Ve čtvrtek zemřel zřejmě největší spisovatel východního Německa. Manželka Hana napsala na něho vzpomínku, kterou publikuji na svém blogu.

Erich Loest, spisovatel, disident a nejvýznamnější kronikář východoněmecké historie, zemřel.

Veškeré výsledky vyšetřování policie ukazují na sebevraždu. Skočil z okna v druhém patře univerzitní kliniky v Lipsku. Údajně trpěl těžkou nemocí. Bylo mu 87 let. A jeho život skončil 12. září, přesně v 18.10.

Erich Loest byl vždy odvážný. I když šlo o život. Byl jeden z mála východoněmeckých autorů, který si troufl být víc než obyčejným. Osudnou se mu stala jeho snaha přiblížit realitu bývalé NDR.

Nejvíce ceněn je jeho autobiografický román „Durch die Erde ein Riss“ (Trhlina v zemi), který popisuje společnost pokřivenou demagogií jiného lipského rodáka a tvůrce východoněmeckého komunistického režimu Waltera Ulbrichta či román „Nikolaikirche“ o největším evangelickém kostele v Lipsku, kde se v podzimních dnech roku 1989 rozpoutaly masové demonstrace proti stávajícímu honeckerovskému režimu. Tento román se dokonce dočkal filmové verze.

Erich Loest přišel na svět 24. února roku 1926 v malebné saské vesnici Mittweide, která i dnes čítá pouhých 153 obyvatel. Kamenné domky a okolní příroda však nebyla jediným, co jeho dětství utvářelo. Jako klučinu ho dostihla povinnost vstoupit do Hitlerjugend. Loest tuto zkušenost, na rozdíl od Güntera Grasse, s nímž se přátelil, dokázal otevřeně zpracovat. „Já si uprostřed toho davu, kdy řečnil Hitler, připadal tak důležitý, něco takového jsem v životě nezažil. Život v Mittweide nebyl zrovna vzrušující. Dodnes toho ale lituji.“ Poté, co Grass přišel s románem Při loupání cibule, v němž se spisovatel pokládaný za nejvyšší morální autoritu Německa poprvé přiznal, že sloužil v dobrovolných jednotkách Waffen SS, jejich přátelství na nějakou dobu utichlo. „Čekám, že mi to nějak vysvětlí“, vyjádřil se tehdy Loest. Zhruba před rokem se svěřil, že by rád zpracoval minulost v souvislosti s členstvím v Hitlerjugend. A to nejen svoji: „Hitlerjugend měla milióny členů, mimo jiné i kluky, z nichž se později stali spisovatelé, ale nikdo z nich o tom nic nenapsal. Beztak je většina z nich po smrti.“ Erich Loest měl plán, ale věděl, že ho už nestihne uskutečnit. Před několika lety začal vtipkovat o svém věku. Při jednom z předávání cen se dokonce vyjádřil v tom smyslu, že na dvousetstránkové romány už nemá kapacitu. „Budu psát jen povídky. Copak bych si zapamatoval, kde to začalo a jak to má skončit? Už mi holt není osmdesát.“

Zásadní roky jeho života
17. červen 1953 – přesně tehdy si sedmadvacetiletý Loest uvědomuje příčiny východoněmeckého lidového povstání proti komunistickému režimu. „Říkali nám, komunisté, kteří čtou bibli, už nejsou komunisté. Tehdy byla mezi lidmi strašná nálada.“ Loest byl v té době předsedou svazu spisovatelů NDR. Jeho kritický postoj ho však stál sedm a půl roku života.

Osudným se mu stává Chruščovův projev, kterým sovětský vůdce v roce 1956 odhalil zločiny stalinského režimu, a antikomunistické protesty v Maďarsku a Polsku. S přáteli vedl debaty o změně východoněmeckého režimu, které monitorovala tajná policie Stasi. V rámci hromadného procesu s hlavními účastníky bytových seancí byl v roce 1957 odsouzen k 7,5 letům vězení.

K zatčení došlo v listopadu roku 1957 kvůli odposlouchávaným bytovým debatám a rozpravám o tom, jak se zbavit stalinistického režimu. Během doby, kdy byl Loest v jedné z nejobávanějších politických věznic, Budyšín II, terorizovala Stasi jeho ženu i děti.

1964 – Po výkonu trestu se Erich Loest zarputile vrátil do Lipska, které ho před tím zradilo. Aby zajistil existenci rodiny, psal pod pseudonymy kriminální romány, které jsou dodnes oblíbené.

A jakoby to nestačilo…
1978 – Loest se navzdory běsům, které zažil ve vězení, pustil do knihy, která realitu NDR popsala tak věrně, až to režim zabolelo. „Es geht seinen Gang“ (Ono to nějak dopadne).
1979 – V tomto roce píše Loest otevřený dopis Erichu Honeckerovi, v němž kritizuje cenzuru literární tvorby a tlak vyvíjený na autory. Záhy je spolu s dalšími kolegy vyloučen ze svazu spisovatelů, a tím zbaven jakékoliv naděje na další existencí, o sociálních jistotách nemluvě.

Žít z úspor a s podporou známých však nešlo dlouho. V březnu roku 1981 rodina opouští NDR. Erich Loest byl ale paličák a patriot. Po politickém zvratu se napotřetí vrací do Lipska. Města, které miloval, o čemž svědčí řada mědirytin starého Lipska, jimiž byla doslova obsypána chodba jeho bytu, kde žil po návratu ze západního Německa.

Lidé, kteří ho udávali, se raději schovávali za tři rohy…
„Já je vůbec nepotkávám. Je to naprosto zvláštní. Bývalí přátelé, kteří na mě donášeli a špiclovali mou rodinu, jsem 20 let neviděl. Vůbec nevím, kam se poděli. Kdekdo mi říká, toho jsem potkal na Augustusplatzu, s tím jsem se srazil v autobuse. Já je ale nevidím. Občas si říkám, když jedu tramvají, tady přece bydlí tenhle nebo tamten, co kdybych ho potkal, ale nepotkám. Jako bychom se cítili na sto honů. Divná věc,“ popsal návrat do města, kde dodnes žijí lidé, kteří ho udávali.
Jedním z jeho posledních činů bylo založení iniciativy, která zabránila návratu sochy Karla Marxe na půdu lipské univerzity. Jeho argument byl srozumitelný všem: Marx klidně mohl být vizionář, který změnil svět, socha v Lipsku ale byla postavena jako symbol komunistického režimu.