Díky Václavu Bartuškovi i pravda prorazí

Vládní zmocněnec pro energetickou bezpečnost napsal na serveru Neovlivni.cz o loňské vzpouře části Ukrajiny proti Pravému sektoru a kyjevské moci toto: „Pokud se jim postavíte rychle čelem, jako to udělali třeba v Oděse, kde je prostě upálili, nebo v Dněpropetrovsku, kde je prostě zabili a pohřbili u silnice, tak máte klid. Když to neuděláte, tak máte válku. To je celé.“ Sociolog, europoslanec (ČSSD) a externí komentátor deníku Právo Jan Keller to oprávněně považuje za cynický a nebezpečný výrok, a to i v kontextu běžného živení nenávisti na obou stranách tragického konfliktu, jak napsal (Právo 28. 4.)

Jako celoživotní optimista musím však Jana Kellera doplnit. Václav Bartuška totiž před citovanými slovy také napsal: „… podrobně jsme sledovali model, který byl použit na východě Ukrajiny, v Doněcku, Luhansku a v dalších městech. Šlo to jakoby přes kopírák a popírá to teorii o lidovém povstání. Skupina civilistů obsadí budovy administrativy (veřejné správy – pozn. P. U.), muži, ženy, děti. Do dvou dnů se tam začínají nosit zbraně, ženy a děti odcházejí, zůstávají ozbrojenci.“

Ano, právě tak to na Ukrajině probíhalo. Jistě, přicházeli i mladí muži z Ruska i jiných zemí, a také kozáci a často i vojáci ruské armády mimo službu, oni pověstní „zelení mužíčkové“, ovšemže Putinovi. Ale většinou to bylo tak, jak píše Bartuška. Ti muži z rodin, které obsazovaly úřady, kteří odešli sháněli zbraně, je dostávali zadarmo od vojáků a policistů, jimž se také nacistické symboly a uctívání Stepana Bandery nelíbily, případně je od vojáků kupovali, nebo je kradli ve vojenských skladech. To vše ovšem nepopírá „teorii“ o lidovém povstání, nýbrž ji to naopak potvrzuje.

A v tom je právě Bartuškova zásluha, že konečně řekl pravdu, jak to bylo, že správní úřady obsazovaly ženy a děti a jejich muži se mezitím vyzbrojovali. Zatím jsme jen slyšeli, že se v Oděse – to v lepším případě – obě strany konfliktu vzájemně obviňují ze zapálení Domu odborů. Bojová verze uvádí, že proputinovští aktivisté a Rusové se tam zabarikádovali a sami ho zapálili, takže prostě uhořeli. Jak prosté!

A o zabíjení v Dněpropetrovsku nevíme nic, ale to má Bartuška asi na mysli vraždu sedmi lidí z osmi autobusů, kteří se den před pádem Janukovyče vraceli z Majdanu na Krym, odkud přijeli protestovat proti banderovcům a fašistům, jak celý Krym uváděl. Ozbrojenci z Pravého sektoru je na čerkeské silnici postříleli. Tento korsuňský masakr i následnou neúspěšnou invazi Pravého sektoru na Krym dobře znají na Ukrajině a hlavně na Krymu, v ČR ho naštěstí nyní připomněl Václav Bartuška.

„Invaze“ byly tedy dvě, první z Krymu do Kyjeva na Majdan, několik set neozbrojených obyvatel Krymu, kteří se 20. února vraceli po čerkeské silnici. Ta druhá se uskutečnila 27. února, už po vyhnání Janukovyče z Kyjeva. Byl to „vlak družby“ (ano, tak to nazvali !), plný ozbrojenců z Pravého sektoru, jedoucí z Kyjeva na Krym. Do Simferopolu ale nedojeli. Rozmysleli si to, když se dozvěděli, že tam na ně čeká na patnáct set lidí z místní, teprve se vytvářející domobrany, sice jen s holemi a štíty, ale plných odhodlání si to s „fašisty“ a „banderovci“, jak Pravý sektor viděli, vyřídit.

Třetí „invaze“ byli ti Putinovi „zelení mužíčci“, tedy vojáci armády Ruské federace bez distinkcí, kteří se sice podle ukrajinsko-ruské smlouvy právem pohybovali po Krymu, ale pak oné krymské domobraně pomáhali, a tím hrubě porušili jednu z verzí stále se měnící ukrajinské ústavy. Tím přišla Ukrajina o možnost pronajmout část Krymu – spekulovalo se o Sevastopolu – ke zřízení základny USA. Takže je to vlastně škoda, že ten „vlak družby“ do Simferopolu tenkrát nedojel, Sevastopol by byl už „náš“.

