Žádná česká vláda se nemohla po roce 2009 vyhnout politice úspor. Deficit dosáhl téměř šesti procent HDP a bez některých kroků na zlepšení bilance by Čechům přestali věřitelé půjčovat, i když mají sedmý nejnižší státní dluh v Evropské unii. Také mohly vlády těžko zvolit jiný postup, než zvolily. Přesto existuje vážné riziko, že se úspory nepodaří dotáhnout do konce.


Úsporná politika nemá dnes v Evropě alternativu, napsali například ekonomové univerzity ve švýcarském Fribourgu Guy Kirsch a Volker Grossmann pro Süddeutsche Zeitung v článku „Nakonec zbude jen zvýšit daně“.

Vlády mají podle nich pouze pět nástrojů, jak se zbavit dluhů: ekonomický růst, bankrot, inflaci, krácení výdajů a zvýšení daní. Oživení ekonomiky je však v nedohlednu, vlna státních bankrotů by ohrozila stabilitu finančních trhů, o inflaci rozhodují centrální banky, a tak vládě zbývají jen škrty a zvyšování daní. Podle Kirsche a Grossmanna pomohou škrty jen omezeně, a tak se nikdo v Evropě zvyšování daní nevyhne.

Konsolidace rozpočtu probíhá v každé zemi stejně. Modelový postup popsal v knize „Evropa nepotřebuje euro“ německý finančník Thilo Sarrazin, který zachraňoval spolkový rozpočet po roce 1981 a berlínský městský rozpočet o dvacet let později.

Zachránce musí nejdříve popsat vývoj rozpočtu v příštích letech a vypočíst očekávaný schodek. Pak musí stanovit cíl, tedy úroveň rozpočtového deficitu či přebytku, kterého chce dosáhnout, a popsat jednotlivé kroky, které vedou k cíli. Reformátor by neměl spoléhat, že se rozpočet zachrání provozními úsporami na benzínu a kancelářském vybavení. Obecně platí pravidlo, že úsporná opatření musí být zásadní a dlouhodobá, aby dosáhla výrazného účinku.
Fischerova i Nečasova vláda postupovaly resp. postupují přesně podle modelu.

V hlavním proudu

Zastánce má dokonce politika „tupých“ resp. plošných škrtů. Například studie kielského institutu IfW „Konsolidace rozpočtu a odbourání dotací“ tvrdí, že úspory mají větší efekt, když si vlády k likvidaci vybírají dotační programy, které nemají ekonomický efekt a jsou motivovány jen politicky. Zároveň však experti pod vedením Alfreda Bosse dodávají: „Debaty se zájmovými skupinami o tom, jaké dotace jsou užitečné, škodlivé a mimořádně škodlivé mohou skončit zjištěním, že žádný potenciál k úsporám neexistuje.“

Nečas a jeho lidé škrtají vedle sociálních dávek a policejních platů také zemědělské slevy na naftu, podporu stavebního spoření i investice do dopravy. Nevybočují tím z hlavního proudu úsporných strategií.

Kritika, kterou je v Česku stíhána zvláště Nečasova vláda, postihne podle Sarrazina každého, kdo chce opravdu spořit. „Buď ekonomika roste, a pak chybí politická vůle spořit, protože každý raději počká, že se poměry zlepší automaticky, anebo hospodářství stagnuje a pak se nepochybně setkáte s argumentem, že konsolidace v této chvíli ekonomice škodí a že zavede zemi do hluboké krize,“ popisuje své zkušenosti Sarrazin.

Zdejší ekonomika po úsporách z let 2010-2012 zpomalila a nápadně zaostává za okolními státy. Statistici to skutečně připisují úsporám a k takovému tvrzení jim stačí jediné číslo. Pokles vládních investic o 1,5 procenta HDP zažily v té době jen tři státy, kromě Česka ještě Řecko a Španělsko.

Přesto nejde o významný výkyv. „Do dvou tří let se bilance s našimi sousedy opět vyrovná,“ očekává vrchní ředitel Českého statistického úřadu Josef Vlášek.

