Clintonová prohrála, protože neuměla počítat
Prohra Hillary Clintonové v souboji demokratů o prezidentskou nominaci, považovaná ještě na přelomu roku za něco nemyslitelného, má řadu příčin a o některých z nich byla již na tomto blogu řeč (například o tom, že postavit kampaň v roce, kdy drtivá většina Ameriky touží po změně, na vyzdvihování vlastní zkušenosti, byl idiotský nápad par excellence).
Bývalá první dáma však může na křeslo v Oválné pracovně Bílého domu zapomenout především proto, že ona sama, potažmo její volební tým neumějí počítat.
Rozhodující volitelské hlasy se v demokratických primárkách už přes dvě desítky let rozdělují podle poměrného volebního klíče (rozuměj: dostaneš přibližně tolik volitelů, kolik hlasů ti bylo ve srovnání se soupeřem odevzdáno u volebních uren).
Pro Spojené státy je to princip velmi nezvyklý, naprostá většina voleb, včetně těch prezidentských, se rozhoduje pomocí většinového modelu vítěz bere vše (neboli: bez ohledu na to, kolik hlasů jsi získal, jseš-li tím, kdo jich nasbíral nejvíc, dostaneš všechny hlasy volitelů).
Tento fakt ale může stěží omluvit opravdu až směšně působící neschopnost Clintonové a jejích lidí zvládnout ty nejzákladnější počty.
Volební strategie Clintonové byla od počátku založená na tom, že se jí podaří vyhrát v nejlidnatějších státech disponujících nejvíce hlasy volitelů. Díky tomu měla mít nejpozději po takzvaném superúterý 5. února, kdy volily největší státy jako Kalifornie, prezidentskou nominaci v kapse.
Šéfstratég jejího týmu, člověk, který měl svůj post opustit daleko dřív než v dubnu, se ještě na začátku roku nechal slyšet, že po superúterku nebude skutečně co řešit, neboť Hillary vyhraje kalifornské primárky a připíše si všech 370 volitelských hlasů tam rozdělovaných.
Problém? Hillary by je mohla získat pouze v případě, kdyby v Kalifornii dosáhla výsledku srovnatelného se ziskem společné kandidátky Národní fronty v socialistickém Československu.
Kalifornie, stejně jako ostatní státy, rozděluje v demokratických primárkách hlasy proporčně. Jak fatální důsledky pro osud Clintonové to mělo, prokáže drobný experiment.
Kdyby pouze tři státy – Kalifornie, Texas a Ohio – rozdělily volitelské hlasy podle většinového principu (ve všech třech vyhrála newyorská senátorka), Clintonová by dnes měla před Obamou náskok čtyř set hlasů a už dávno plánovala finálový souboj o Bílý dům s Johnem McCainem.
S vírou, že k triumfu bude Clintonové stačit vítězství v primárkách ve velkých státech, úzce souvisí to, jak neskutečně její volební štáb podcenil menší státy, které vybírají stranického kandidáta na volebních shromážděních, tzv. caucusech.
Byla to právě série vítězství v těchto soubojích, která Obamovi přihrála náskok zhruba stopadesáti delegátských hlasů, který se už Clintonové do konce nepodařilo smazat.
Jak tento náskok sbíraný po volebních shromážděních menších států vznikl? Stačí uvést dva příklady.
Clintonová vyhrála primárky v New Jersey nad Obamou s drtivým náskokem 110 tisíc hlasů (při účasti více než milionu lidí). Díky tomu v tomto státě získala 59 delegátských hlasů ve srovnání se 48 pro Obamu, tedy o 11 více.
V Idaho, kde se konala volební shromáždění, vyhrál Obama nad Clintonovou rozdílem 13 tisíc hlasů (při celkové účasti 21 tisíc voličů), za to získal 15 delegátů oproti třem pro Clintonovou, tedy rozdíl 12 delegátských hlasů v jeho prospěch.
Více než stotisícový triumf v primárkách v lidnatém New Jersey vynesl Clintonové méně než Obamovi volební shromáždění v malém Idahu, jichž se zúčastnila pouhá padesátina lidí ve srovnání s New Jersey.
Hillary Clintonová získala v celoamerickém měřítku v primárkách minimálně tolik hlasů co Obama (započítají-li se hlasy ze sporných voleb na Floridě a v Michiganu, v tomto součtu ho poráží). Je jí to ale přesto málo platné. Přitom stačilo získané hlasy šikovnou volební strategií jen trochu geograficky „přerozdělit“ a mohla se ze stranické nominace radovat ona.
