Vraťme se až k Vánocům r. 1943 a nechme odvíjet příběh, který začíná kdesi v Říši.

Dotýkám se dopisu od Anny. Vnímám první dotyk blížících se Vánoc, na které se Anna tak mile těší. Jindy hlučná továrna se zdá utichlá. Týdny nýtuji nějakou mostní konstrukci a ani nevnímám těžké pneumatické kladivo, které postupně nasazuji na jeden nýt za druhým. S pravidelností kyvadla.

Se stejnou pravidelností se myšlenky spirálově stáčí k jedinému středu. Vánočnímu dárku pro Annu. Snad to má i komickou tvář. Přes válečnou dobu, naše dvacetileté oči vyhlížejí lásku. Dárek je problém. Nic není možné koupit, snad nějakou knihu. Nýty v mrazivém dni neubývají. Kyvadlo kýve, myšlenková spirála končí prázdnotou.

Těším se, až se moje studené ruce konečně pustí studeného kladiva. Až o Vánocích obejmou Annu. Annu v černých kožených rukavičkách. Ano, dám Anně černé kožené rukavičky. Nedočkavě večer píši domů. Znají faktora, který jistě opatří dámské kožené rukavičky.

Konečně den před Vánocemi večer vyjíždím na krátkou dovolenou. Desetitisíce nuceně nasazených cestují z Říše na vánoční dovolenou. Právě začíná Štědrý den, když vystupuji z vlaku v L. Domů ještě daleko. Vlak na P. jede až za tři hodiny. Čekárna je přeplněná. Bloudím kolem mlhavou tmou, dokud nepřijíždí vlak. Těžko se do vlaku dostávám, netopí se. Před P. vlak několik hodin stojí. Snad nepřátelská letadla nebo vojenský transport. Konečně jsem kolem deváté v P. Chci koupit něco k jídlu, není co. Ani jablka. Jen toky lidí přijíždějících z Říše. Přestupuji na další vlak do Z, odtud ještě dvě hodiny pěšky. Konečně odpoledne vcházím do tepla a vůně štědrovečerního domova.

Dvě hodiny spánku, slavnostní večeře, vyzvednutí rukaviček ... Mírně mrzne, je klidný bezvětrný Štědrý večer, když vycházím za Annou. Hodina chůze a budu držet Annu za ruku. Pěkně se kráčí přes ztichlé zatemněné vesnice, s rukavičkami, s očekáváním. Anna již je na smluveném místě. Vnímám siluetu její štíhlé postavičky s dlouhými černými vlasy. "Veselé Vánoce," "Veselé Vánoce." Anna se ke mně tiskne, stoupá na špičky, aby byla blíže. Za chvíli bude půlnoc a my bychom měli být někde v kostele.

Čas v tuto chvíli není. A když opět je, dávám Anně rukavičky. Drobné ruce, které mě před chvílí tak pevně držely, klouzají do elegantních rukaviček. Do velkých elegantních rukaviček. Anna potřebuje mnohem menší. Dívám se smutně na převislé rukavičky. Šťastná Anna se ke mně tiskne. "Řeknu faktorovi a opatřím menší," slibuji. "Když se nedostanu domů, pošlu Ti je." "Také musím do Říše hned po Vánocích" překvapuje Anna. Tu vánoční noc jsme se s mojí dobrosrdečnou a veselou Annou shodli na tom, že jsme nejšťastnější pár na světě.

Za několik dnů, opět na mostní konstrukci, patřily všechny mé myšlenky Anně. Spěšným dopisem jsem dostal nové menší rukavičky a každým dnem čekal dopis od Anny s její novou adresou. Ve snech viděl Anniny ruce s elegantními černými rukavičkami. Zimní dny ubíhaly bez dopisu. Po třech měsících mučivého stesku a obav troufale píši Anniným rodičům. Odpověď je jednovětá. Anna zahynula při náletu krátce po svém nástupu kdesi v Říši.

Po válce jsem rukavičky často brával do ruky a myslel na Annu. Teď je držím pevně, neboť věřím, že je budu moci Anně konečně předat.

P.S. Volně podle vzpomínek mého táty. Anna již rukavičky má. I když kolem nás zuří byznys, čas pro nezávislého ducha a rukavičky je pořád. A to Vám upřímně přeju.