Nepromyšlené a nedotažené

Zkušenosti vyspělých zemí nezpochybňují úsporný trend vládní politiky, přesto odhalují konkrétní chyby.

Vláda dostatečně nezdůvodňuje, proč zvyšuje jednotlivé daňové tituly. „Konsolidace rozpočtu na účet daňových poplatníků nejde libovolně opakovat, i kdyby to neohrozilo dynamiku hospodářství,“ varuje studie kielského institutu IfW spolkovou vládu před tím, aby zvyšovala daň z přidané hodnoty. Její horní sazba se v Německu zvýšila v roce 2007 z 16 na 19 procent a další nárůst by podle expertů nepřinesl stejný efekt.

Česká vláda hodlá tento týden prosadit ve sněmovně už čtvrté zvýšení DPH od roku 2008. Letošní zvýšení dolní sazby o čtyři procenta potvrzuje tezi kielského ústavu. Rozpočet stojí na předpokladu, že příjmy z DPH vyrostou o 31 miliard, do srpna se ovšem vybralo jen o dvě miliardy více než loni za prvních osm měsíců.

Vládní škrty také nejsou úplně plošné, především se nedotkly daňových slev pro podniky. Například odbory upozorňují, že stát může vydělat až pět miliard ročně, pokud bude požadovat odvody DPH od podnikatelů za nákup osobních automobilů.

Tento týden se vláda dostane do vážného rozporu s úspornou strategií. Vládní většina ve sněmovně hodlá přehlasovat Senát, který vetoval zákony snižující příjmy a zvyšující ekonomicky neefektivní výdaje. V první řadě jde o technickou normu, která umožní, aby daňoví poplatníci odváděli ročně 20 miliard soukromým penzijním fondům namísto státní pokladně. Dalším zákonem se vláda zaváže předat církvím majetek za 134 miliard.

Vláda ještě nepřestala plánovat, že některé daně sníží. Například sociální pojistné pro OSVČ se má od roku 2014 snížit o polovinu. Akcionáři tuzemských podniků zase nebudou platit patnáctiprocentní daň z dividend.

Ještě dva roky pro Nečase

Nedůslednost úspor může vysvětlit, proč vládní strategie dosud nebyla úspěšná. V roce 2009 překročily výdaje státního rozpočtu příjmy o 19,7 procenta.

Do loňska se podařilo tento rozdíl snížit na 14,1 procenta. Údaje z letošního srpna ukazují, že vláda utrácí stále o jedenáct procenta víc, než vydělá.

Bilance rozpočtu zůstává v nerovnováze, protože se nedaří obnovit jeho příjmy. Letos se zvýší maximálně o 20 miliard, a proto si stát musí na svůj provoz půjčit rekordních 243 miliard. Z pohledu finančníka Sarazzina není tento stav dlouhodobě udržitelný. Pokud rostou dluhy delší dobu rychleji než příjmy, klesá prestiž zadlužené země u věřitelů, kteří pak půjčují za vyšší úroky.

Přesto mohou i v této situaci slavit premiér Petr Nečas i ministr financí Miroslav Kalousek dílčí úspěch. Česko dokáže prodat desetileté dluhopisy za nejnižší historickou sazbu 2,5 procenta. Dluhy sice rostou stále rychlejším tempem, půjčuje se na ně ale snadněji.

V evropském srovnání přesto není tato sazba výjimečně nízká, výhodněji se prodávají dluhopisy ve většině zemí. Konkrétně Němci si půjčují za poloviční sazbu, tedy o 1,3 procenta výhodněji. Před rokem 2011 byl jejich úrok oproti Čechům výhodnější maximálně o procento.

Ovšem sám Sarazzin má pro české reformátory polehčující okolnost. Berlínský rozpočet začal zachraňovat v roce 2001. Prvních pět let zabírala jeho opatření jen zčásti, protože se nedařilo zvýšit příjmy. „V roce 2006 ale příjmy vyrostly a v příštích dvou letech jsme měli rozpočtový přebytek,“ chválí expert svá opatření. Tuzemská vláda má z takového pohledu ještě dva roky čas.