Tři týdny se Spojené státy potýkají se zřídka vídanou krizí finančního sektoru.

Před zraky člověka, pozorujícího situaci skrze politiku a probíhající předvolební kampaň především, však vyvstává jako minimálně stejně hrozivý jiný fakt.

Není to jen Wall Street, který se ocitl v hluboké krizi, těžkou krizi zažívá také americká politika.

Sledovat počínání George Bushe je skličující a děsivé zároveň.

Prezidentu trvalo dva týdny, než se k zhroucení finančního trhu plnohodnotně vyjádřil. Pokud jde o řešení, vyklidil zcela pole ministru financí Henry Paulsonovi. Nenabízí ani náznak politického vůdcovství, o vizi, jíž by se na poslední chvíli pokusil zachránit něco ze svého kreditu, ani nemluvě.

Co je však ještě hrozivější, je klopýtání dvou mužů, kteří chtějí Bushe v Bílém domě nahradit.

John McCain i Barack Obama si zrovna ve chvíli, kdy Američané oprávněně očekávají od prezidentských pretendentů seriozní plán odpovídající vážnosti situace, vybírají nejslabší chvilky svého málem dvouletého předvolebního úsilí (nekřižovat horečně nerozhodnuté státy, napsal bych rovnou, že si vybírají dovolenou).

Nejkondenzovanější ukázkou jejich zoufalosti byla zatím první televizní debata. (Ačkoli jsem se na ni coby jeden z očekávaných vrcholů kampaně těšil jako předškolní dítě na večerníček, opožděně přiznávám, že jsem u ní po třičtvrtě hodině znuděn usnul a její zbytek dosledoval až ze záznamu.)

Opakování prázdných frází z projevů na předvolebních mítincích, neschopnost přijít s jedinou podstatnou myšlenkou kreslící cestu z krize ven, neochota vzdát se čehokoli z dosavadních slibů, to bylo jediné, čeho se během více než půlhodinového úsilí domohl svými otázkami moderátor diskuse Jim Lehrer.

Střet viceprezidentských kandidátů Sarah Palinové a Joe Bidena měl sice na rozdíl od duelu McCain – Obama šťávu a esprit, který člověku usnout nedovolil, z perspektivy ekonomické krize, kterou Amerika zažívá, byl však stejně zoufale neuspokojivý.

Jestliže u Baracka Obamy jako favorita volebního klání a opozičního kandidáta, jemuž stačí ekonomický krach více méně nezúčastněně sledovat a přesto mu porostou preference, je opatrnost pochopitelná, u Johna McCaina, jehož podpora stejně logicky během posledních dvou týdnů povážlivě klesla, je naprosto zarážející.

Stratégové republikánského senátora se koncem týdne po schválení záchranného balíčku v Kongresu rozhodli pro ještě jeden pokus učinit z voleb referendum o připravenosti a přijatelnosti Baracka Obamy pro prezidentský úřad (viz útok Sarah Palinové na údajné přátelení se Obamy s teroristy).

Tento tah je z politicko-strategického pohledu srozumitelný: volby jako hlasování o Obamovi jsou nejjistější a také jednou z mála cest, které mohou letos vést k McCainovu vítězství. Z pohledu běžných Američanů, kteří mají upřímnou a oprávněnou obavu o ekonomickou budoucnost svých rodin, však může jít o bezskupulozní hru, jíž nejsou hodni.

Ačkoli jsou rozdílné motivy Obamy a McCaina pro jejich předvolební tance logické a pochopitelné, reakce obou na probíhající finanční krizi má jedno společné: je zřejmě největším selháním jejich dosavadních politických kariér.

Američané očekávají, že ti, kdo jim chtějí v příštích letech vládnout, přijdou s plánem, jenž by se svou důkladností, politickou odvahou a schopností inspirovat dal připodobnit k Novému údělu Franklina Delano Roosevelta, který Spojené státy vyvedl z Velké krize 30. let.

Nemá-li být úterní televizně-diskusní repete mezi Obamou a McCainem jen pokračováním mizerného divadelního kusu, musí demokrat či republikán (nejlépe oba) představit nástin takového projektu.

Kdyby nenacházeli jinou motivaci, mělo by jim pomoci toto vědomí: Pro McCaina jde pravděpodobně o poslední reálnou šanci na zvrat ve vývoji volebního souboje. Pro Obamu je to zřejmě ta nejlepší příležitost, jak definitivně stvrdit „kontrakt“ s Amerikou na čtyřleté prezidentské období.