Je to zatím jedno z největších překvapení dosavadního průběhu předvolební kampaně ve Spojených státech. Rudyho Giulianiho měla jako prezidentského pretendenta velmi rychle semlít mašinérie tvrdého konzervativního jádra Republikánské strany.

Místo toho se bývalý newyorský starosta dál těší největší přízni mezi republikánskými kandidáty (navzdory tomu, že jeho podpora v poslední době, především po nedávném oznámení kandidatury Freda Thompsona, klesá).

Giuliani se od ortodoxie sociálních konzervativců, kteří v poslední dekádě nejvíc definovali profil republikánů, odchyluje hned ve třech klíčových přikázáních: Je stoupencem práv žen na potrat, sympatizuje s právy homosexuálů a je pro větší kontrolu prodeje zbraní. Představa, že by někdo s touto triádou mohl získat prezidentskou nominaci Republikánské strany, hraničila s fantasmagorií.

Giulianimu se přesto zatím vede nad očekávání dobře.

Jedním z důvodů může určitě být aura celebrity, již mu vyneslo krizové řízení New Yorku ve dnech bezprostředně po 11. září 2001. Většina Američanů se v této fázi kampaně o názory prezidentských kandidátů detailně nezajímá a důvěrně známé jméno může být tím, po čem při dotazníkovém šetření veřejného mínění intuitivně sáhne.

Giuliani navíc své zásluhy „starosty Ameriky“ v kampani neúnavně připomíná.

Pravda o trvajícím úspěchu jeho předvolební kampaně se však může opírat i o zcela jiné sloupoví. Totiž že za jeho prvenstvím v průzkumech veřejného mínění nejsou obrázky Giulianiho stojícího s rouškou před ústy na rumišti Světového obchodního centra v paměti průměrných Američanů, ale vzpomínky pravověrných konzervativců na to, čeho Giuliani v New Yorku dosáhl před 11. zářím 2001.

Jak v rozsáhlém profilu v časopisu New Yorker napsal Peter J. Boyer, Giuliani se pro konzervativní „venkovskou“ Ameriku stal hrdinou díky tomu, jak neohroženě se pustil do boje se "zkaženou liberální kulturou" New Yorku. A jak město, které bylo pro republikána přirozeně nepřátelským územím, vyčistil od zločinu (Giulianimu se podařilo snížit počet vražd ve městě o dvě třetiny).

Boyer v článku připomíná, jak se jednou Giulianimu dovolala do rozhlasového diskusního pořadu rozčílená matka mladíka podezřelého z krádeže, který byl zastřelen newyorskou policií. Na její stížnosti měl Giuliani chladnou odpověď: „Možná byste se spíš měla zamyslet nad tím, jak jste svého syna vychovala.“

Taková odpověď zní konzervativně smýšlejícím Američanům stavícím na ochraně rodinných hodnot jako rajská hudba a má možná v jejich očích moc Giulianiho vykoupit z hříchů v podobě jeho postoje k interrupcím či právům homosexuálů.

Dáno stranou vše výše zmíněné, Giulianiho potenciálně nejspolehlivější devizou může být přesvědčení, že on je tím z republikánských uchazečů, který má největší šanci porazit ve volbách příští rok na podzim čím dál tím pravděpodobnější demokratickou soupeřku – newyorskou senátorku Hillary Clintonovou.

Giuliani se také poslední dobou velmi umně věnuje v rámci kampaně jí: Jeho útoky nemíří na republikánské soupeře, ale právě skoro neomylně na bývalou první dámu.

Republikáni si jsou vědomi, že půjdou do voleb ve velmi nepříznivé situaci, s takřka všemi faktory hovořícími výlučně v jejich neprospěch. Sociálně konzervativní základna strany tak může být náchylná k tomu zacpat si nos a - pokud dojde k přesvědčení, že on je tím nejnadějnějším protivníkem demokratům - Giulianiho podpořit.

Jestli si o tom uchová pochybnosti, velmi pravděpodobně ho v čase zbývajícím do rozhodnutí o stranické nominaci s pomocí jeho dřívějších postojů volebně znemožní.