Demokratický kandidát na amerického prezidenta Barack Obama projel v uplynulých devíti dnech Blízký východ a Evropu, provázen všude, kam se hnul, neutuchající touhou novinářů vidět každý jeho pohyb a nepřeslechnout žádné jeho slovo.

Cesta zaměřená na vybudování Obamovy pověsti coby politika, který je schopný zhostit se úkolu vést USA nejen doma, ale také na světové scéně, byla ve všech ohledech úspěšná.

Obama, také díky působivým a pečlivě aranžovaným obrázkům i dobře voleným slovům (v Iráku, Jordánsku, Izraeli i Berlíně), se skutečně nyní jeví jako ten, kdo navzdory své nezkušenosti může být lídrem nejmocnější země světa, schopným efektivně jednat jejím jménem s cizími státníky.

Illinoiský senátor se v průběhu celé cesty vyvaroval jakékoli podstatné chyby, výroku, který by ho znevěrohodnil v zahraničně-politických otázkách a jemuž by se – právě díky přítomnosti všech hlavních reportérských i moderátorských hvězd amerických médií - dostalo náležité pozornosti.

Co víc, v průběhu cesty se Obama dočkal potvrzení hned několika svých zásadních postojů, z nichž učinil poznávací znamení předvolební kampaně.

Za všechny jmenujme přihlášení se iráckého premiéra Malíkího k jeho plánu na stažení amerických jednotek ze země během 16 měsíců či náznaky některých izraelských politiků, že jeho odhodlání vést přímá jednání s Íránem může být vlastně dobrý nápad.

(Oba postoje velmi dlouho a velmi vehementně odmítali jak současný americký prezident Bush, tak Obamův republikánských rival v podzimních volbách John McCain.)

Jak výše řečeno, Obamova cesta byla sukces ve všech ohledech – s výjimkou jediného.

Během ní se v USA objevilo hned několik průzkumů veřejného mínění, které ukázaly, že nejenže Obamův jednociferný náskok před McCainem nenarůstá, ale dokonce se začal nepatrně snižovat až k do blízkosti statistické chyby. (A to navzdory dosud mizerné, nebál bych se říct katastrofální předvolební kampani McCaina.)

Zmíněné průzkumy zatím nemohly plně zohlednit vjem Američanů z Obamovy cesty po světě, v jejich kontextu se však nabízí potenciálně klíčový vysvětlující argument.

Obama se od okamžiku, kdy se McCain stal jistým vítězem republikánských primárek, s omezeným úspěchem pokoušel vykreslit případnou McCainovu administrativu jako pouhé pokračování vlády George Bushe.

Kdyby se Obamovi o této skutečnosti podařilo Američany přesvědčit, není co řešit. Bush je nyní v USA natolik nepopulární, že byť podvědomá asociace mezi ním a McCainem v myslích voličů znamená jisté volební vítězství Obamy.

Obama tedy nutně potřebuje, aby se listopadové volby proměnily v referendum o Bushově vládě.

McCain potřebuje pravý opak, pokouší se učinit z voleb referendum o Obamovi, jeho (ne)připravenosti zastávat úřad amerického prezidenta.

Z tohoto pohledu bylo světové turné Obamy pro McCaina požehnáním, a to přesto, že po celých dlouhých devět dní s tu hůře, tu lépe skrývanou závistí pošilhával po pozornosti, kterou média demokratovi věnovala.

Cesta Obamy navíc znovu, aspoň na pár týdnů, učinila ze zahraniční politiky předvolební téma číslo jedna. A to je opět situace, ze které McCain může jen těžit. Přes marketingový úspěch blízkovýchodního a evropského výletu Obamy, několikadenní cesta a pár měsíců zbývajících do voleb nemůže smazat republikánův náskok v této oblasti.

Obrázky Obamy nadšeně vítaného statisíci lidí v Berlíně, k nimž demokratický kandidát hovořil jako „občan světa“, mohou McCainovi pomoct i v dalším důležitém ohledu.

Podle posledního průzkumu pro list Wall Street Journal a televizi NBC se většina Američanů ztotožňuje s hodnotami, které pro ně reprezentuje republikán McCain (nad Obamou má v tomto ohledu náskok 58 ku 47 procentům).

Právě toto osobnostní a světonázorové ztotožnění se s kandidátem je přitom nejspolehlivějším indikátorem výsledku prezidentských voleb (díky němu porazil před čtyřmi lety Bush Kerryho, před dvanácti lety Clinton Bushe staršího, Bush starší před tím v roce 1988 Dukakise a ještě před tím v roce 1984 Reagan Mondala).

Jakkoli cesta illinoiského senátora připomínala skoro ve všem cestu prezidenta (nikoli toho, kdo na něj pouze kandiduje), samotný Obama v celém jejím průběhu dokola opakoval, že nejde o politické předvolební divadlo.

Tato snaha však přišla vniveč zásluhou jeho nejbližších spolupracovníků.

Když byla Obamova zahraničně-politická poradkyně Susan Riceová dotázána, zda řeč v Berlíně skutečně nebude předvolební akcí, bezelstně odvětila: „Jestliže americký prezident někam vycestuje a pronese tam projev, nejde přece o politickou agitaci.“

Problém je v tom, že den, kdy se černošský senátor prezidentem případně může stát, je vzdálen více než tři měsíce.

Obama si docela jistě pomohl tím, že vedle světových státníků vyhlížel během posledních devíti dnů „prezidentsky“. Z chování, jako by už prezidentem byl (kterému propadl, když ne Obama sám, pak nepochybně jeho tým), však může těžit jediný člověk. Jmenuje se John McCain.