Slyšel jsem tu větu za poslední rok či dva od těch nejrespektovanějších amerických politologů a komentátorů mnohokrát. „Válku proti vůli většiny lidí nelze dlouhodobě vést,“ vyslovovali v mnoha drobných nuancích pravidlo znějící jako axiom.

Axiom, který se však v případě prezidenta George Bushe a jeho irácké války zavile brání potvrzení.

Podle průzkumů veřejného mínění se v současnosti proti této válce staví kolem 70 procent Američanů. Považují ji za omyl, nepřejí si její eskalaci (v podobě letošního navýšení počtu amerických vojáků v Iráku), žádají brzké stažení jednotek domů.

George Bush přesto tento týden v přímém televizním proslovu k národu oznámil, že válka bude pokračovat (předvánoční symbolické stažení několika tisíc vojáků a návrat k lednovým počtům před polovinou příštího roku ze všeho nejvíc připomíná povel „plnou parou vpřed“), neboť je to dle jeho názoru nezbytné kvůli bezpečnosti Spojených států i svobodného světa.

Jak je možné, že Bush může něco takového nejen vyslovit, ale dokonce i bez kritických obtíží uskutečnit, když jsou více než dvě třetiny Američanů dlouhodobě a setrvale proti této válce?

Prvním důvodem je americká ústava, která činí z prezidenta v rámci exekutivy jedinou figuru s reálnou rozhodovací pravomocí a přídomek vrchní velitel ozbrojených sil u něj není čestným titulem, ale popisem skutečného stavu.

Druhým důvodem je slabost opozice. Demokraté sice zvítězili v podzimních volbách do Kongresu, od té doby však udělali velmi málo pro to, aby splnili hlavní příslib, s nímž byli zvoleni, tedy ukončení irácké války.

Lépe řečeno nesáhli k jedinému účinnému nástroji, který jako šéfové zákonodárné moci mají - nesebrali Bushovi peníze na vedení války. Kongres je tím, kdo „platí“ politiku prezidenta, a není sporu, že bez peněz nelze válku vést. Pokud k zastavení penězotoku demokraté nenašli odvahu, je jejich lamentování nad pokračujícím konfliktem alibismus.

Také odpor veřejnosti k iráckému konfliktu je třeba ve srovnání s hnutím proti vietnamské válce mělký. Nekonají se masové veřejné protesty, většina Američanů vyjadřuje svou nespokojenost doma v kuchyni.

Čtvrtou a možná nejdůležitější příčinou je dech beroucí Bushova houževnatost.

Americký prezident měl před necelým rokem po prohraných kongresových volbách a při pohledu na kritickou situaci v Iráku na stole variantu postupného stažení amerických jednotek. Navzdory radám i ze svého nejbližšího okolí, aby si ji vybral, rozhodl se pro opačný postup a vyslal do Iráku přes třicet tisíc vojáků navíc.

Během osmi měsíců, které od ledna, kdy vyslání posil oznámil, uplynuly, vyvinul málem nadlidské úsilí, aby se z beznadějné situace dostal a jeho nová strategie dostala šanci na úspěch.

Jak v důkladné investigativní analýze popsal deník Washington Post, usilovně hasil spory uvnitř vlastního týmu, vzdorovitě bojoval s demokraty ovládaným Kongresem, neustále konzultoval se „svými muži“ v Iráku i ve Washingtonu, vyvinul nelítostný tlak na iráckého premiéra, posvětil bezskrupulózní P.R. kampaň.

Výsledkem je, že se mu podařilo to, čemu už věřil málokdo.

Když v týdnu přijeli podat do Washingtonu hlášení velitel amerických jednotek v Iráku David Petraeus a velvyslanec v Bagdádu Ryan Crocker, dokázali spolu s Bushem otočit logiku debaty.

Kritici války se dostali po dvou letech do defenzivy a jejich protesty zněly jako pouhé remcání.

Je stále tou pravděpodobnější variantou, že okamžikem, který ukončí válku, proti níž se postavila většina Američanů, budou prezidentské volby napřesrok na podzim. Tedy že si v nich Američané zvolí prezidenta, který jim ukončení konfliktu přislíbí.

Po zkušenosti tohoto týdne však není radno vylučovat ani variantu, že zvolen bude kandidát, jenž se více méně přihlásí k Bushově strategii. Ostatně mezi vážnými republikánskými uchazeči o Bílý dům byste někoho, kdo by se od ní viditelně distancoval, hledali zcela marně.