Jsou různé cesty, jak se politik může v určitý okamžik dostat na politický vrchol. Může na něj „přijít řada“ (věci, kterou dlouhodobě hájí a reprezentuje, dá aktuální vývoj za pravdu), může se historicky znemožnit jeho přímý politický oponent, může dlouhodobým přesvědčováním a vytvářením tábora spojenců a sympatizantů dosáhnout většinové podpory pro svou vizi.

Současný demokratický favorit v souboji o Bílý dům Barack Obama šel na věc jinou cestou. Podařilo se mu bezchybně vystihnout ducha doby ve Spojených státech. Šikovným způsobem využil svého životního příběhu a osobnostních kvalit a nabízí Američanům to, po čem nyní otevřeně i podvědomě touží.

Amerika žádá změnu, jak už dlouho ne. Je unavena, a to zdaleka nejen z osmi let Bushovy vlády, ale z o mnoho delšího období urputného, nesmiřitelného a nepřátelského souboje demokratů a republikánů.

Obama je kandidát pro tuto dobu. Ve vrcholné washingtonské politice se pohybuje tak krátce, že v těchto zápasech nestihl utrpět jakékoli šrámy. Nabízí C.V., které se ve srovnání s životopisy jeho hlavních oponentů čte jako Karel Čapek vedle Marie Majerové.

Působivý životní příběh podkresluje vznešenou rétorikou, slibující konec stranické přetahované a začátek nové éry, která se nad ni povznese a místo kopání do holení soupeře nabídne ideologicky a partajně nepředpojatou spolupráci nad řešením hlavních problémů země.

Toto přičinlivé Obamovo přiložení prstu na tep americké společnosti si nezaslouží automatický či apriorní odsudek, není méně či více legitimní cestou k politickému štěstí než ty další vyjmenované v úvodu.

Co se během několika měsíců podařilo illinoiskému senátorovi vytvořit, je fenomén přesahující úzké hranice politiky a jedné předvolební kampaně. Upomíná na podobně úspěšné pokusy z minulých dob, jako byl třeba ten Kennedyho před téměř půlstoletím.

Problém, který se může stát pro Obamu osudným, podaří-li se ho republikánům v průběhu předvolební kampaně dostatečně nasvítit, je někde jinde.

Způsob, jakým si Obama během předchozích dvou let počínal při svém působení v Senátu, je v příkrém rozporu s tím, jak v kampani hovoří a co slibuje.

Statistika jeho hlasování odhaluje, že je nejliberálněji (čti v americkém kontextu nejlevicověji) se chovajícím demokratem v horní komoře Kongresu. Kdykoli se během posledních dvou let dala u klíčového problému dohromady koalice republikánů a demokratů (ať už šlo i reformu imigrační politiky či nominace federálních soudců), Obama v ní chyběl.

Jak to jde dohromady s jeho předvolební rétorikou?

Obama, porazí-li v demokratickém souboji Hillary Clintonovou a stane se kandidátem strany pro listopadové prezidentské volby, může mít problém na tuto otázku odpovědět.

Osobní charisma a vznešená rétorika mu až dosud skýtá spolehlivé krytí. Američané sní minimálně tak rádi jako lidé v jiných zemích světa.

Den, kdy se mění ve voliče a hlasují o tom, kdo by měl další čtyři roky vést jejich zemi, však bývá dobou, kdy si právě takovou otázku kladou a neuspokojivá odpověď na ni může být tím, co je ze sna probudí.