O třicetileté cestě ke splétání.

Hromadné odcházení se děje v půlkruhové místnosti. Lůžko vedle lůžka. Skláním se. V ruce držím poslední dopis. Několik nečitelných řádek. Rychle dýchá. Nevnímá. Vidí vír. Lidský objev nebo vynález. S nebem nahoře, peklem dole a bytím uprostřed. Řetězil jsem tehdy argumenty pro "nahoře" v rámci jediné teorie článek za článkem. Přitom nemohl chybět jediný článek nebo být méně pevný. Řetěz by se přetrhl. Byl vidět počátek víru s tiskem "3,1415926535897" a dál nic.

Kdyby odcházel dnes, po třiceti letech, argumenty pro "nahoře" bych patrně splétal. Z nitek různých dat a teorií. Spletené drží i s nesouvislými nitkami. Je vidět celý tisk víru "3,141abc6535897pq2384xy6..." Části abc, pq, xy pocházejí z jiných teorií. Některá data nelze stlačit do jediné teorie. Jsou příliš "náhodná." Vír se tu tiskne celý. I když kněz odchází. Řetězením se data stlačují do jediné teorie, která se považuje za nejlepší (W. Occam). Splétáním se kombinují data s různými teoriemi, neboť některá data nelze do teorie stlačit. Teorie, která neumí data stlačit, nedává smysl (G.W. Leibniz).

Splétání je symbolické. Již generace vědí, že o Velikonocích se spíše splétá, než řetězí. Splétá se síť lidských kontaktů nesouvislými nitkami. Tak jsem začal odcházením, jehož důvod nedával obecný smysl a končím splétáním, které smysl dává. Dovolte popřát Vám tedy hojnost velikonočního splétání. I když kněz odejde.