Pokud chce Hillary Clintonová dát po nezdaru v Jižní Karolíně nový směr své prezidentské kandidatuře a pomýšlet na úspěch nejen v dalších kolech vnitrostranického klání, ale především v podzimním finále o Bílý dům, musí udělat jednu prostou, pro ni však zároveň nesnadnou věc.

Poslat své manžela, exprezidenta Billa Clintona někam hodně daleko na hodně dlouhou dobu. A začít znovu vést kampaň svou a za sebe.

Je jistě přirozené, a dělají to tak všichni kandidáti, že je jejich životní partneři ve volebním boji podporují. Máte-li za muže bývalého prezidenta, je pochopitelné, že jeho role bude významnější než obvykle.

Co se však během uplynulých pár týdnů stalo v případě předvolebního tažení newyorské senátorky, bylo daleko za akceptovatelnou hranicí.

Hillary Clintonová těsně před hlasováním v Jižní Karolíně tento stát fakticky vyklidila a nechala tam zcela volné pole pro agitaci svého muže. A ten se do ní pustil s takovou vervou, že si z toho bude Demokratická strana nějakou dobu lízat rány.

Byl to on, kdo až nesmyslně vyostřil souboj s illinoiským senátorem Barackem Obamou a neváhal přitom brnkat na rasovou strunu. (Jaký to paradox, že muž nazývaný pro své idylické vztahy s afroamerickou komunitou prvním černošským prezidentem se ocitl v roli toho, kdo pomocí těchto zbraní ničí prezidentské ambice prvního Afroameričana s reálnou šancí na dobytí Bílého domu.)

Brunátný v obličeji zlostně útočil na všechny strany, novináře nevyjímaje. (Jeden z nich mu oplatil podobnou mincí, když poznamenal, že rudý vzteky vypadá starší než historicky nejstarší uchazeč o prezidentský post, republikán John McCain.)

Bylo by bláhové u tak chladně kalkulujícího páru, jakým nepochybně Clintonovi jsou, očekávat, že šlo o iracionální utržení se ze řetězu.

Manažeři kampaně senátorky Clintonové si na základě dosavadního průběhu spočítali, že útočně výpady exprezidenta přinášejí jeho ženě body.

Sám Bill Clinton jako samozvaný šéfstratég pak došel k závěru, že pokud má Hillary uspět, musí Obamovi odlákat podstatnou část jeho bělošských příznivců a jal se ho vykreslovat jako kandidáta pouze pro černé.

Povolební průzkumy v Jižní Karolíně ukázaly, že se tentokrát přepočítal.

Demokratickým voličům se dryáčnický způsob kampaně zaměřený na ostré rozdělení stranické základny vůbec nelíbil a Hillary Clintonová zůstala z demografického pohledu „oškubána“ na jedinou základní skupiny svých příznivců – bílé ženy.

Poškozena přitom nezůstává pouze ona, ale i celá strana.

Demokraté se až dosud v rámci předvolebního boje jevili jako strana v porovnání s republikány jednotná, vědomá si toho, čeho chce docílit a podřizující tomu svůj přístup.

Po posledních dvou týdnech už výše uvedené platí jen stěží a Clintonovi mohou s pokleslou čelistí pozorovat, jak dědici jim tolik drahého kennedyovského klanu vyjadřují podporu Baracku Obamovi (v komentáři v New York Times tak učinila dcera zavražděného prezidenta Caroline, podpořit illinoiského senátora se rozhodl i jeho kolega z Massachussetts Edward Kennedy).

Monstrózní angažmá Billa Clintona v prezidentské kampani jeho ženy však vyvolává jednu ještě zásadnější otázku. Pokud si přisoudil, či mu byla přisouzena takto klíčová role v rámci kampaně, jaká mu asi připadne v případě volebního úspěchu, až se Clintonovi nastěhují zpět do Bílého domu?

Je to daleko důležitější problém než prostý fakt, že by se prezidentkou stala poprvé v historii žena.

Americká ústava nemá s ženou velící exekutivě žádný problém. Fungování celého ústavního systému se však může dostat do potíží, bude-li výkonná moc řízena jakousi spoluvládou dvou lidí, což je model, kterého se lze v případě vítězství Hillary Clintonové realisticky obávat.

Nehovoří pro to pouze zkušenost s její, respektive jejich společnou předvolební kampaní, ale také v mnoha biografiích důkladně zmapovaná „nedělitelnost“ jejich politického partnerství. Je ověřené, že právě pokud jde o politiku, spoléhají jeden na druhého v míře až šokující.

Ústava Spojených států stojí na tom, že exekutivu řídí jeden suverén. Uzpůsobeny tomu nejsou jen jeho pravomoci, ale především kontrolní mechanismy, jimiž je jeho moc omezována. Jakési „stínové“ prezidentství může tuto velmi delikátní rovnováhu nebezpečně vychýlit.

Profesor historie Garry Wills v komentáři v New York Times v této souvislosti upozornil na analogii s neblahou praxí současné Bushovy administrativy, kdy viceprezidentu Cheneymu připadlo tolik pravomocí, až vzniklo něco na způsob duálního prezidentství, které unikalo řádné kontrole.

Když Bill Clinton před šestnácti lety kandidoval na prezidenta, žertoval v narážce na schopnosti své ženy, že pokud jej Američané zvolí, dostanou „dva prezidenty za cenu jednoho“. Tehdejší politické angažmá první dámy poměrně rychle ukončilo fiasko jí předkládané reformy zdravotního pojištění.

Clintonovi jsou o šestnáct let politicky zkušenější a mají stále stejný mocenský apetit.

Zkušenější jsou však i Američané a při pohledu na zuřícího exprezidenta v roli „spolukandidáta“ Hillary Clintonové logicky váhají, zda si opakování onoho „dva za cenu jednoho“ chtějí a hlavně mohou dovolit.