To, že Bartuška – stále ještě vládní zmocněnec a zaměstnanec ministerstva zahraničních věcí – považuje „prosté upálení“ padesáti lidí a „prosté zabití“ sedmi dalších za nutné, prý aby se předešlo válce, je teď už věcí vlády, jíž je zmocněnec, a jeho nadřízeného, tedy ministra Lubomíra Zaorálka (ČSSD).

Také státní zástupci musejí posoudit, zda tím Bartuška nepodněcoval k útočné válce (ukrajinsko-ukrajinské, ale možná i ukrajinsko-ruské). A ochránci lidských práv v ČR a hlavně v zahraničí budou zase zkoumat, zda ČR plní svůj závazek, vyjádřený článkem 20/1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, že „jakákoli válečná propaganda je zakázána zákonem“. Ano, jakákoliv, řeknou hnidopichové, nejen tedy podněcování k útočné válce s podílem ČR, jak uvádí trestní zákoník. Kde má ČR jiný zákon, který zakazuje jakoukoliv válečnou propagandu, tedy i Bartuškovu?

Mně ale jde dnes jen o to, že i v ČR se veřejné mínění postupně dovídá pravdu, jak to bylo a jak to je na Ukrajině. A zásluhu na tom má, přiznejme to, i nechtěná upřímnost Václava Bartušky.

Psáno pro deník Právo, kde vyšlo v mírně zkráceném znění dne 29. 4. 2015

Žonglování s menšinami

Na údajných právech menšin založil svou polemiku s článkem Vladimíra Diviše o průzkumech mínění na Krymu (Právo 15. 4.) historik Jan Rychlík (Právo 23.4.). Jan Rychlík vychází z toho, že ruská (správněji asi ruskojazyčná) menšina na Krymu teď sice tvoří většinu, ale že i nové národní menšiny, ukrajinská a krymskotatarská, mají přece svá práva. Rychlík používá slovensko-českého výrazu „národnostní menšiny“, jinde v Evropě neznámého nebo naštěstí už opuštěného.

Nu, mají i nemají. V každé evropské zemi je to jinak. V Řecku je „národní menšina“ uznána jen jedna, muslimská, a všichni vědí, že to jsou jen řečtí Turci. Makedonští Slovani v Řecku totiž právně neexistují, stejně jako žádné etnické menšiny nejsou ani ve Francii a v Turecku, tedy podle ústavy. Ani ve Švýcarsku nejsou etnické menšiny či skupiny, zákon tam ale upravuje (chrání) užívání jazyků.

Podobně na Ukrajině. Národnost jako právní kategorii, z níž plynou individuální nebo dokonce probůh (!) kolektivní práva, tam podle ústavy nemají, to na rozdíl od Ruské federace a ČR. Na Krymu se právní pohled liší podle názoru, zda je Krym součástí Ruska, jak říká Putin a třeba i já, nebo zda je součástí Ukrajiny, jak tvrdí Porošenko, EU a – jménem Jana Rychlíka i jménem mým – ministr Zaorálek.

Nejen na Krymu, ale ani na Ukrajině nelze ale obyvatelstvo etnicky rozdělit. Polovina Ukrajinců mluví přece rusky i doma, aniž se považují za Rusy, a většina hovoří lépe rusky než ukrajinsky. A snad deseti milionům Ukrajinců je nejbližší suržyk, tedy lexikálně výrazně rusifikovaná ukrajinština. Podobné jazykové poměry panují přece i na slezském Těšínsku, kde hodně lidí mluví „po našemu“, nebo v oblasti, zahrnující Slovácko na Moravě a slovenské Záhoří v někdejších Uhrách.

Svět je plný dělení podle kmenů, kast, náboženství či zemské a státní příslušnosti, někdy i podle jazyků, ale etnické dělení ve většině zemí světa není ani známo.

Jan Rychlík opakovaně píše o helsinském závěrečném aktu z roku 1975 jako o paktu, tedy jako o závazné mezistátní smlouvě. Akt jako pakt, že ano, ale to „p“ si přidal až on. Právně i politicky nepřijatelná zásada neměnnosti evropských hranic, k níž se tehdy vlády hlásily, zanikla via facti pádem těch vlád, a to rozpadem, jak se na Západě s úlevou psalo, „tří federací, ovládaných Slovany“, a také zánikem NDR.

