoluci“.
Letos však demokratická kola pohání daleko víc než jen prostý fakt, že zrovna končí osmileté období republikánské vlády.
Pětaosmdesát procent Američanů není spokojeno s tím, jakým směrem se jejich země ubírá. Jen zhruba pětina z nich souhlasí s počínáním dosavadního prezidenta (větší důvěru měl krátce před rezignací kvůli skandálu Watergate i Richard Nixon). Země je na počátku recese, která může být podle odhadu ekonomů daleko delší než ty, na něž jsou Američané čas od času zvyklí.
Slovy konzervativního sloupkaře Washington Post Charlese Krauthammera, situace v USA je taková, že by letošní volby musela vyhrát i italská komunistická strana, kdyby v nich mohla kandidovat.
Pokud republikáni chtěli aspoň pomýšlet na uhájení Bílého domu, měli letos jedinou možnost: postavit do boje někoho, kdo nejen nevypadá jako George Bush, ale nepřipomíná dokonce nijak zvlášť ani republikána, jak se jej Američané za poslední roky naučili vnímat.
Shodou ne zcela náhodných okolností se to nakonec v osobě Johna McCaina podařilo.
Jestliže pár desítek hodin před vynesením volebního verdiktu rozpoznává arizonský senátor rýsující se tvář své volební prohry, může za to z větší části prostý fakt, že porazit letos demokrata bylo skoro nemožné.
Z menší, avšak podstatné části je na vině kampaň, kterou se McCain rozhodl vést. Během posledních dvou měsíců, v rámci dvouletého volebního boje něčeho na způsob tie-breaku v pátém setu tenisového zápasu, zněl po většinu času jako věrouce poslušný republikán.
Po McCainovi-neřízené střele, z níž spolupartajníkům pravidelně vstávaly vlasy hrůzou na hlavě, neboť jí nic neříkala stranická disciplína a ideologie, ale šla za řešením, které považovala za nejlepší a klidně se kvůli tomu spojila s politickým protivníkem, jako by se slehla zem.
Z uvolněného McCaina, jenž hovořil s u politika neuvěřitelnou otevřeností o tom, čemu věří a co zamýšlí, se stal tak lehce neurotický, zlostný muž recitující s důrazem, ale bez lehkosti z republikánského desatera.
Pravda, George Bush před čtyřmi roky vyhrál prezidentské volby tak, že rozdělil Ameriku na „my a oni“ a díky „těm svým“ získal druhý mandát. Čtyři roky jsou však v politice věčnost a co bylo v roce 2004 vítěznou formulí, je nyní receptem na pohromu.
Vést letos kampaň zostřující rozdíly mezi pravicí a levicí nedávalo smysl. Na vítězství ve Spojených státech, rok 2008 mohl pomýšlet jen ten, kdo osloví neideologicky smýšlející středové Američany, jejichž hlavní starostí je prostý strach o budoucnost.
Nevídaný rozval finančního systému a počínající hospodářská recese byly příležitostí pro představení nové republikánské vládní filosofie, která by na jedné straně respektovala středopravicový, nesocialistický postoj většiny Američanů, na straně druhé jim však dodala ujištění, že republikány vedená vláda bude vědět, jak z krize ven.
McCain nenabídl nic na způsob takové strategie a jeho kampaň se v závěru zredukovala na okřikování Obamy coby stoupence vysokých daní.
Důsledkem toho všeho je, že většina Američanů se podle posledního průzkumu domnívá, že McCain by v Bílém domě pokračoval v politice George Bushe, jen 40 procent ho považuje za příslib skutečné změny a v ekonomické oblasti dávají respondenti jednoznačně přednost Baracku Obamovi.
Žádný z těchto tří závěrů nebyl vzhledem k McCainově politické minulosti nevyhnutelný. Všechny tři dohromady však táhnou jeho šance v úterním hlasování ke dnu.
Nepovedená kampaň, která s pozoruhodnou a politováníhodnou důsledností dokázala vymazat to, co je na Johnu McCainovi jedinečného, nezměnila mé přesvědčení, že McCain je nejlepší kandidát na prezidenta, jakého Amerika za poslední dobu měla. Že je to přesně ten typ politika, kterého Spojené státy právě v tuto chvíli ve svém čele potřebují.
Politika, jenž se nedívá na svět ideologicky, zůstává ale věrný několika klíčovým zásadám, chránícím ho před bezpáteřním vlátím ve větru. Umí spolupracovat s názorovými oponenty a dosahovat s nimi dohody. Má odvahu prosazovat věci, které v daný okamžik nejsou populární, on je však považuje za životně důležité. Má zkušenost a zdravý rozum, umožňující mu vybrat si mezi ideologií a pragmatickým řešením, rozeznat názorového oponenta od nebezpečného nepřítele a dohlédnout dál, než k horizontu příštích voleb.
To, že Američané ve volebním finiši v Johnu McCainovi tyto kvality neviděli, není jejich vina. Arizonský senátor si za to může sám.
Pro poslední hodiny kampaně mu zbyl argument, vyslovitelný jako prosba voličům: Odhlédněte od toho, co jsem poslední týdny předváděl, a vzpomeňte si na předchozích pětadvacet let mé politické kariéry. Já se k nim po volbách vrátím.
