Sociální systém nebyl ani v prosinci ve skvělém stavu, v lednu se zavedením sociální reformy zkolaboval. Těžko jde jinak hodnotit situaci, kdy na Úřadu práce nefunguje počítačový systém, kdy lidé nedostávají sociální dávky a kdy jim nikdo nedokáže sdělit náhradní termín. Úředníci mohou vysvětlovat, že zákony dodržují a že peníze vyplatí jen s malým, dvoutýdenním zpožděním, z pohledu příjemce dávky v hmotné nouzi ve výši dvou tisíc korun jde o zásadní kolaps.

Důvod kolapsu na pracovních úřadech je zřejmý. Reformátoři v čele s ministrem práce a sociálních věcí Jaromírem Drábkem se pustili za třemi zajíci najednou. Omezili počet sociálních dávek, zároveň převedli sociální pracovníky z městských na pracovní úřady a ještě zavedli nový počítačový systém, který předtím neodladili.

Systém tedy nefunguje, protože se státní správa dopustila fatální chyby. Proto mají pravdu ti, kdo požadují rezignaci ministra Drábka nebo jiného úředníka, který udělal chybné rozhodnutí.

Sám ministr by měl rezignovat za svůj výrok: „Nelze vyloučit jednotlivá pochybení, při složitém přechodu na nové systémy administrace dávek ale jsou naprosto přirozená a omluvitelná.“

Jde jen o dílčí provozní problémy, reforma jako celek je v pořádku. Ministr tedy na situaci nereaguje, pouze hájí reformu, která ihned při svém zavedení prokázala významné nedostatky. Selhala právě v tom rozměru, který byl před jejím zavedením nejvíc kritizován, totiž že převedení sociální agendy z městských úřadů na Úřad práce způsobí nepřehledný zmatek. Zmatek přirozeně nemusí skončit výpadky při lednových výplatách dávek v hmotné nouzi.

Potíže příliš velkého úřadu

Reformátoři opravdu měli dobré úmysly. Podle vlastních slov se inspirovali úspěšnou reformou Hartz-IV v Německu a jednotlivé kroky podle toho vypadaly. Hartz-IV sjednotil pracovní úřady do jediné Spolkové pracovní agentury, také v Česku vznikl jediný Úřad práce s pobočkami v krajích a okresech. Také Němci sjednotili sociální dávky pro nezaměstnané pouze do dvou titulů zvaných AlgI a AlgII (Alg je zkratka pro podporu v nezaměstnanosti). AlgI dosahuje zhruba poloviny předchozí mzdy a nárok na ní mají ti, kdo jsou bez práce méně než rok. Dávku vyplácejí pobočky Spolkové pracovní agentury. AlgII odpovídá tuzemským dávkám v hmotné nouzi a počítá se stejně jako v Česku z životního minima. Tuto dávku vyplácejí sociální úřady v každém větším městě.

Tady se Češi od německého vzoru odchýlili. Také zjednodušili systém dávek, v centralizaci úřadů však zašli ještě dál než sousedé. Běžné dávky pro ty, kdo nepracují jen několik měsíců, i podporu v hmotné nouzi pro dlouhodobě nezaměstnané vyplácí Úřad práce. V lednu spojení obou agend nefungovalo ani v tom nejjednodušším ohledu, při vyplácení dávek. Stačil jeden chybný krok a dobře míněná strategie vede do pekla.

Služba není práce

Může se to opakovat i v dalších momentech sociální reformy. Úřad práce například převezme úplnou kontrolu nad systémem „veřejně prospěšných prací“ a „veřejné služby“.

Dosud náhradní práci pro nezaměstnané kontrolovaly obce. S oblibou využívaly „veřejně prospěšné práce“, protože mohly své občany zaměstnat i při náročnějších činnostech. Na mzdu jim totiž přispíval pracovní úřad a radnice tak mohly platit například místní řemeslníky, kteří právě neměli zakázky. Záleželo pouze na tom, kolik veřejně prospěšných míst chtěl pracovní úřad dotovat. „Veřejné služby“ vznikly v roce 2009, obce je mohly využívat, nebyly však pro svůj represivní charakter příliš oblíbené. Lidé do nich nastupují z povinnosti a nejsou za svou práci placeni. Logicky je jim možné svěřit pouze podřadné práce při úklidu města apod.

Reforma převádí agendu veřejných prací a veřejné služby na pracovní úřady, které mají jinou motivaci. Na jedné straně budou mít sklony šetřit státní peníze a omezit nabídku placené „veřejně prospěšné práce“. Svou výkonnost budou moci prokázat tím, že nezaměstnaným nabídnou neplacenou „veřejnou službu“. Budou tedy přemlouvat obecní úřady, ať vytvoří místo pro nezaměstnané, které jim z úřadu práce pošlou. Radnice budou mít k podpoře veřejné služby ještě menší motivaci než dosud, protože nebudou předem vědět, koho vlastně veřejnou službou potrestají.

Monopol soukromých agentur

Třetí slabé místo reformy skrývají plány na zapojení pracovních agentur. Zdejší reformátoři se opět inspirovali v Německu. Spolková agentura práce totiž vyplácí soukromým pracovním agenturám určitou částku, pokud najdou nezaměstnanému trvalý pracovní poměr. Tento model se osvědčil, zvláště při hledání práce pro starší osoby.

V Česku má platit stejný princip, problém je ovšem v tom, že ani po začátku reformy ještě není hotova vyhláška, podle níž by měl Úřad práce postupovat. Už ze zákona ovšem vyplývá významný rozdíl, který může všechny dobré úmysly zlikvidovat.

V německých pobočkách Spolkové agentury práce nabízejí služby desítky soukromých agentur. Státní úředník může dlouhodobě nezaměstnanému nejvýš nařídit, ať si nějakou z nich vybere. Krajská pobočka českého Úřadu práce ovšem vypíše výběrové řízení a svěří jedné pracovní agentuře hledání práce pro všechny nezaměstnané v jednom kraji. V českém modelu bude mít nezaměstnaný proti soukromým agenturám slabší roli a tedy menší chuť spolupracovat, naopak agentura s krajským monopolem bude mít menší motivaci hledat svým klientům práci.

Řešení za provozu

Jestli se Úřad práce naučí vyplácet dávky v hmotné nouzi, jestli přesvědčí obce, aby přijímaly pracovníky veřejné služby, jestli něčemu prospějí pracovní agentury, se bude vědět až ke konci roku.

Už lednový výpadek při výplatách dávek ovšem naznačil, že reforma potřebuje revizi. Se současným vedením ministerstva se ovšem nic kontrolovat ani měnit nebude.