Tyto omyly vedly Jana Rychlíka ke zpochybnění nejen OBSE, ale celé OSN, jež je prý podle něho historickým vývojem už překonána. Prý se stala „jednostrannými rozhodnutími velmocí“ bezmocnou a nefunkční. Není to tak úplně pravda, naštěstí.

„Může se pak někdo divit, že stále nové a nové evropské státy vidí svou jedinou spásu v členství NATO?“, ptá se Rychlík. Já to v Evropě nevidím, této spásy se zřekli i Gruzínci po odchodu Saakašviliho do Kyjeva, a Gruzie ani v Evropě není.

Jediný stát, kde se po přijetí Albánie a Chorvatska v roce 2009 koketoval s NATO, bylo Finsko, ale voliči s tím teď v neděli skončili, když dali přednost tamnímu oligarchovi před natoidní konzervativní pravicí, která tam jediná o přípravě na válku proti Rusku uvažovala. Nevšiml jsem si ale takových tendencí ani v Rakousku, ve Švédsku, ve Švýcarsku či v Irsku.
Těmi „stále novými a novými státy“ myslí asi Jan Rychlík jednu Ukrajinu. Po zkušenostech s bombardováním Jugoslávie, s UČK v Kosovu, „Trvalou svobodou“ v Afghánistánu a rozvratem Libye se odlivu zájmu o NATO nemůžeme divit. Ale Ukrajina už přes rok, od Majdanu, v důsledku politiky EU, státem už ani není.

Psáno pro deník Právo, kde vyšlo 24. 4. 2015

Koho a co vlastně hájí Unie obhájců

Vloni v červenci založilo sedm advokátů spolek Unie obhájců. V ČR je více než deset tisíc registrovaných advokátů, s koncipienty ještě o pár tisíc víc. Několik set z nich se zabývá převážně trestním právem, a působí tedy i jako obhájci ve věcech trestních. A pouze něco přes 80 z nich – podle nedávného údaje Unie obhájců – se v tomto spolku sdružuje. Je to méně než jedno procento všech advokátů.
Spolek vykonává podle svých stanov „dohled“ nad zákonností a dodržováním základních práv a svobod v trestním řízení, zejména práva na obhajobu. Vzhledem k významu slova „dohled“ v českých zákonech je už toto tvrzení stanov matoucí a je s podivem, že ministerstvo vnitra spolek i přes tuto vadu zaregistrovalo.

Unie obhájců mate veřejnost
V ČR stejně jako všude v Evropě platí pro trestní stíhání tři zásady – legality, oficiality a zásada obžalovací, z nichž plyne, stručně řečeno, že prokurátor či státní zástupce v pochybnostech vždy žaluje, tedy podává u soudu obžalobu, zatímco soud, má-li pochybnosti o vině obžalovaného, ho musí obžaloby zprostit.
Advokáti z Unie obhájců to dobře vědí, znají nejen zákon a příslušnou bohatou judikaturu, ale mnoho odborných prací, pojednávajících o tomto tématu právního a demokratického státu. Přesto se ale tváří, jako kdyby ony zásady neplatily, a žonglují s čísly, která mají dokázat, že většina stíhaných zastupitelů a starostů je stíhána nezákonně
http://www.uocr.cz/stanovisko-unie-obhajcu-cr-c-32015-k-trestnimu-stihani-zastupitelu-mest-a-obci/ .
Je to přitom právě naopak, zastupitelé a starostové požívají tiše a nemravně větší nezákonné ochrany před trestním stíháním než jiní lidé.
Trestní proces tu má mnoho nedostatků, ale Unie obhájců znemožňuje rozumnou diskusi o tom, jíž by se soudci a státní zástupci nijak nebránili. Unie obhájců spory vyostřuje, problematiku antagonizuje a staví hranice „my a oni“. Unie má mocnou zbraň – medializaci údajně nespravedlivého trestního stíhání, tedy pronásledování zastupitelů a jiných politiků.
Znepokojivé je, že tolik novinářů a také právníků se v posledních měsících staví na stranu této manipulace veřejným míněním, které zpomaluje nutné a žádoucí změny právních předpisů i obměnu ve funkcích. Buď tvrzení Unie obhájců přímo přebírají, nebo jim dopřávají sluchu v rámci takzvané vyváženosti podle hesla „Pět minut pro pana Žida, pět minut pro pana Hitlera“.