Američané mají obecně rádi, když se tamní dvě politické strany u moci nejen pravidelně, ale také rychle střídají. Za poslední více než půlstoletí připustili pouze jedinkrát, aby jim republikáni či demokraté vládli déle než dvě volební období v řadě: v roce 1988 si zvolili prezidentem George Bushe staršího a prodloužili tak o čtyři roky Reaganovu „revoluci“.
Letos však demokratická kola pohání daleko víc než jen prostý fakt, že zrovna končí osmileté období republikánské vlády.
Pětaosmdesát procent Američanů není spokojeno s tím, jakým směrem se jejich země ubírá. Jen zhruba pětina z nich souhlasí s počínáním dosavadního prezidenta (větší důvěru měl krátce před rezignací kvůli skandálu Watergate i Richard Nixon). Země je na počátku recese, která může být podle odhadu ekonomů daleko delší než ty, na něž jsou Američané čas od času zvyklí.
Slovy konzervativního sloupkaře Washington Post Charlese Krauthammera, situace v USA je taková, že by letošní volby musela vyhrát i italská komunistická strana, kdyby v nich mohla kandidovat.
Pokud republikáni chtěli aspoň pomýšlet na uhájení Bílého domu, měli letos jedinou možnost: postavit do boje někoho, kdo nejen nevypadá jako George Bush, ale nepřipomíná dokonce nijak zvlášť ani republikána, jak se jej Američané za poslední roky naučili vnímat.
Shodou ne zcela náhodných okolností se to nakonec v osobě Johna McCaina podařilo.
Jestliže pár desítek hodin před vynesením volebního verdiktu rozpoznává arizonský senátor rýsující se tvář své volební prohry, může za to z větší části prostý fakt, že porazit letos demokrata bylo skoro nemožné.
Z menší, avšak podstatné části je na vině kampaň, kterou se McCain rozhodl vést. Během posledních dvou měsíců, v rámci dvouletého volebního boje něčeho na způsob tie-breaku v pátém setu tenisového zápasu, zněl po většinu času jako věrouce poslušný republikán.
Po McCainovi-neřízené střele, z níž spolupartajníkům pravidelně vstávaly vlasy hrůzou na hlavě, neboť jí nic neříkala stranická disciplína a ideologie, ale šla za řešením, které považovala za nejlepší a klidně se kvůli tomu spojila s politickým protivníkem, jako by se slehla zem.
Z uvolněného McCaina, jenž hovořil s u politika neuvěřitelnou otevřeností o tom, čemu věří a co zamýšlí, se stal tak lehce neurotický, zlostný muž recitující s důrazem, ale bez lehkosti z republikánského desatera.
Pravda, George Bush před čtyřmi roky vyhrál prezidentské volby tak, že rozdělil Ameriku na „my a oni“ a díky „těm svým“ získal druhý mandát. Čtyři roky jsou však v politice věčnost a co bylo v roce 2004 vítěznou formulí, je nyní receptem na pohromu.
Vést letos kampaň zostřující rozdíly mezi pravicí a levicí nedávalo smysl. Na vítězství ve Spojených státech, rok 2008 mohl pomýšlet jen ten, kdo osloví neideologicky smýšlející středové Američany, jejichž hlavní starostí je prostý strach o budoucnost.
Nevídaný rozval finančního systému a počínající hospodářská recese byly příležitostí pro představení nové republikánské vládní filosofie, která by na jedné straně respektovala středopravicový, nesocialistický postoj většiny Američanů, na straně druhé jim však dodala ujištění, že republikány vedená vláda bude vědět, jak z krize ven.
McCain nenabídl nic na způsob takové strategie a jeho kampaň se v závěru zredukovala na okřikování Obamy coby stoupence vysokých daní.
Důsledkem toho všeho je, že většina Američanů se podle posledního průzkumu domnívá, že McCain by v Bílém domě pokračoval v politice George Bushe, jen 40 procent ho považuje za příslib skutečné změny a v ekonomické oblasti dávají respondenti jednoznačně přednost Baracku Obamovi.
Žádný z těchto tří závěrů nebyl vzhledem k McCainově politické minulosti nevyhnutelný. Všechny tři dohromady však táhnou jeho šance v úterním hlasování ke dnu.
Nepovedená kampaň, která s pozoruhodnou a politováníhodnou důsledností dokázala vymazat to, co je na Johnu McCainovi jedinečného, nezměnila mé přesvědčení, že McCain je nejlepší kandidát na prezidenta, jakého Amerika za poslední dobu měla. Že je to přesně ten typ politika, kterého Spojené státy právě v tuto chvíli ve svém čele potřebují.
Politika, jenž se nedívá na svět ideologicky, zůstává ale věrný několika klíčovým zásadám, chránícím ho před bezpáteřním vlátím ve větru. Umí spolupracovat s názorovými oponenty a dosahovat s nimi dohody. Má odvahu prosazovat věci, které v daný okamžik nejsou populární, on je však považuje za životně důležité. Má zkušenost a zdravý rozum, umožňující mu vybrat si mezi ideologií a pragmatickým řešením, rozeznat názorového oponenta od nebezpečného nepřítele a dohlédnout dál, než k horizontu příštích voleb.
To, že Američané ve volebním finiši v Johnu McCainovi tyto kvality neviděli, není jejich vina. Arizonský senátor si za to může sám.
Pro poslední hodiny kampaně mu zbyl argument, vyslovitelný jako prosba voličům: Odhlédněte od toho, co jsem poslední týdny předváděl, a vzpomeňte si na předchozích pětadvacet let mé politické kariéry. Já se k nim po volbách vrátím.