Musím se na úvod omluvit, následující řádky jsou mimo dramaturgii (netýkají se americké politiky) i žánr tohoto blogu (jde o ryze osobní vzpomínku).

Jako novinář jsem měl obrovské štěstí na několik lidí, které jsem potkal už v počátcích mého žurnalistického snažení v polovině 90. let, a kteří mi pomohli se v profesi zorientovat a nasměrovat mě.

Říkám jim učitelé. Tedy abychom si správně rozuměli, nemíním kantory, jež by člověku primárně vtloukali do hlavy vyjmenovaná slova po bé či rozdíl mezi zprávou a komentářem.

Mám na mysli učitele, kteří vás zcela nenásilně, svým životním příběhem a osobním příkladem, tím, že si s vámi – mladými, neznalými a nezkušenými – upřímně a zaujatě povídají, přivedou jako by mimoděk lásce k „předmětu“ a vštípí vám hodnoty a principy, s jejichž pomocí se budete umět v profesi zorientovat.

Takovým učitelem, nejdůležitějším novinářským vůbec, byl pro mě Vladimír Vácha. Léta, která jsem v jeho blízkosti měl možnost strávit ve sportovní redakci Radiožurnálu, bych profesně nevyměnil za nic jiného.

Laskavost, lidskost, poctivost, profesionalita, skromnost a otevřenost byly vlny, na nichž pan Vácha (neřekl jsem mu a nepromluvil o něm nikdy jinak) vysílal, a na něž jsem se pokoušel a dodnes pokouším naladit a plout.

Chvíle, kdy jsem v úterý odpoledne – navrátiv se z dlouhé série porad - na jedné z televizí běžících v redakčním newsroomu Aktuálně zachytil zprávu o jeho smrti, byla tím z okamžiků, které vás navzdory veškerému okolnímu dění zastaví v prostoru a vrátí v čase zpět.

Tyto řádky vznikly z niterné potřeby vzpomenout, podělit se o vzpomínku a poděkovat.