Vzpomínka na justiční mafii
Ani dnes nelze ovšem zcela vyloučit justiční svévoli. Ta tu ale byla běžná a výrazná zejména od roku 2005, kdy stát rezignoval na stíhání katarského „prince“ a o rok později i místopředsedy vlády Jiřího Čunka a kdy se například v Praze kauzy zametaly jako na běžícím pásu. Podle Marie Benešové se tomuto spolčení říkalo „justiční mafie“. Bylo to několik státních zástupců, pár soudců z Nejvyššího soudu, ba i ministři spravedlnosti tehdejší či už bývalí. Tento výraz uhájila prostořeká právnička Benešová i u soudu, což byl od ní husarský kousek a velká dávka osobní statečnosti soudce Vojtěcha Cepla.
„Justiční mafie“ řádila v zemi za tehdejší nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké a zametání kauz a manipulace s věcmi skončily, či spíše se značně omezily, až s personálními změnami ve vedoucích funkcích soustavy státního zastupitelství poté, kdy za cenu velkého úsilí se podařilo koncem roku 2009 Veseckou odvolat a do této funkce jmenovat od l. ledna 2010 Pavla Zemana. Bez něho a dalších nově jmenovaných funkcionářů, tedy Lenky Bradáčové, Ivo Ištvana, Igora Stříže, ale i dnes zapomenutého Stanislava Mečla například, a samozřejmě i bez aktivního odporu soudců a hlavně státních zástupců a jejich unie, by tu justiční mafie řádila dále.
Zásluhu na těchto změnách, přiznejme to, měl i ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil, tehdy ještě člen ODS, který byl sice bojácný a váhavý a někdy toleroval či podpořil nesprávné postupy (ale ne vždy!), ale nakonec jmenování nových lidí ve vedení soustavy prosadil.

Žonglování s čísly
Unie obhájců medializuje údajnou kriminalizaci, jíž jsou prý politici nevinnou obětí. Nejlépe jí to jde u starostů a zastupitelů, protože pokřik poslanců ODS o pronásledování aktérů aféry Nečas – Nagyová se na veřejnosti míjí s účinkem kvůli velké úlevě, kterou pád Nečasovy vlády přinesl. Zastupitelů bylo podle Unie obhájců „v uplynulých letech“ stíháno 266 a tento počet stále roste. Unie obhájců tvrdí, že 76 procent zastupitelů bylo stíháno nezákonně, neboť se u nich vina neprokázala.
To je ovšem až komicky nesprávné. Mnoho věcí přece končí u soudu jen pro nedostatek důkazů a předchozí stíhání nelze kvůli tomu mít za nezákonné. Za nezákonné ho ale nelze pokládat ani tehdy, ukáže-li se, někdy až u soudu, že skutek není trestným činem nebo, že ho spáchala jiná osoba než obžalovaný.
Zastupitelů obcí je v ČR téměř 60 tisíc, městských částí 2,5 tisíce a krajů i s Prahou na 700. Mnohoobročníci tyto počty výrazně nezkreslují. Jen 266 zastupitelů bylo trestně stíháno, v posledních dvou letech obvinily podle Unie obhájců orgány činné v trestním řízení 78 respektive 72 zastupitelů. Klientelismus, ba i korupce, kvete přitom rozhodně více na radnicích a také na ministerstvech a dalších orgánech státní správy než třeba ve školství, ve zdravotnictví, v kultuře či v justici. Zdá se tedy, že policie a státní zastupitelství protiprávní jednání na radnicích stále nedokážou odhalit.
Tisíce zastupitelů také „zavírá oči“ před podezřením, že korupce se dopouštějí jejich kolegové, což může být i trestný čin neoznámení trestného činu a policie to musí před zahájením trestního stíhání v trestním řízení prověřit. Tisíce dalších se dopouštějí nedbalostních trestných činů, například při porušování povinností při správě cizího (tedy obecního) majetku.