Jenže zaslouží si prezidentskou kandidaturu někdo, kdo prokázal, že neumí do pěti počítat?
Bývalá první dáma však může na křeslo v Oválné pracovně Bílého domu zapomenout především proto, že ona sama, potažmo její volební tým neumějí počítat.
Rozhodující volitelské hlasy se v demokratických primárkách už přes dvě desítky let rozdělují podle poměrného volebního klíče (rozuměj: dostaneš přibližně tolik volitelů, kolik hlasů ti bylo ve srovnání se soupeřem odevzdáno u volebních uren).
Pro Spojené státy je to princip velmi nezvyklý, naprostá většina voleb, včetně těch prezidentských, se rozhoduje pomocí většinového modelu vítěz bere vše (neboli: bez ohledu na to, kolik hlasů jsi získal, jseš-li tím, kdo jich nasbíral nejvíc, dostaneš všechny hlasy volitelů).
Tento fakt ale může stěží omluvit opravdu až směšně působící neschopnost Clintonové a jejích lidí zvládnout ty nejzákladnější počty.
Volební strategie Clintonové byla od počátku založená na tom, že se jí podaří vyhrát v nejlidnatějších státech disponujících nejvíce hlasy volitelů. Díky tomu měla mít nejpozději po takzvaném superúterý 5. února, kdy volily největší státy jako Kalifornie, prezidentskou nominaci v kapse.
Šéfstratég jejího týmu, člověk, který měl svůj post opustit daleko dřív než v dubnu, se ještě na začátku roku nechal slyšet, že po superúterku nebude skutečně co řešit, neboť Hillary vyhraje kalifornské primárky a připíše si všech 370 volitelských hlasů tam rozdělovaných.
Problém? Hillary by je mohla získat pouze v případě, kdyby v Kalifornii dosáhla výsledku srovnatelného se ziskem společné kandidátky Národní fronty v socialistickém Československu.
Kalifornie, stejně jako ostatní státy, rozděluje v demokratických primárkách hlasy proporčně. Jak fatální důsledky pro osud Clintonové to mělo, prokáže drobný experiment.
Kdyby pouze tři státy – Kalifornie, Texas a Ohio – rozdělily volitelské hlasy podle většinového principu (ve všech třech vyhrála newyorská senátorka), Clintonová by dnes měla před Obamou náskok čtyř set hlasů a už dávno plánovala finálový souboj o Bílý dům s Johnem McCainem.
S vírou, že k triumfu bude Clintonové stačit vítězství v primárkách ve velkých státech, úzce souvisí to, jak neskutečně její volební štáb podcenil menší státy, které vybírají stranického kandidáta na volebních shromážděních, tzv. caucusech.
Byla to právě série vítězství v těchto soubojích, která Obamovi přihrála náskok zhruba stopadesáti delegátských hlasů, který se už Clintonové do konce nepodařilo smazat.
Jak tento náskok sbíraný po volebních shromážděních menších států vznikl? Stačí uvést dva příklady.
Clintonová vyhrála primárky v New Jersey nad Obamou s drtivým náskokem 110 tisíc hlasů (při účasti více než milionu lidí). Díky tomu v tomto státě získala 59 delegátských hlasů ve srovnání se 48 pro Obamu, tedy o 11 více.
V Idaho, kde se konala volební shromáždění, vyhrál Obama nad Clintonovou rozdílem 13 tisíc hlasů (při celkové účasti 21 tisíc voličů), za to získal 15 delegátů oproti třem pro Clintonovou, tedy rozdíl 12 delegátských hlasů v jeho prospěch.
Více než stotisícový triumf v primárkách v lidnatém New Jersey vynesl Clintonové méně než Obamovi volební shromáždění v malém Idahu, jichž se zúčastnila pouhá padesátina lidí ve srovnání s New Jersey.
Hillary Clintonová získala v celoamerickém měřítku v primárkách minimálně tolik hlasů co Obama (započítají-li se hlasy ze sporných voleb na Floridě a v Michiganu, v tomto součtu ho poráží). Je jí to ale přesto málo platné. Přitom stačilo získané hlasy šikovnou volební strategií jen trochu geograficky „přerozdělit“ a mohla se ze stranické nominace radovat ona.
Jenže zaslouží si prezidentskou kandidaturu někdo, kdo prokázal, že neumí do pěti počítat?