Ekonomickou krizi jsme nezpůsobili, přesto na nás dopadne. Ani průběh krize nemůžeme přímo ovlivnit, musíme se však smířit s tím, že mnozí podnikatelé omezí výrobu či zavřou firmy a že mnozí zaměstnanci přijdou o práci. Tak komentovali hrozící krizi přední politici na Nový rok. Ekonomové se s nimi příliš nerozchází. Tzv. alternativní scénář ČNB říká: pokud zůstane eurozóna v recesi, česká ekonomika poroste v příštím roce nulovým tempem. Záleží na druhých.


Takový výklad naznačuje, že ani politici ani ekonomové se na dopady krize příliš nepřipravují. Zároveň nelze nic vyčítat ani prezidentovi Václavu Klausovi, ani premiérovi Mirkovi Topolánkovi, ani guvernéru Zdeňku Tůmovi. Všichni dávají přednost liberálním ekonomickým naukám, a tak jim vlastně ani nic jiného nezbývá.

Opačný výklad krize totiž zpochybňuje kapitalismus jako takový. Opět populární teorie „konce kapitalismu“ tvrdí, že neřízené tržní síly, za kterými se skrývají jen zištné zájmy jednotlivců, vedou zákonitě ke kolapsu. Dojde k němu ve chvíli, kdy si nejsilnější hráči na trhu v čele s bankéři, akcionáři a manažery nejsilnějších firem přisvojují o mnoho víc zisku, než odpovídá ekonomickým výkonům jich samých či jejich podniků.

Autorem této úvahy je Karel Marx a připomínat byť jen jeho jméno je ještě dvacet let po pádu komunismu tabu.

Všude v Evropě však oči nezavírají ani před hrozící krizí ani před hrozbou, že měl Marx třeba pravdu. Díky tomu se mohou na krizi lépe připravit a vzít si z ní poučení do budoucna.

Krize má etický a sociální rozměr, připomínají zvláště církevní hodnostáři, mezi kterými se najde řada Marxových příznivců. Canterburský arcibiskup Rowan Williams například zpochybňuje základy dnešního kapitalismu. V rámci systému jde všem pouze o dosažení co největšího materiálního blahobytu. Zdroje ovšem nejsou pro všechny a tak se čím dál větší část populace se dostává do potíží. Williamsovi to připomíná třicátá léta v Německu, kdy značná část lidí dala přednost jistotě národního socialismu před nejistou existencí v krizí zasaženém tržním prostředí.

Předseda rady Evangelické církve v Německu Wolfgang Huber si v deníku Berliner Zeitung stěžoval, že peníze dnes nahrazují Boha. Výslovně kritizoval předsedu představenstva Deutsche Bank Josefa Ackermanna, který před počátkem krize údajně sliboval svým klientům roční výnosy cenných papírů ve výši 25 procent. „Tím vzbuzoval stále větší očekávání, která nemohla být naplněna,“ upozornil biskup na jednu z příčin krize.

Nejdůkladnější práci si dal s oživením Marxe jeho jmenovec, katolický mnichovský arcibiskup Reinhard Marx, který dokonce napsal knihu s povědomým názvem „Kapitál“. K myšlenkám svého slavného předchůdce se hlásí úvahou, že společnost není pouze souborem jednotlivců, kteří soutěží o ekonomický prospěch, ale zároveň má sociální rozměr.

Aktuální je ještě další myšlenka: „Jde o to, jak probíhá akumulace kapitálu. Karel Marx viděl, jak se odděluje od reálné ekonomiky,“ vysvětlil arcibiskup Marx v rozhovoru pro deník FAZ.

Arcibiskup ovšem nežádá revoluci, pouze doporučuje nově definovat sociální práva, která má občanům v tržním prostředí zaručit stát.

Reinhard Marx na rozdíl od svého jmenovce dokonce ani nezpochybňuje kapitalismus jako takový. Ekonomický systém, který stojí na zájmech jednotlivců, může podle něho účinně odstranit chudobu, jak očekával další slavný ekonom Adam Smith. Honba za ziskem se však nesmí stát vášní a překročit hranici, kterou stanoví křesťanské pravidlo „miluj bližního svého jako sebe samého“. To například znamená, že bankéř by měl s vklady občanů zacházet stejně, jako by šlo o jeho peníze, vysvětlil arcibiskup Marx v deníku FAZ.

Bankéři ani manažeři se podle takového pravidla nechovali, důsledkem je ztráta důvěry, krachy bank a pády akcií. Poučení z krize je tedy jednoznačné: vrátit se k poctivým kořenům kapitalismu a nastavit nově jeho pravidla.

Obdobné poučení mohou z krize vyvodit i Češi, kteří přece také zažívají bezostyšnou honbu za ziskem, jak svědčí desetimilionové měsíční gáže manažerů státního podniku, zlaté padáky, které sami sobě schválili manažeři krajské nemocnice, anebo pravidlo, že se veřejné zakázky rozdělují převážně bez veřejného výběrového řízení. Ve všech případech je pravděpodobné, že určití lidé akumulují kapitál bez ohledu na svůj reálný ekonomický výkon.

Zdejší ekonomové i politici zatím spoléhají na to, že dosavadní model kapitalismu může fungovat dál. Nakonec hluboká ekonomická krize nás ještě může minout. Mohou mít pravdu, protože hříchy zdejších manažerů se přece jen týkají částek o několik řádů nižších, než například hříchy islandských bankéřů, kteří způsobili přímo státní bankrot.

Česko však může doplatit na jiný „hřích“: zdejší firmy i státní podpora se soustředily na export průmyslových výrobků, zvláště automobilů. Export dosud táhl růst HDP, v některých letech o 3 až 4 procenta. Říjnový pokles exportu ukázal, že zahraniční obchod může HDP napříště táhnout dolů o stejná 3 až 4 procenta. Hypotézu mohou podpořit listopadová čísla, která statistický úřad zveřejní za týden.

Ekonomická a politická veřejnost může a nemusí přijmout etické řešení krize podle britských či německých biskupů. Pokud však zůstane nadcházející krize bez řešení, pokud budeme pouze chtít „proplout mezi úskalími“ (řečeno s prezidentem), bude to svědčit o kompetenci zdejších elit.

I v tomto směru je možné hledat inspiraci u západních sousedů. Německé firmy se už připravují na nový ekonomický růst tím, že nabírají vysoce kvalifikované síly. Podle údajů tamní hospodářské komory chce bez ohledu na krizi zvýšit výdaje na výzkum a vývoj 42 procent tamních inovativních podniků. 32 procent z nich zvyšuje poptávku po kvalifikovaných silách, podle dalších 55 procent zůstává poptávka konstantní. Také proto mají od 1. ledna dveře do německých firem otevřeny tuzemští vysokoškoláci.

Další krok Německu jako významné exportérské zemi doporučil týdeník The Economist. Vláda by měla podpořit poptávku mezi běžnými občany, aby během krize vyrovnala výpadek exportu. Také Česko je exportní ekonomikou, v tomto směru je však nutné připomenout, že vláda loni poptávku naopak přidusila zvýšením DPH a spotřebních daní.