Watergete a Nagyovágate
V roce 1972 vypukla v USA aféra Watergate, která tam napomohla k návratu práva. Podobně důležitá je v ČR aféra Nagyovágate. Od Watergate se dost liší, dal by se zde uplatnit bonmot Karla Marxe, že při opakování historických událostí vypadá původní tragédie jako fraška.
I v ČR padla díky Janě Nagyové vláda, stejně jako tehdy v USA musel odstoupit prezident a jeho administrativa. V USA to zahájilo proces, jímž se Unie zbavovala svévole a nezákonností, jichž se dopouštěly orgány veřejné moci. I v ČR způsobila Nagyovágate pád Nečasovy vlády, ale z hlediska ozdravení justice je tento pád až následkem, nikoliv příčinou. Pokud by se dříve nepřeobsadila místa v justici, tak by aféra s Nagyovou nenastala.
Nagyovágate má několik větví – kabelky a jiné trapné korupční dary, dále větev zpravodajskou, tedy sledování první manželky Petra Nečase jeho dnešní manželkou, tehdy Nagyovou, které nyní jako zneužití tajných služeb projednává soud, i na ně navazující větev trafikantskou, v níž bývalí poslanci ODS Šnajdr, Tluchoř a Fuksa vyměnili své poslanecké mandáty za teplá místa (trafiky) v radách polostátních podniků.
Nejvyšší soud pak ale ostudně rozhodl, že se na ony tři poslance vztahovala imunita, byť mezi odborníky převažuje názor, že nikoliv. V této větvi je nyní stíhán i Petr Nečas. Bude souzen a odsouzen? Jde o hodně, o budoucnost ODS. Je tu ovšem ještě americká cesta. Tam dal nový prezident Gerald Ford v roce 1974 odstoupivšímu Richardu Nixonovi milost. To by šlo nyní i v ČR, kdyby předseda vlády Sobotka přesvědčil prezidenta Zemana, aby s premiérovým spolupodpisem Nečasovi udělil aboliční milost. Myslím ale, že by s tím ani Sobotka, ani Zeman nesouhlasili.

Cíle Unie obhájců jsou zákonné
Podle Jana Schneidera z České pozice vystupovalo pět ze sedmi zakládajících členů Unie obhájců v trafikantské části aféry Nagyovágate. Nyní dokonce vymohli na Ministerstvu spravedlnosti pro své mandanty odškodnění a omluvu za „nezákonné“ trestní stíhání. Za nezákonnou lze ale mít spíše onu omluvu ministra spravedlnosti Roberta Pelikána, a ještě více odškodnění z peněz daňových poplatníků. Obhájci stíhaných politiků se sdružili do Unie, kterou podporuje Česká advokátní komora.
Unie obhájců svým chováním posiluje myšlenkové vzorce, které respekt k dodržování pravidel spíše oslabují či popírají. Unie obhájců, obávám se, chce zachovat právní poměry a personální obsazení vedoucích funkcí v soustavě státního zastupitelství tak, aby to přece jen aspoň trochu umožňovalo určitou beztrestnost politiků. Je to pokračování činnosti obhájce, neboť obviněný má právo se hájit – a být obhajován – jakkoli, v zásadě může i lhát. Členové Unie obhájců na tom mají osobní obchodní zájmy, korupčníci a klientelisté jsou bohatí lidé.
Unie obhájců usiluje zjevně o stav z roku 2010, kdy bylo obviněno jen pět zastupitelů. Tento počet nostalgicky zmínil prezident Unie obhájců Tomáš Sokol.
Nemyslím ale, že by tato Unie hledala či dokonce našla nástroje, jak zastavit podle ní „protiprávní kroky“ státního zastupitelství, především obou vrchních státních zástupců, pražské Lenky Bradáčové a olomouckého Ivo Ištvana. Je jen věrna poslání, které má každý advokát v roli obhájce. I ona brání stíhání a trestání viníků korupce a lobbistického klientelismu, jenž se tu v posledních deseti letech v této zemi tolik rozmohl.
Cíle Unie obhájců jsou zákonné, ale nemravné, a je třeba se jim důrazně postavit.

