Budeme myšlenky jenom kupovat?

Včas jsem potkal ženu. Prosté a trvalé objetí mi proměnilo život. Přišli v neděli nad ránem. Dostal jsem dvacet let nucených myšlenek. Oznámila mě moje žena. Nebude mít dítě postižené vlastními myšlenkami.

Myšlenky vynáší lidskou duši na povrch. Zrodí se jen někdy. Nekupoval jsem ty z trustů, ani levné ani nákladné a zrál dlouhým pozorováním svých.

Umístili mě někde na vysočině v malém osamoceném dřevěném stavení. Jednou za týden přivezli nějaké skromné jídlo. Každý večer bylo povinností odevzdat do zařízení své denní myšlenky. Myšlenkami jsem hořel. Rodily se prázdné, bílé a pravidelně se čímsi stávaly. Okolní přírodou, samotou, nesmrtelností, svatozáří, chvějivostí, zjevením, výrazností, kontrastem, vroucností.

Po dlouhé roky s nikým nehovořím a vyhýbám se atakům prázdnoty. Předsudky místních, z dálky je občas vídávám, nedovolují přiblížení k vyvrženci společnosti. Přesto se mé myšlenky pokoušejí vyjádřit nedefinovanou budoucí výraznost.

Až se vrátím, nebudu nikdy normální. Zbavil jsem se strachu. Vrátím se šťastný. Jednou to musí přijít. Izolovaní.

A to mi prosím dovolte popřát.