Názorů na reformu veřejných financí je spousta. Stálo za to, by je srovnat. Nakonec se možná človek dostane jen k tomu, že reforma je přesně taková, jaká je politické scéna. A jaká je politická scéna?

Reformu rozpočtu, daní a sociálních dávek dobře hájí argument, že je nejlepší z toho, co bylo možné. Musíme vzít na zřetel krátký čas, který měla ke svému vzniku, tlaky různých politických stran i nedostatek peněz v rozpočtu. S takovou ambicí se v Česku nereformovalo dlouho a kompromisy nejsou příliš vysokou cenou za to, že se ve veřejných fianncích zavede o něco lepší kázeň.
Tento názor obhajuje například bývalý ministr financí Jiří Rusnok. S jeho pomocí dokáže odrazit běžné výtky zprava i zleva.
Liberální pravice správně upozorňuje, že bylo lepší víc škrtat sociální dávky, než aby se tolik muselo zasahovat do investic na dálnice, vědu, armádu. Odpověď však zní, že většina sociálních výdajů jsou stejně penze, do kterých se škrtat nedá. A pár miliard ušetřených na ostatních dávkách investice nezachrání.
Levice to vidí z druhé strany. Není třeba snižovat sociální blahobyt ve chvíli, kdy je dost peněz na snižování daní bohatým. Reforma však daňovou progresi jen mírní. Přitom je lepší zvýšit motivaci k vyšším výdělkům namísto podpory bezstarostného života v sociální síti.
Ovšem i exministr Rusnok připouští hlavní námitku proti reformě, kterou vznesl ekonom Miroslav Zámečník. Reforma nezjednodušila daňový systém, zůstává v něm víc než stovka výjimek a odpočitatelných položek.
Tuto námitku "ztracené příležitosti" ještě rozvádí analytik Tomáš Sedláček. Příliš mnoho výjimek znemožňuje splnit předvolební slib zavést daňové prohlášení o jedné či dvou stranách. Spolu s tím se ztratila možnost, že člověk může odevzdávat daně jedinému úřadu a neobíhat finanční úřad, VZP a sociální správu.
Takové zjednodušení by ušetřilo čas poplatníkům, státu úředníky a v důsledku by mohlo zvýšit příjmy občanů.
Ještě víc do šířky chápou "ztracenou příležitost" politolog Rudolf Kučera a sociolog Jan Hartl. Reforma nemá podle něho vizi, které by chtěla pomocí přesunů ve veřejných rozpočtech dosáhnout. V jaké zemi budeme žít, až reforma proběhne? Bude vzorným prostředím pro výchovu dětí, pro zakládání firem s novými technologiemi, přátelským prostorem pro stárnoucí populaci, ideálním místem pro podnikání? Jakými konkrétními kroky, při kterých se nehledí na peníze, se k tomu dojde?
Z toho, co říkají reformátoři, vyplývá: budeme prostě zemí, která má deficit veřejných financí pod 3 procenta HDP. nic víc.
Závěr je tedy zhruba takový: politici ani nechtějí změnit společnost k lepšímu. Fakticky ji při svých rozhodnutích ignorují a jen dávají pozor, aby nějaké vlivné skupině nešlápli na kuří oko a reformu prosadili. Proto škrtají opatrně, každému vezmou drobnou část příjmu a nikomu moc nepřidají. Země bez vizí.
Tím se vysvětlují i rozpaky a nervozita politiků při výkladu reformy pro veřejnost. Nemají vlastně co říkat, protože v reformě chybí myšlenky.