Text byl psán pro deník Právo, kde vyšel 17.4.2015

K návrhu zákona o státním zastupitelství ministra Pelikána

Podobou návrhu Roberta Pelikána, svého nástupce ve funkci ministra spravedlnosti, je Helena Válková, jež byla v únoru konečně donucena podat demisi, překvapena. Ona nerozumí tomu obratu, který podle ní představuje znění návrhu zákona, jež se nyní po probíhajícím připomínkovém řízení chystá vládě předložit Pelikán. Řekla to deníku Právo v celostránkovém rozhovoru 11.4. Nové znění návrhu zákona považuje Válková za Pelikánovu „rezignaci na uhájení některých sporných bodů“, o něž ona a Pelikán ještě jako její první náměstek prý „společně bojovali“.
Je dobře, že to řekla, možná se časem i dozvíme, proč za větší závislost státního zastupitelství na vládě a ministrovi bojovali a proč se Pelikán tvářil, že bojuje, a kdo je vlastně v tom „boji“ povzbuzoval a v zájmu koho se bojovalo.
V rozhovoru Válková už neřekla, že její zaujetí pro návrh Válkové a pak aspoň pro kompromis s Nejvyšším státním zastupitelstvím bylo v rozporu s věcným návrhem tohoto zákona, jenž připravil nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman a vládě předložil v březnu 2011 ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil (ODS). Věcný návrh Nečasova vláda v roce 2012 po složitém rokování schválila a předložila Sněmovně.
Tenkrát, v roce 2011, nikdo nic nenamítal proti vzniku a schvalování návrhu onoho zákona, zatímco Válková po letech chystala nový návrh zákona bez ohledu na schválený věcný záměr, a nepožádala vládu, aby zrušila původní rozhodnutí, jež bylo ovšem i pro Sobotkovu vládu závazné. Bez této změny stanoviska vlády neměla přece Válková nic tvořit a předkládat.
A kdo jí kromě Pelikána pomáhal? Válková mluví o „kolezích právnících“. Nemyslím, že by někdo vystoupil a řekl, že obnovení vládního vlivu na soustavu státního zastupitelství by byl správný krok. Přece jenom ne všem už otrnulo, po pošlapání zásad právního demokratického státu v trestních věcech proti „katarskému princi“ a proti prvnímu místopředsedovi vlády Jiřímu Čunkovi.
Pelikán není žádný právní ani politický anděl, kromě porušování předpisů – minimálně jednacího řádu vlády – spolu s Válkovou při vytváření návrhu, který byl v rozporu s rozhodnutím vlády, se nyní „vyznamenal“ i omluvou třem bývalým poslancům-trafikantům. Ti byli po právu stíháni za korupční jednání, když mandát poslance vyměnili za prebendy v radách polostátních podniků.
Je ale dobře, že se Pelikán nyní chystá vládě předložit jiný návrh, než byl ten Válkové. Ten by totiž udělal dobře jen těm politikům, kteří se sami, jako slušní a čestní lidé, a ne podle zákona prý chtějí vypořádat s korupcí a klientelismem.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu (NS), že se na ony tři poslance vztahovala imunita, považuju za velkou právní ostudu. To Petr Nečas, který se toho „kšeftu“ s nimi dopustil, imunitou chráněn nebyl, takže je stíhán dále.
A nejsem sám. Jsem přesvědčen, že třeba u Ústavního soudu (ÚS) by ono rozhodnutí NS neobstálo, kdyby se stíhající policejní orgán, dozorující státní zástupce, jenž těm třem navrhl vazbu, a také soudce, který je do vazby vzal, směli na ÚS obrátit. To ale podle zákona o ÚS nesmějí, tento soud chrání občany a jiné fyzické osoby, nikoliv je. A je to tak dobře. Cesta je ta, že se změní trestní řád, aby NS už nemohl v takových věcech rozhodovat.

Ředitel České televize porušuje zákon

Radě České televize

Paní a pánové,
ve smyslu zákona o ČT podávám tímto stížnost na generálního ředitele ČT proto, že ČT otázkami, kladenými Vladimíru Baarovi v pořadu Hyde Park, vysílaném 9. dubna 2015, porušila zákon o ČT a zákonnou odpovědnost za to má její generální ředitel. Bydlím v Londýnské ulici 7, Praze 2, ale přeju si, abyste mi veškerou korespondenci zasílali na adresu na uhl@seznam.cz , nebo aspoň také na tuto adresu.

ČT vysílala v předmětném pořadu rozhovory s třemi osobami – s arabistou a islamologem Milošem Mendelem, s náměstkem ministra zahraničních věcí Rudolfem Jindrákem a s politickým a kulturním geografem Vladimírem Baarem. Tyto tři rozhovory se se vedly na tři blízká, avšak odlišná témata. První se týkal současné situace na Blízkém východě a Islámského státu, druhý české a evropské zahraniční politiky v souvislosti s mezinárodním terorismem a migrací a třetí se zaměřil na údajné ohrožení křesťanských a tradičních hodnot české společnosti islámskou migrací, na změny „západní křesťanské společnosti“ a jejích kulturně-sociálních hodnot vlivem islámu. Tato třetí část pořadu byla založena na dvou sugestivních či kapciózních otázkách moderátora Bohumila Klepetka a diváckých dotazů, jdoucích stejným směrem jako moderátorovy otázky, jak o tom svědčí tato citace:

Začátek citace:
Bohumil KLEPETKO, moderátor: „A je vůbec možné takovouto masu lidí většinově právě tedy z islámského světa integrovat do západní křesťanské společnosti, aniž by ji to ovlivnilo? Její kulturně-sociální hodnoty a jistoty?“
Vladimír BAAR, politický a kulturní geograf, Ostravská univerzita v Ostravě: „No, zkušenosti ukazují, že nikoliv, že je to obrovský problém, který vlastně zasáhl celou Evropu západní, která s tím má delší zkušenosti a která si s tím v podstatě dneska neví rady.“
Bohumil KLEPETKO, moderátor: „No, a odpověď na tu otázku, je možné takovou masu lidí integrovat do Evropy, aniž by to západní křesťanskou společnost měnilo a změnilo?“
Vladimír BAAR, politický a kulturní geograf, Ostravská univerzita v Ostravě: „No, říkám, ne, není to možné, protože takováto kumulace lidí, kteří vyznávají velmi výrazně odlišné hodnoty, samozřejmě musí nějakým způsobem narušit tu stávající kulturu, stávající stav lidí prostě, jejich, jejich zvyklostí, jejich tradice, takže osobně si myslím, že toto není dobrá cesta.“
Bohumil KLEPETKO, moderátor: „Tak, a pojďme za dotazy diváků, Jarda (moderátor čte z obrazovky dotaz, který mu poslala režie pořadu): "Vedení Evropské unie, jednotlivých států nejen ve věci imigrantů, neslyší své občany a mele si svou píseň o multikulti, lidských právech a demokracii," píše Jarda . "Podřezáváme si větev. Evropská unie i Česko by měly definovat své zájmy ve prospěch většiny a podle toho nastavit pravidla, ne?" Tak zní Jardův dotaz.“
Konec citace

Ve stylu první otázky a odpovědí hosta a prvního diváckého dotazu údajného „Jardy“ se pak nesl i zbytek dotazů diváků a odpovědí hosta.

Podle zákona (§2) poskytuje ČT službu veřejnosti (…) „za účelem naplňování demokratických, sociálních a kulturních potřeb společnosti a potřeby zachovat mediální pluralitu“. Mezi její hlavní úkoly patří „poskytování objektivních, ověřených, ve svém celku vyvážených a všestranných informací pro svobodné vytváření názorů“ a také „přispívání k právnímu vědomí obyvatel ČR“. ČT dbá na to, aby její „programy a pořady odrážely rozmanitost názorů a politických, náboženských, filozofických a uměleckých směrů, a to s cílem posílit vzájemné porozumění a toleranci a podporovat soudržnost pluralitní společnosti“

Zatímco část pořadu s Milošem Mendelem sama o sobě splňovala uvedené zákonné požadavky a část s Rudolfem Jindrákem měla informační povahu, byla část pořadu s Vladimírem Baarem přímo koncipována jako strašení (české)veřejnosti islámem a muslimy a jako vyvolávání odporu vůči nim do takové míry, že by bylo možno v tom spatřovat podněcování k nenávisti k islámu, k muslimům a imigrantům. Pokud připustím, že televize veřejné služby je povinna respektovat ústavní zásadu, určenou pro stát jako celek a vyjádřenou článkem 2 odstavec 1 Listiny základních práv a svobod („Stát je založen na demokratických zásadách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání“), musím štvavou část předmětného pořadu označit za porušení zákona, tentokráte ústavního. O tom svědčí i dva komentáře k tomuto ustanovení Listiny, a to Václava Pavlíčka (in: Václav Pavlíček a kolektiv: Ústava a ústavní řád České republiky, 2. díl Práva a svobody, Linde Praha, 1999) a ještě podrobnější výklad Elišky Wagnerové (in Eliška Wagnerová / Vojtěch Šimíček / Tomáš Langášek / Ivo Pospíšil: Listina základních práv a svobod, Wolters Kluwer ČR. 2012).

Vrchol tohoto štvaní představuje první divácký dotaz, tedy údajného „Jardy“. Je založen na myšlence, že stát má „definovat své zájmy ve prospěch většiny a podle toho nastavit pravidla“. Tento požadavek může být v rozporu s ústavní zásadou „Rozhodová í většiny dbá ochrany menšin“ (Ústava článek 6. věta druhá). Výrok údajného „Jardy“. že „(stát) neslyší své občany a mele si svou píseň o multikulti, lidských právech a demokracii“ má přímo urážlivý charakter a přímo útočí na základ demokratického právního státu.

Přinejmenším zavádějící je i opakované tvrzení moderátora Klepetka o nemožnosti integrace „masy“ imigrantů do „západní křesťanské společnosti, s jejími kulturně-sociálními hodnotami a jistotami“. Tvrdí to veřejnoprávní televize země, která je v EU zemí s druhou nejmenší religiozitou, po Estonsku. Při sčítání lidu v roce 2011 uvedlo z 10,5 milionu obyvatel jen 2,2 milionu, že jsou věřící (z toho jeden milion se přihlásilo k římskému katolictví), oproti 3,6 milionu lidí, kteří uvedli, že jsou „bez náboženské víry“ a dalším milionům, kteří neodpověděli. Hodnoty se mění, celá čtvrtina obyvatel – přes 2,6 milionu osob – se ani nepřihlásila k nějaké národnosti, další se přihlásili k dvěma národnostem. Protože patřím mezi ty občany ČR, kteří se nehlásí k nějaké víře, náboženství nebo národnosti, a protože jsem zastáncem ústavně zaručené hodnotové pestrosti, čili multikulturality (aniž bych přímo propagoval multikulturalismus), cítím se i osobně dotčen výrazy moderáta Klepúekty a „diváka Jardy“. Ochranu svých práv hledám nejprve u rady ČT.

Z politického hlediska je možno v dotazu diváka „Jardy“ i v otázce moderátora Klepetka i v pokračování pořadu dalšími dotazy, otázkami a odpověďmi hosta spatřovat krajně pravicové a xenofobní postoje. Člověk může být rasista a xenofob, ba dokonce se asi může k rasismu a xenofobii veřejně hlásit (svoboda slova je tu zaručena), pokud ovšem neuvádí předsudečné či nenávistné důvody svých postojů. Některá jednání, z rasových či náboženských předsudků vyplývající, jsou však státem zakázána. Právní problém pak nastává, když takovéto postoje vyúsťují v jednání, zakázané zákonem, například v podporu a propagaci hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka, v omezování svobody vyznání, v podněcování k nenávisti vůči skupině fyzických osob, nebo, což je možná tento případ, v podněcování k omezování jejich práv a svobod. To zakazují a případně i sankcionují i mezinárodní smlouvy, jimiž je Česká republika vázána.

Žádám Vás, abyste mi vysvětlili mechanismus, jakým se dostal do vysílání dotaz údajného „Jardy“, kdo nese za jeho uvedení do pořadu odpovědnost a jakou odpovědnost za toto porušení zákona generálním ředitelem ČT nese moderátor Klepetko. Argument, že dvěma prvními částmi pořadu, založenými na rozhovorech s Milošem Mendelem a Rudolfem Jindrákem, byl dostatečně splněn požadavek zákona o ČT, že mezi hlavní úkoly ČT patří „poskytování objektivních, ověřených, ve svém celku vyvážených a všestranných informací pro svobodné vytváření názorů“, s důrazem na slova „ve svém celku“ nepřijmu, protože ona třetí část pořadu měla jiné zaměření cíl než první dvě a měla výrazně štvavou povahu.

Doporučuju Vám seznámit se s oběma komentáři k Listině, které jsem výše označil. Nemohu totiž vyloučit, že pokud reakce Vaší rady mě z hlediska ochrany mých práv neuspokojí, obrátím se na soud. Do úvahy připadají obecné soudy v ČR, jejeí ústavbní soudu i oba evropské soudy – Evropský soud lidských práv (Rada Ebropy) ve Štrasburku a Soudní dvůr EU v Lucemburku. Znalost uvedených ústavních a zákonných zásad je pro soudní řízení žádoucí.

V Praze 12. dubna 2015

Petr Uhl, narozen 8. 10. 1941, bytem Londýnská 7, Praha 2

Dne 13. 4. 2015 bylo v tomto textu opraveno chybně uvedené datum vysílání pořadu Hyde Park 24. dubna 2015 na správné 9. dubna 2015

Trestní zákon platí i pro politiky

Vysokoškolský učitel ústavního a správního práva Jiří Němec zveřejnil v deníku Právo (3.4.) svůj názor, že by se státní zástupci „neměli hodnotit podle toho, zda v konkrétním případě věc vyhodnotí tak, že není důvod podávat obžalobu“.

Více »